Peru!!(a pak jdu na vánoční trhy) (Pátek 12.12.2008)

Ráno se snažím vstát tak nějak normálně, což je v 10:-) Před odjezdem domů chci mít všechno vyprané, vyžehlené abych se někdy ve vzdáleném lednu vrátila do čisťounkého, uklizeného pokoje. Roztřídím si prádlo na lůžkoviny a zbytek. Lůžkoviny musím prát na 60° , černé prádlo na 30°. Chci jít hned prát. Jako vždy je to proces, ale dnes..dnes to stojí za to. Jdu do budovy E, kde mi naštěstí hned někdo otevře. Je 11.40. V jedné pračce je prádlo, a do konce programu zbývá 20 minut. Musím počkat, za 20 minut ani nikam nestihnu dojít. Takže si dám čaj z automatu a vyčkávám. Přichází kluk. Chce také prát. Když zjistí, že se pere a že já čekám na vyprání také, vypadá bezradně, nicméně se rozhodne vyčkat celé dvě hodiny. Statečný chlapec:-)) Nicméně pořád nemám vyprané černé prádlo. Hodiny ukazují 13.00. „Paráda“. To vyčkávání na pračku zabírá opravdu mrak času. Za hodinu mám jít vyzvednout prádlo. Zakoukám se do Ordinace v růžové zahradě. Asi tak 5 minut koukám, když po internetu volá můj přítel. Docela se zapovídáme a mě se pro prádlo vůbec nechce. Stejně mi ho někdo přendá, tak kam chvátat. Když se konečně kolem 15.00 dostanu do prádelny, leží moje prádlo mimo pračku. Funguje jen jedna sušička. Je ale na hodinu dopředu plná. No, nevadí. Jdu do budovy C. Na sušičce svítí údaj 2, což dodnes nevím, co přesně znamená. Není to bohužel údaj v minutách, takže opravdu netuším. Nicméně čekám. Asi 20 minut. Ufff…tohle čekání…hrůza. Asi 5 minut před koncem sušičky sjede výtahem nějaká dívka. Stoupne si před sušičku a něco si čte. V momentě kdy sušička skončí, vyndá prádlo. Fajn, doufala jsem že je to jeho majitelka. Bohužel! Prádlo vyndá nahoru a vesele tam láduje to svoje z pračky! Čekám tu už dvacet minut! Jdu jí seřvat co si jako myslí, ale dělá že nerozumí! Pch. Tak jí to prádlo začnu vytahovat. Dá ho tam. Vytáhnu ho. Asi bude bitka. Začíná mě štvát! Nakonec se řídím heslem že moudřejší ustoupí.Vezmu svoje mokré prádlo a jdu na pokoj. Začínám být dost vzteklá. Těšila jsem že půjdu na trhy, koupím si svařák, užijeme si s holkama předvánoční atmosféru..a nakonec mě zbrzdí praní. Vlastně se mi chce brečet. Volám Daně. Nakonec mi Dana navrhne, že ona sama vypere prádlo v sobotu. Jdu se dívat na video, protože s těmihle pauzami se stejně nic pořádného dělat nedá. Nikdy během praní nic nestihnu, nemůžu dělat nic pořádného, ani se nemůžu do ničeho začíst. Sotva dojdu na pokoj, z okna zahlédnu dívku s prádlem, a nedá mi to, musím se podívat, jestli náhodou není pračka volná. Je!! Hurá. Nacpu do ní prádlo, a vítězoslavně odcházím. Hurá. Jdu něco málo poklidit na pokoj a za hodinu si jdu pro prádlo. Sušička samozřejmě není volná nikde. Nevím, co se dnes děje. V budově E jsem našla asi 4 Číňanky, každá z nich měla 2 tašky a čínskou francouzštinou mi vysvětlovaly, že jde jen jedna sušička a ony potřebují usušit asi tunu prádla. Zřejmě všichni chtějí mít přes Vánoce vypráno a usušeno. Chci být vzteklá ve svém pokoji a zlobit se na celý svět,nakonec se ale přece jen rozhodnu jít na trhy. V pokoji mám celý den mokré prádlo, ale co má být? Obléknu se, cestou zajdu na poštu poslat nějaké vánoční pohledy a pokračuji na tramvaj. Vlastně se ve mně nějak rozlévá štěstí. Vůbec se mi nechtělo, protože když jsem jednou šla ze školy na trhy, v 19 hodin začali vše sklízet. Takže když v 18 vyrážím z koleje, nevěřím, že na mě ještě nějaký trh čeká. Cestou na tramvaj se otáčím směrem do města a rozhodnu se jít pěšky. Přece jen než přijede tramvaj, projede celé město…raději jdu pěšky. Trochu se zahřeji, a prohlédnu si město. Když přijdu na náměstí, trochu si prohlédnu trhy a pak už vidím holky. Celý den chodily po městě, viděly parlament, Petite France a všechno to, co já sama jsem viděla v průběhu několika týdnů. Prostě toho stihly hodně:-)) Společně se procházíme po trzích, pijeme svařené víno, ochutnáváme místní dobroty…je mi krásně. Jsem moc šťastná, že jsem nakonec vyrazila, protože přece jen je pátek, a na trhy se sjíždí lidé z celé Francie. Trhy jsou otevřené opravdu dlouho. Je to nádhera! Cítím se opravdu krásně a už se moc těším na Vánoce domů. Trochu jsem se bála, jak to všechno bude probíhat, jestli nebudu nešťastná a tak. Jsem zvyklá celou dobu adventu strávit doma se svými nejbližšími. Do školy většinou jen dojíždím, a celou dobu jsem doma. Nakonec ale doba předvánoční probíhá hezky, sice jsem bez svých nejbližších, ale Vánoce ve Strasbourgu jsou krásné, výzdoba je dokonalá. Vánoce ve Strasbourgu jsou zkrátka všudypřítomné. S holkama si to opravdu užijeme a trochu zmrzlé se vracíme na kolej. Mám štěstí a jdu se podívat do sučičky, je prázdná! Holky hlídají, já běžím pro prádlo. Sušička je velká, můžeme do ní nacpat prádlo z obou praček. Sláva. Po příchodu na kolej se téměř opakuje včerejší scénář. Jen zuji boty a zasedám k počítači. Následuje mnohahodinový rozhovor s mým přítelem. Bohužel dnes se pohádáme opět kvůli maličkosti, která se proti naší vůli obtiskne i do následujících dní. Během hovoru stačím roztřídit prádlo a povléknout postel. Zase jdu spát ve 3. Ach jo.

Eva je tu (Čtvrtek 11.12. 2008)

Dnešní ráno začíná trochu netradičně. Daně dnes přijede z Prahy kamarádka Eva, takže ji musíme vyzvednout. Jsem radši když půjdeme spolu, takže kolem půl šesté vyrážíme z koleje, jdeme na tramvaj a po asi 20 minutách cesty vystupujeme u zastávky, kam jezdí zahraniční autobusy. Eva už tam stojí. Přivítají se s Danou a společně pokračujeme zase zpátky. Nezdá se to, ale než přijede tramvaj, než se proplete městem a než ze zastávky dojdeme domů, ukazují hodiny 6.45. Domluvily jsme se s Danou, že já dnes na Sociologie des relations internationales nepůjdu, protože musím absolutně dodělat práci o Kennedym, musím ji totiž odpoledne odevzdat. Takže po příchodu zase skočím do postele a spím do 10. Potom stihnu poupravit polovinu práce a mířím vyzvednout Evu. Dana je ve škole a my s Evou míříme směr jídelna, kde na nás už čeká Dana a společně se jdeme všechny najíst. Po výborném obědě jdeme na kolej, kde se holky zdrží jen chvíli, a pokračují nakupovat do obchodní galerie Rivetoile (to přece Eva musí vidět!:-) a já opět usedám k počítači a finišuji se závěrečnými úpravami a hlavně s tiskem. Naštěstí se mi podaří stihnout autobus, takže na Kennedy and his times dojedu včas. Přednášející mluví o mě známých věcech, takže je fajn, že jsem dost v obraze a věnuji se tedy svojí práci, což v praxi znamená psaní vánočních pohledů:-)) Spousta lidí se chystá v polovině odejít, ale ouha...v 16.55 vyučující pouští film o Kennedym, takže zřejmě žádná pauza nebude. No, a taky není. Film je docela fajn, i když není jasné, jestli ho nebudeme muset vidět celý dnes:-)) Naštěstí přednášející film vypne v 18.05. Ještě se chvíli toulám po škole a potom vyrážím na tramvaj. Jedu do centra města za holkama. Chvíli si prohlížím trhy,poslouchám Santy Clause, kteří hrají na harmoniku a trochu dotvářejí vánoční atmosféru a potom jdu do kavárny/cukrárny Häagen- Dasz. Dana má dneska svátek, a chtěla jsem jí něco koupit. Jenže nevím co přesně by jí udělalo radost, tak mě spíš napadlo že jí pozvu sem, protože tady je úspěch z dárku zaručen:-)) Objednává si svoji vysněnou banánovo-čokoládovou palačinku a čaj, já mám ledovou kávu a Eva horkou čokoládu. Rozplýváme se tam docela dost dloooouho. Pak chceme jít pěšky domů, ale je zima, takže míříme na zastávku Broglie a jedeme tramvají na kolej. Jsme docela zmrzlé, ale máme skvělou náladu. Cestou na kolej potkáváme Narimane, naši českou kamarádku z menzy. Jde na diskotéku a má sukni! Hrůza! Já jsem zmrzlá na kost. Opravdu se moc těším na svůj pokojíček. Přijdu asi ve 20. 45. Jen si zuji boty a hned sedám k počítači. Vyřídím nějaké maily a zjistím, že můj snoubenec je online. Mám dost dlouhá sluchátka, takže se u telefonování stačím převléknout, odlíčit a natáhnout se do postele. Nejdřív se stačíme lehce pohádat kvůli maličkosti, ale potom si opravdu krásně popovídáme. Odhalím se tak (myslím duševně:-)), že jsem nikdy nemyslela že tyhle moje úvahy ze dna mojí duše pustím na denní světlo. Uvědomuji si každou chvíli, že můj partner je naprosto výjimečný a že jsme se narodili jen pro sebe. Rozumíme si naprosto ve všem. Proto mě ani moc nepřekvapí, když náš hovor ukončíme kolem 3.40. No jo, dlouho jsme se neviděli:-)) Jdu si dost unavená, ale s úsměvem na tváři, lehnout.

Předvánoční den (Středa 10.12.2008)

Ráno vstávám kolem 6. 45. Poslední dobou vážně nemám na to se poctivě namalovat, vyžehlit si vlasy....na co také, když venku už asi týden v kuse prší? Po dlouhé době se vydáváme na Histoire des Relations Internationales. Jsem trochu unavená, ale celkově vzato jsem schopna vnímání a docela se těším, co se zase dozvím nového:-)) Ve třídě je dost lidí, takže doufám, že mezi nimi najdu dívku, která mi jednou půjčila poznámky a taky doufám, že mi je dneska bude chtít půjčit znovu:-)) Přednáška docela jde, ale pro jistotu si donesu počítač, a "náhodou" jsme v sále, kde je pokrytí Wi-Fi. Jaká "náhoda", že. Ráda toho využiji a stahuji materiály na různé předměty, na které se potřebuji učit, takže mi to docela hezky uteče.Po hodině jdeme s Danou pěšky na kolej, které si já moc dlouho neužiju. Když přijdu, podívám se na maily, a už je na čase zase jít do školy, tentokrát pro změnu na italštinu. Přijdu kupodivu včas. Hodina začíná jen zmínkou o tom, zda-li jsme minule dokončili text. Když přednášející zjistí, že jsme ho minule dodělali, rozpovídá se zase (stejně jako minule) o svých cestách po Itálii. Bohužel mu nerozumím úplně všemu, takže se ne vždy mohu zasmát s ostatními. Hodina ale docela příjemně utíká. Pak dostaneme nějaké cvičení na zájmena. No fuj,to není zrovna moc hezké téma. Signor Censi nás kontroluje a pak to společně opravujeme. Během téhle hodiny se mi stane zajímavý zážitek, který mě probere víc než šálek horké kávy. Po pauze, kdy si pro tu kávu raději přece jen dojdu opravdu srším energií, ačkoliv v předchozí hodině se o mě pokouší snad asi mrtvice. Po hodině peláším na kolej, je mi opravdu dost velká zima. Celý den navíc velmi nevkusně prší. Prší už téměř celý týden ! Už mě nebaví nosit deštník. Když přijdu na kolej, jdu rovnou k Daně, a probíráme, jak se těšíme na vánoční trhy. Docela se zase zapovídáme, a přeběhne víc jak hodina. Předmět Histoire Européenne nám už naštěstí na celý prosinec odpadl, což je nádhera.Le monde russe se sice zřejmě koná, ale doufám že seženu poznámky, takže pokračuju v povídání s Danou. Nicméně Dana má ještě náhradu nějaké hodiny,což mě vlastně zachrání. Protože se musím zvednout a odejít, jinak bych si ještě povídala asi do večera :-)) Nakonec se dohodneme, že se Dana jen převlékne a staví se pro mě, a já jí vyprovodím do školy. Cesta nám příjemně utíká,na stanici tramvaje Observatoire se od Dany odpojuji a mířím do města. Chci jet až do centra, ale nakonec, když vidím stanici tramvaje Broglie, musím vystoupit už teď. Vánoční trhy jsou naprosto dokonalé. Nejhorší na tom všem je, že pořád a dokonce snad ještě více prší, ale co se dá dělat, já se odradit nedám. Procházím trhy a opravdu si to i přes ten den užívám. Když to celé projdu, napadne mě se jít ohřát do papírnictví spojeného s knihkupectvím. Zakupuji nádherné vánoční pohledy a jdu na tramvaj. Tam zjistím, že jede až za 12 minut. Tak se ještě rozhodnu pro procházku městem s tím, že pojedu jinou linkou. Cestou mě napadne zajít ještě do obchodu Camaieu. U nás, v Čechách se mi v tomto obchodě nikdy nic nelíbilo, ovšem tady...to je nádhera ! Odcházím do kabinky asi s tunou košil, ze které vyberu jednu, kterou si opravdu musím zakoupit "pro Ježíška", aby měl co přinést, že:-)) Celá šťastná jdu na linku D. Když přijede, málem je po mně. Už teď všichni cestující mnohonásobně přesahují veškerou možnou kapacitu ! Hrůza. Než dojedu poblíž nákupní galerie Rivetoile, málem se zadusím. Vystoupím, ale bohužel pořád prší. Nevadí. Dojdu do Rivetoile, kde už mi je ve společnosti obchodů příjemně :-)) Porozhlédnu se tam a mířím domů. Doma jsem asi 10 minut a jdu si hned mýt vlasy. Pak příchází Dana a jde mě ostříhat. No co já bych tu bez ní dělala! :-)) Zastřihne mi konečky a já už se zase na sebe můžu dívat:-)) Pak si ještě dlouho do noci povídáme, jíme u toho papriku a květák (no jo, zdraví především:-) a kolem jedné jdu spát. Před usnutím přemýšlím, jak strašně moc jsem šťastná, jakou cítím vyrovnanost, štěstí a vůbec....prostě všechno je dokonalé!

Tak to začíná...první francouzský test!! (Úterý 9.12. 2008)

Dana mě každé úterý vyzvedává kolem osmé a tak vstávám obvykle kolem šesté, půl sedmé, jak kdy. Dnes vstávám po sedmé, úkol rána je se nasnídat, a hlavně ještě jednou pročíst poznámky na Méthodologie de la dissertation française. Měla bych se bát, když jsem se bála na naprosto každou hodinu. Ale nijak se nestresuji, protože mi přijde, že výsledek zrovna téhle práce neovlivním. Sice mi při vchodu do třídy není zrovna dvakrát dobře, ale co se dá dělat. Přednášející se přižene jako velká voda, napíše 4 témata (samá lepší), zadá přesné zadání, co je potřeba s vybraným tematem dělat a odchází. Ví, že nás tam může nechat, protože si navzájem poradit nemůžeme.Za chvíli přijde a sedí tam až do konce. Tu práci pojme každý jinak, a radit se prostě nedá. Stejně si myslím, že by si nikdo ani neporadil. Každý je zaneprázdněný svou prací. Nakonec si vybírám téma Turismus a kultura ve Štrasburku. Takhle z fleku docela zajímavé, ale bylo to to nejlepší, co se asi dalo vybrat. Nevím jak to dopadne, možná na mě přednášející, až si to všechno přečte, ukáže prstem a zeptá se mě,jestli jsem tu práci myslela vážně, já nevím, stát se může cokoliv, ale.....musím přiznat, že z toho mám dobrý pocit. Může to shodit, může to napadnout naprosto ze všech důvodů, ale já osobně z toho mám skvělý pocit. Když jsem tu práci psala, naprosto jsem se do toho vžila, a musím přiznat, že mě to bavilo. Co mi ale udělalo největší radost, bylo to, jak mi to šlo od ruky. Samozřejmě, že jsem nějaké práce ve francouzštině musela odevzdávat i u nás ve škole, ale to byl opravdu boj. Dneska mi udělalo neskutečnou radost, že prostě píšu píšu a nepřemýšlím nad slovíčky, časy..a můj mozek mi to posílá sám. V opravdu dobré náladě opouštím s Danou školu a míříme na tramvaj a potom dále do supermarketu LECLERC. Nakoupíme nějaké drobnosti k jídlu a míříme zpátky do školy. Od 12 hodin máme totiž nějakou přednášku o tom, jak tu bude probíhat Evropský týden. To je týden, v únoru, kdy se druháci z Politického institutu a všichni Erasmus studenti zabývají nějakou aktuální problematikou EU, a jsou přímo v parlamentu. Na to se dost těším ! Naštěstí informační schůzka netrvá dlouho a my asi po 30 minutách odcházíme domů. Po cestě se rozhodujeme nejít na Relations internationales et transferts culturels,protože jiné práce je všude dost. Dana si potřebuje dopsat nějakou svojí práci a já mám také nějaké resty. A poznámky máme slíbené od jedné holky, takže co ? Když dodělám co potřebuji, jdu se asi na hodinku a půl natáhnout. Zdají se mi příšerné sny a po probuzení naprost nechápu, proč mám jít večer do školy. No hrůza. Rozhodla jsem se dnes totiž po dlouhé době zajít na Histoire des Idées Politiques modernes. Potřebuji zjistit co a jak ke zkoušce. Když přijdu, trochu mě zarazí počet lidí-bývalo nás kolem 60, a teď tam stojí 20 lidí. Hmm...to je dost znát. Přednáška nic moc, vím dobře proč sem nechodím :-)) Naštěstí ale profesor je fajn, a když se ho v přestávce jdu zeptat,co a jak se závěrečnou písemkou či prací..tak je na mě opravdu hodný. Dana taky něco má, tak ze školy můžeme jít spolu. Těším se domů, protože venku hnusně prší. Zajímavé je, že je 11 stupňů, zatímco přes den byly asi 4. To je tady vážně divné,bylo to i v září....přes den chladněji, na večer vedro na padnutí. Hmmmm....vyřídím něco na počítači, udělám si něco k jídlu a jdu spát.

Takové obyčejné pondělí (Pondělí 8.12. 2008)

Ráno vstávám v 11. Musím se trochu prospat. Hned po ránu vytřu podlahu a uklidím zbytek věcí. Pak se najím a jdu na chvíli k Daně. Z „chvíle“ se vyklubou dvě hodiny a my tak tak stihneme dojít na Convention européenne des droits de l´homme. Je to naše úplně poslední hodina, protože na příští týden pro nás přednášející zajistila besedu. Hodina nic moc, píšu na PC. Potom je můj absolutně nejoblíbenější předmět Culture et Relations internationales au Xxè siècle. Přednášející má vždy naprosto dokonale připravené přednášky, krásně mluví a vůbec..tahle žena je opravdu dokonalá! Pouští nám různé ukázky z filmů a u jedné ukázky všichni slzíme smíchy. I ona. Hodina uteče až moc rychle. Během přednášky si zajišťuji poznámky od jedné Francouzky. Sice se moc netváří, ale nakonec mi všechno dá. Když odcházím, stavím se u nástěnek, kde by měly být pověšeny zkoušky. Najednou se za mnou zjeví Brazilec. Z toho bych zřejmě v září měla lehkou srdeční arytmii, ale dneska? Největší zlatíčko mám stejně doma a tenhle „chlupáč“ face to face..no nic moc. Bavíme se o zkouškách a já pak odcházím na bus. Celý týden mě pronásleduje hlad. A bohužel jím samé příšernosti. Müsli s jogurtem, jogurt s pomerančem, sušenky, instantní polévku..no hrůza. „Nejlepší“ na tom všem je, že mi nic z toho nechutná, hlad to nezažene a ještě mě po tom bolí žaludek. Takže už v autobuse mě napadne že si prostě udělám něco, čemu by se dalo říkat jídlo. Hned po příchodu na kolej obhlížím kuchyni, a rychle jdu pro Amore mio. Ano, to je sice taky instantní, ale jsou to horké těstoviny s omáčkou! Sice je tam psáno 2 porce, ale s tím problém nemám:-))Takže první teplé jídlo od čtvrtečního oběda! Já jsem tak šťastnááá :-)) Kolem 22.30 se jdu poradit s Danou ohledně zítřejšího testu z Francouzské disertace,ale zase se zaseknu na dvě hodiny. Pak se ještě učím. Jdu spát v 1.30. Zatím nejsem unavená. Uvidíme jak to bude pokračovat:-))

Konečně úklid a koledy (Neděle 7.12. 2008)

Budíka jsem měla na desátou, ale probudím se už v půl desáté. Hmmm….tak to je ale opravdu záhada. Navíc se cítím víc než odpočatá. Najím se a hned se pouštím do práce. Hlavní úkol dne-vyndat obsah šuplíků pod postelí (dva velké šuplíky na šířku postele plné věcí) umýt je, vytřít pod nimi podlahu a roztřídit jídlo. Tahle práce mi trvá 4 hodiny. Některé potraviny je třeba dojíst, jiné naopak nejíst (no jo, tuny sušenek:-))a tak podobně. Přece jen tu nebudu asi tři týdny, takže je potřeba mít tu čisto a hlavně vědět, co tu vůbec mám. Poté vyndám celou šatní skříň a uklízím oblečení. To mi zabere 2 hodiny. Navíc mě pekelně rozčiluje, že se všude tak práší. Mám přikrývku i polštář z dutého vlákna, takže to opravdu nechápu. U uklízení nejraději poslouchám české filmy které znám, jen jako kulisu. Takže asi po milionté vidím Bestiář,Medvídka, Pelíšky a Jak básníci přichází o iluze.Mrknu i na poslední díl Soukromých pastí, která se pro mě zřejmě stal dílem nejlepším. Uklízení mi jde u toho pěkně od ruky a to je důležité. Pustím se do všeho co vidím, poslouchám filmy, pak koledy, zapaluji svíčky a užívám pohody. Když hodiny ukazují opět 4.30, už mě vážně nic nepřekvapí.

Akce "Nákupní košík" (Sobota 6.12. 2008)

Když v pět ráno zazvoní budík, nejdříve vůbec nechápu, co že se to vlastně děje. Z unavených očí mi tečou slzy a vstávat tedy rozhodně nehodlám. Další budíček je na sedmou. Zase nic. Jenže ouha..v těch sedm si už trochu zapomínám nařídit dalšího budíčka, takže se sama od sebe probudím v 10. No, alespoň že tak. Donutím se celý den sedět za počítačem. Jsem trochu vzteklá, nervní..vůbec mě to nebaví. Ale vydržím to a sedím na židli jak přilepená. Ráda bych si pustila koledy, uklidila pokoj…nic z toho není možné, bohužel. Sedím a sedím a píšu a píšu. Naštěstí jsme s Danou domluvené na 17.30, že půjdeme nakupovat. Nejdřív si říkám, jak nemůžu jít, že nemůžu ztratit tolik času, ale nakonec jsem ráda, že jsem se donutila jít, protože venku je moc hezky (9°) a přece jen čerstvý vzduch mi může udělat jedině dobře. Celý den uteče jako voda a moje práce má 4 stránky. Ano, já vím, to je hrůza!!!! To mám taky někdy za hodinu. No, na téhle práci bude zřejmě dost vidět, že mě její téma vůbec nezaujalo. Každopádně dneska chystáme velkou akci. Chceme si totiž vody dovézt v nákupním košíku přímo před budovu. Jdeme s Danou do supermarketu LECLERC, kde nakoupíme drobnosti k jídlu, ale hlavně, spoustu vod. Když už, tak už! Beru 4 balíky, v jednom je 6 dvoulitrových vod, k tomu dvě vody jednotlivě a jednu ohromnou 5litrovou butilu. Dana je na tom velmi podobně. Nemůžu si chodit každý den pro jednu láhev, na to prostě není čas. Takže doufám že mi tahle „dávka“ dlouho vydrží. S košíkem je těžké pořízení, vůbec se s ním nedá hnout a to nás čeká ještě dost těžká cesta! Tlačíme ho obě do kopce, přejíždíme dřevěné mosty, silnici, chodníky…opravdu dobrodružství! :-)) Chechtáme se jako blázni a určitě tak i vypadáme:-)) Ovšem největší šok je, když nás na druhé straně mostu zastihne zřízenec LECLERCU a ptá se, kam s tím košem jako jedeme, že ho určitě ukradneme a já nevím co všechno ještě. Bojím se, že nám košík vezme. Na kolej je to ještě dost velká dálka! Tedy asi 5 minut pěšky, ale tyhle vody bychom asi nosily do rána. Nakonec chce naší občanku. Já nic nemám, šla jsem si jen koupit vody! Naštěstí Dana má, takže si jí bere do zástavy. Dotlačíme košík ke koleji. Cestou samozřejmě mineme půl milionu košíků, které studenti jen tak nechali. To je vrchol! A po nás někdo chtěl občanku! Vždycky jedna čeká u koše, druhá si vše nosí do pokoje. Naštěstí funguje výtah, s tím tu bývají dost problémy. Pak zase společnými silami odtlačíme vozík do obchodu, kde Daně vrátí občanku. Pak jdeme do supermarketu SIMPLY pro chleba. Bohužel,už je zavřeno. Takže jdeme zase zpátky do LECLERCU. Ach jo, zbydou nám na výběr asi 3 chleby. No, tak 2 minuty před zavírací dobou by to mohlo být i horší, že:-)) Když vejdu do pokoje, musím se tomu všemu opravdu zasmát. Tahle akce mě pobavila, uvolnila ze mě napětí z té příšerné práce a já můžu zase pracovat dál. Tentokrát opravdu „chytím slinu“ a píše se mi dobře. Vůbec nejsem unavená, poslouchám radio, překládám…a jsem na sebe pyšná. Nejlepší podklady pro svou práci nalézám naneštěstí ve francouzsky psané knize, takže dost věcí si musím přeložit rovnou do angličtiny. Zjišťuji, že si nejsem jistá, zda-li by mne tato práce bavila. Vždycky jsem chtěla překládat, ale tahle praxe mi docela stačila na to, že by mě víc (když už bych se věnovala jazyku) bavilo tlumočení. Na to je ovšem zapotřebí zcela jiných znalostí. To je opravdu boj. Takže si překládám, ujídám kompotované třešně a maliny (výborné!) a práce mi jde od ruky. HOTOVO!!!! Nechápu, že nejsem unavená, protože hodiny ukazují 4.30. Hmmm…je načase jít spát. Docela se těším na zítřek. Konečně se můžu v klidu uklidit pokoj, popřemýšlet jaké oblečení si vzít domů, probrat papíry, které tu rozhodně nesmím zapomenout…poslouchat u toho koledy,jojo, to mě baví. Tak dobrou noc.

Chřipka je tu:-( (Pátek 5.12. 2008)

Ráno chci vstát kolem deváté. Zrada. Vzbouzím se zase v 11. Což je ale opravdu už divné, protože se necítím nevyspalá nebo unavená, ale moje tělo si očividně myslí něco jiného. Už od čtvrtka, kdy jsem věděla, že celý prodloužený víkend zůstanu doma, jsem si naordinovala léčbu. Jsem prostě nemocná a cítím to na sobě. Hrůza. Musím napsat tu práci. Celý den sedím u počítače a zírám do něj. Vymyslím sotva stránku! Ach jo, vůbec mě to nebaví a už vůbec mi to nejde. Nemůžu uvěřit tomu, jak celý den před mýma očima utíká, já s tím nemůžu nic dělat a mě řádky nepřibývají! Začínám být dost vzteklá. Jsem nervní. Jsem jako v kleci. Mám v pokoji příšerný binec, který bych si velmi ráda uklidila, ale nejdřív musím dopsat tu práci! Hrůza hrůza hrůza. Celý den se nutím do práce a nic. Výsledky moc nejsou vidět. V noci se mi ale dobře pracuje, když pominu opilce vracející se na kolej:-) je všude hrobové ticho a klid a já můžu v klidu přemýšlet. Trochu najdu „nit“ a začínám psát souvisle. Jdu spát kolem 1:30. Dávám si budíčka na pátou, jako že jen tak „zavřu oči“ a zase budu pokračovat v psaní. To se mi tak docela nepovede.

Huráá! Den volna! (Čtvrtek 4.12. 2008)

Mám v plánu vstát kolem 10. hodiny, ale realita je trochu jiná. Vzbudím se v 11.15! Jen se obléknu a už na mě klepe Dana. Jdeme totiž na oběd. Šíleně se těším na teplé jídlo, poslední dobou mám opravdu hlad. Po obědě je nejlepší čas jít nakupovat jídlo, jelikož nehrozí, že si budu chtít koupit celý obchod. Doprovází mě Dana, takže nám to jde pěkně od ruky. Já se ještě jdu podívat po nějakých vhodných dárcích,ale za chvíli jsem už zase na pokoji. Na předmět Kennedy and his times dnes opravdu nejdu, bohatě stačí ta příšerná práce, kterou musím odevzdat! Dnešní Sociologie des relations internationales dnes odpadla, takže mám celý den volno. Odpoledne se rozhoduji začít s prací. Je mi ale nějak divně a kolem 16. hodiny si jdu lehnout. Počítám maximálně s jednou hodinou spánku,ale „trochu“ se mi to nepovede. Vzbudím se ve 23 hodin! Hrůza. Cítím, že přicházející chřipce se ale opravdu nevyhnu. Něco si vyřídím na internetu, skočím do sprchy a kolem jedné hodiny jdu opět spát.

Vánoooooooční Štrasburk! Juchůůůů! (Středa 3.12. 2008)

Na předmět Histoire des Relations Internationales jsem se opravdu nechystala jít. Příští týden už ale musím! Musím si totiž od někoho půjčit poznámky!:-) Takže si docela rozumně poležím, a vypravím se až na italštinu. Dneska se dopřekládá článek o fašismu, takže nic moc. Moc mě to nebaví, navíc učitel nás baví svými zážitky z Itálie a já mu bohužel nerozumím úplně všechno, takže mě tahle hodina celkově nezaujme. Co mě ale zaujme, je fakt, že předmět Histoire Européenne nám pro tento semestr nadobro skončil! Sice Le monde russe ještě občas je, ale stejně tam nerozumím ani slovo, takže opravdu doufám, že mi někdo půjčí poznámky, jak bylo původně v plánu :-)) Dneska jsme s Danou domluvené, že půjdeme do města jen a pouze na vánoční trhy. Šíleně se těším. Město je naprosto kouzelné. Přece jen včera jsme to neprošly všechno, ale dneska to máme v plánu. Jsem opravdu zase okouzlena, protože tohle město…..to je opravdu nádhera! Nechápu, kdo si dal (a jak dlouho dopředu) tu práci vyzdobit absolutně celé město. Opravdu, každá ulička vypadá vánočně. Uznávám, že na některých fotkách vypadá výzdoba přeplácaně, ale ve skutečnosti je vše velmi vkusné.(Konzultujte s fotogalerií:-) Nemůžeme se vynadívat. Taky mi přijde poměrně zajímavé, že na místních trzích se na rozdíl od těch českých dá něco koupit, a tím něco myslím dárky! To se mi na vánočních trzích v Praze opravdu nikdy nestalo:-) Neodolám a dám si sladký preclík a horkou čokoládu, do které ještě dostanu pomerančovou kůru a skořici. Vynikající! Venku je ale bohužel dost velká zima, a ta nás zažene po dvou a půl hodinách zase domů. Potřebuji ještě zajet do nákupní galerie Rivetoile, ale to přemisťuji na jiný den, protože jsem opravdu zmrzlá a chci se co nejdřív zahrabat do peřin. Po příchodu na pokoj sleduji nějaká videa, udělám si něco k jídlu a přemýšlím o svojí práci na předmět Kennedy and his times. Musím jí „dotlačit“ za tenhle prodloužený víkend, protože potom si chci už jenom užívat Vánoc, balit domů a vůbec..chci dělat už jenom samé hezké věci! Jdu spát asi ve 23.30.

Tak zase ve Štrasburku (Úterý 2.12. 2008)

Dana mě každé úterý vyzvedává v osm, a já většinou vstávám kolem půl sedmé. Dnes však vstávám po půl osmé, a jediný úkol je se nasnídat. Potom s Danou míříme na Méthodologie de la dissertation française. Přednášející chce úkol. Naštěstí se přihlásí jedna snaživá Polka, která se rozhodne svůj úkol odprezentovat před celou třídou a tím zaplácne opravdu hoooodně času. Opravdu ji za to miluji! Zbytek hodiny se lovíme v nesmyslném textu a dozvídáme se, že příští týden nás čeká test. Z tohohle předmětu se nedělá zkouška v lednu, ale v prosinci test, protože je to koncipováno jako seminář a tím pádem se závěrečná známky či body odvíjí od průběžné práce a docházky. Dnes odpoledne je předmět Relations internationales et transferts culturels, na který tedy v žádném případě nehodlám jít. Chtěla bych se natáhnout do postele, odpočinout si a konečně se trochu prospat. Místo toho ale s Danou měníme plány. Jdeme na oběd, a poté rovnou na tramvaj, která nás odveze do centra. Já mířím do MONOPRIX, kde se chci podívat na nějaké hezké věci, které by mi mohl přinést Ježíšek:-) Dana si odběhne do Nocibé a když se vrátí, míříme obě doobchodního centra Les Galeries Lafayette. Tam strávíme poměrně dost času. Je mi jasné, že na Histoire des Idées Politiques modernes dnes nepůjdu, jelikož k závěrečné práci není účast na hodinách a ani jejich obsah důležitý. Chci si vybrat nějaké hezké věci, a to opravdu zabere dost času. Po dlouhé době si konečně vyberu a odcházíme. To už je venku šero a máme možnost vidět zblízka všechnu tu osvícenou nádheru. Procházíme uličky, díváme se na stromeček…a je to opravdu nádhera. Nakonec vpodvečer odjíždíme z města a těšíme se, že někdy vyrazíme vyloženě a jen na vánoční trhy. Když přijdu do svého pokoje, cítím takový krásný pocit. Za prvé mám radost ze zakoupené drobnosti, ale hlavně je mi krásně z toho prostředí a atmosféry ve městě. Je mi nádherně!! Cítím se tu jako doma a navíc to město…líbí se mi prostě víc než u nás :-) Alespoň výzdoba určitě. Podívám se na díly Ordinace, které jsem ještě neviděla, na jeden díl Soukromých pastí a jdu spát poprvé docela normálně, kolem 23.15.

1 den v Paříži (1.12.2008)

Po probuzení si dávám malou snídani nebo jak se to jmenuje,když to bylo v půl jedné (ale prostě po probuzení je snídaně, ať je v kolik hodin chce,nebo ne? :-) a dávám ještě nějaké věci do kufru. Z domova se odjíždí ve 2. 15. Už v téhle době jsem byla absolutně mimo sebe, totálně nevyspalá a za víkend jsem to bohužel nedohnala. Cesta probíhá velmi hlade a já se na letišti ocitám už ve 4.15. Check-in otevírá v 5.15. Takže zase čekání. Ale alespoň jsem si jednou v klidu prošla letiště. Udělala jsem si pár fotek, prohlédla ještě zavřené obchody…docela rychle to uteklo. Zase to bylo lepší, než dojíždět na poslední chvíli, jako to bylo minule. Asi 10 minut po otevření odbavovací přepážky jsem se setkala s Danou a od této chvíle jsme už trávily těžké chvíle (jojo, nevyspání, to je těžká věc:-) spolu. V 6.30 byl boarding time a v 6.50 jsme letěli. Let byl úúúúžasný. Dana si přesedla a mě zbyly 3 sedačky vedle sebe, takže jsem se mohla pohodlně natáhnout! Je mi jasné že mě museli všichni v letadle „velmi milovat“. Ovšem to nejtěžší mělo přijít. Celé natěšené, když jsme objednávaly lístky na vlak, jsme si v pondělí v Paříži nechaly celý volný den. Což byl po hodině a půl spánku opravdový očistec. Bohužel se velmi nevyvedlo počasí, takže na žádné známé památky jsme se podívat nebyly. Jediné místo, které jsme viděly, byl Notre Dame. Počasí nám opravdu velmi nepřálo. Představovaly jsme si ten den jinak, ale co se dá dělat. Nelituji toho, co jsme viděly, bylo to hezké, ale bylo toho málo. Původní plán byl rozhodně dojít k Eiffelovce, ale hlavně…na Montmartre. Když jsem tam byl v květnu, doslova mě ta čtvrť dostala. Samozřejmě, že je to prostě „kus“ města a nic zvláštního (kromě Sacre Coeur) tam není, ale na mě ta čtvrť dýchla zvláštním kouzlem. Šíleně jsem se na dnešní den těšila. Ale bohužel..trochu se to nevyvedlo. V Paříži už jsme obě byly, a tak jsme se rozhodly, že si dojmy z krásné jarní či letní Paříže nebudeme kazit. Což by se dneska stoprocentně povedlo. Čekaly jsme, že Paříž bude předvánočně osvětlená, a navíc když bylo dneska celý den šero, čekaly jsme , že vše (nebo alespoň něco) bude svítit i přes den. Tak to tedy bohužel. Od naší kamarádky Hélène jsme věděly, že Les Galeries Lafayette jsou úchvatně nasvícené a že není bez toho možné z Paříže odjet. A hlavně, což je praktické, je obchodní centrum vedle nádraží. To mě dost pobavilo, protože jsme to šly přibližně celou věčnost. Bylo to dost daleko. Navíc velice podivnou čtvrtí…chvílemi jsem spekulovala, jestli nejsme třeba v Harlemu. Vše tomu nasvědčovalo. Třeba mě dost zaujalo, že vedle sebe bylo asi milion „kadeřnictví“ , kde se zaplétaly pěkné „rasta vlasy“. A ve všech těch milionech kadeřnictví bylo plno! Což bylo asi nejvíce zarážející. No když jsme tou čtvrtí prošly, tak jsem si trochu oddychla. Ano, výlohy Les Galeries Lafayette byly osvícené, a byly moc hezké, ale byly skutečně dost daleko od nádraží. Ovšem vevnitř..to stálo za to. Vevnitř je to samozřejmě podobné jako ve Strasbourgu, ale asi v milionkrát větším měřítku. Nahoře oblečení těch nejlepších světových značek, rozdělé do pater, pro pány a pro dámy a dole kosmetika, která jen doplňovala značky z horních podlaží. Obzvlášť toto „kosmetické“ patro na mě neuvěřitelně dýchlo luxusem, bylo překrásně vyzdobené, nádherně to tam vonělo…opravdu se mi to moc líbilo. Ale bohužel moje únava, a desetikilový batoh (počítač+pití+knížka+foťák=nemohla jsem ho nechat v úschovně zavazadel) na zádech mi zážitek dosti kazily. Byla jsem úplně mimo sebe, vůbec jsem nevnímala. Čekání na vlak, který jel v 19.12 bylo zcela nekonečné. Na nádraží jsme strávily asi 2 hodiny, ale přišlo mi, že jsme tam věčnost. Cesta vlakem moc rychle neutíkala, tentokrát to trvalo 3 hodiny, vlak jel přes Nancy a měl i více zastávek. Když jsme konečně dorazily do Štrasburku, měla jsem takový zvláštní pocit. Prostě pocit, jako když se vracím domů. Ano, Paříž je krásné město. Má úchvatné památky. Když jsem tam byla v květnu, památky mě dojaly k slzám. Byla jsem naprosto uchvácena, okouzlena, až bych řekla dojatá. Bohužel..dnes se mi Paříž ukázala jen jako obrovské hlavní město. Nemám moc ráda Prahu a dnešní Paříž mi ji nápadně připomínala. Prostě jen šeď, milion lidí, anonymita…na mě to všechno působilo dosti depresivním dojem. Prostě šedivé město. Nechtěla bych tam bydlet. Jako turista-proč ne, ráda se tam podívám co nejčastěji to jen půjde, protože jako turista člověk vidí naprosto odlišné věci, než člověk,který tam žije. Mezi nejhorší věci v Paříži považuji jejich metro. Tenkrát v květnu mi to nějak extra nepřišlo, ale dnes…opravdu bych tam zešílela, kdybych tam měla žít. Menší města mají prostě svojí duši, alespoň podle mého názoru. Těm větším se nějak ztrácí…asi v té jejich velikosti. Oproti tomu Štrasburk..to je město měst! I když je šedivo,mlha a prší..nikdy mi to město nepřijde šedivé. Je v něm něco zvláštního a pro mě to „něco“ je i v Českých Budějovicích, ale zatím jsem to nenašla v Praze. Třeba jednou, někdy…to tam najdu.Doufám. Když jsme viděli nasvícený vánoční Štrasburk..úplně se mi z té nádhery zastavilo srdce. Opravdu jsem se prostě vracela do svého, někam, kde to mám ráda a kde to znám. Navíc jsem se tu opravdu zabydlela…první týdny, když jsem ve svém pokoji strávila celý víkend, byla jsem úplně mimo, připadala jsem si jako v kleci,a snažila jsem se co nejvíce času trávit mimo něj. Ale teď se moje pocity změnily-ráda se naopak před celým světem zavřu ve svém pokojíčku, kde jsem opravdu jako doma. Cestou ve vlaku jsem se snažila přečíst něco na zítřejší Francouzskou disertaci, ale všechno jsem nestihla. No tak uvidíme. Dobrou noc.

Domooov

Mám za sebou naprosto dokonalý víkend, i když totálním způsobem vyčerpávající. Ve čtvrtek ráno jsem si řekla, že vstanu kolem sedmé hodiny, ale nedočkavost, stres a strach mě vzbudily okolo šesté. Při snídani jsem zvládla jeden díl Ordinace, připravila jsem se jak se sluší a patří na výlet do Paříže a uklidila celý pokoj, protože jsem vstala brzy a nebylo už co dělat .Dokonce jsem si zvládla i nalakovat nehty:-) Kolem půl desáté přišla Dana, zkontrolovaly jsme nezbytnosti a pokračovaly jsme na tramvaj. Po jednom přestupu jsme dojely na nádraží, tzn. Gare Centrale. V 11.11 nám jel vlak, na který jsme se obě těšily. Konečně TGV! Byly jsme zvědavé, zda-li opravdu dostojí svému názvu Train grande vitesse a musím říct, že nás skutečně nezklamal:-))Cesta Strasbourg-Paříž, tzn. 500 km za 2 hodiny 10 minut, to je přece nádhera! Pak nastal rychlý (nebo aspoň měl:-) přesun po Paříži, metrem linkou 4, 22 zastávek (opravdu „nádhera“) na zastávku Denfert Rochereau , odkud jezdí autobus na letiště Orly. Bylo to celé velmi hektické, ale vše se nám podařilo stihnout. Dana letěla už v 16.40, ale já až ve 20.10. Čekání bylo nekooooneeeeečné, ale nakonec jsem se dočkala. Posedávala jsem tam s knížkou v ruce, prohlížela obchody, ale byla jsem strašně unavená, takže mě to opravdu nebavilo. Člověk by čekal, že letiště Orly-Sud bude hezké, ale bohužel s tím nemohu souhlasit. Zlatá Ruzyně! Letiště je malé, vstupní hala nehezká a vůbec..prostě mi to tam nějak celé nesedlo. Na Ruzyni si pro mě přijel můj snoubenec, můj miláček a měl pro mě růži! Jéééé:-) Než jsme dojeli domů, než jsem vybalila kufr a skočila pod sprchu, ukazovaly hodiny 3.45. Hrůza. Ráno jsem měla v plánu jet do města a zařídit poslední věci před oslavou osmnáctin mojí sestřičky, ale nepovedlo se mi vstát. Pátek jsem tedy trávila doma, ale stejně jsem nemohla spát,tak jsem jen tak odpočívala a těšila se na večer. Během odpoledne jsem se připravovala a v 18 hodin jel vlak, kterým jsme se sestřičkou jely do Českých Budějovic. Měla jsem pro ni totiž překvapení v podobě pozvání do koktejl baru. Velice příjemně nám to tam uteklo a kolem 23. hodiny jsme zase vlakem jely domů. Doma jsem si ještě musela rozebrat věci z kufru, takže jsem šla spát opět ve 4 hodiny a ráno jsem vstávala v 8 a jela jsem konečně do města. Odpoledne jsem si dovolila hodinku spánku, a potom jsme sestřičce uspořádali oslavu. Ta si myslím, se moc povedla, a probíhala přesně tak, jak jsem si to představovala, takže doufám že se líbila i hlavní oslavenkyni:-)) V neděli ráno jsem se viděla s mojí nejlepší kamarádkou Haničkou a odpoledne přijel můj snoubenec. Asi v 19 hodin jsem se začala balit, mýt vlasy…skončila jsem ve 23 hodin. Kvůli odjezdu jsem vstávala v půl jedné. „Paráda“-opravdu „nádherně“ jsem se vyspala.

Zítra Paříž! (Středa 26.11. 2008)

Ráno vstávám v 9.15. Pěkně vstanu, nasnídám se….jéééé to je klidu! S Danou jsme totiž nešly na Histoire des relations internationales a já na tom hodně dlouho nehodlám nic měnit. Je to příšerně nudný předmět a navíc,známe jednu Francouzku, která nám dá perfektní poznámky, takže je to moc fajn. Dneska je úplně poslední hodina Histoire Européenne pro tenhle semestr. Ale taky tam známe jednu Francouzku, která nám nabízela poznámky, takže doufám že to všechno dobře dopadne. Sice jsem schopná si až na výjimky ze všech předmětů dělat poznámky, ale přece jen Francouzi si výpisky píší jako sloh, naprosto všechno co přednášející řekne a mě se z toho i lépe učí. Ne jinak je na tom i předmět Le monde russe, kam ovšem už ani nechodím. protože tam vážně ničemu nerozumím. To je šílenost. Tam bude s poznámkami trochu problém, ale seženu je doufám také. Takže dneska mi z toho všeho zůstává jen italština. Docela se těším, ale i se trochu bojím, co zase signor Censi vymyslí. Na hodinu jdu se smíšenými pocity. Jdu procházkou, protože je docela hezky, 8 stupňů je tak akorát, zima mi není, tak proč se neprojít. Je opravdu nádherně, svítí sluníčko..nádhera. Dnešní italština ovšem ale stojí za to. Signor Censi tak nějak přitvrdil…text je ještě horší než minule..tentokrát o fašismu. Slovíčka nejsou ve slovníku papírovém ani online. Obrovsky se mi rozšířila slovní zásoba, to ano. Ale ty hodiny jsou poměrně náročné. Dneska mi to moc neutíká, ale nějak to vydržím. Po škole jdu domů. Je tak nádherně…musím se usmívat jak měsíček na hnoji, protože mě čekají jen samé krásné věci! Zítra dopoledne jedeme s Danuškou TGV do Paříže. Tam máme asi hodinu a půl času na přesun z nádraží na letiště. Daně to letí v 16 hodin, mě až ve 20, prostě už na mě v tom předchozím letu nezbyly letenky. Nechci ale sama jezdit po Paříži, takže prostě budeme s Danou spolu, ona pak odletí a já zůstanu na letišti. Takže si té „letištní atmosféry“ užiji dost a dost. Nádhera:-))Dneska je prostě krásný den. Jedu výtahem rovnou navštívit Danu a zkontrolovat, jestli se jí vešly všechny dárečky do kufru:-)) Zapovídám se téměř hodinu. Pak jdu na chvíli k sobě, a za chvíli mě vyzvedává Dana. Ona jde do školy, já ještě něco zařídit a vybrat si peníze na zítřejší cestu. Přijdu asi v 17, podívám se na díl Ordinace, který běžel včera v televizi, a na další díl Soukromých pastí. Pak jdu dát nějaké věci do kufru, ale mám většinu zabalenu od víkendu. Dám vše dohromady a kolem 23.30 jdu spát. Tak dobrou noc a hurá do Paříže!!!

Náročný den (Úterý 25.11. 2008)

Mám budíka na 8.00. Mám v plánu se v klidu nasnídat, podívat se na zprávy a tak. V 09.15 se tu má pro mě stavit Dana a máme jít prát. No…realita je trochu jiná. Dana tu skutečně v 09. 15 je, akorát mě vzbudí až to její zaklepání. No, trochu skluz. No ale co, hlavně že dneska odpadla ta příšerná Méthodologie de la dissertation française. To je vážně nejhorší předmět na světě. Takže třikrát hurá že to dnes není! To, že jsem zaspala, je jen malá vada na kráse. Rychle se převléknu, a jdu s Danou dát prádlo do pračky. Domlouváme se, že já ho potom přehodím. Jenže bohužel, sušička je zase plná, takže musím jít až do budovy E. No alespoň že tam je volno. S praním jsme plánovaly skončit kolem 11. 40, ale bohužel nás technika převezla a pračka má končit až ve 12. 30. Jdeme mezitím na oběd do Esplanade. Dneska se tedy povedlo naprosto vše, mám vynikající celerový salát a těstoviny se sýrovou omáčkou. Z jídelny jdeme do sušičky vyndat prádlo, odložit ho ke mně na pokoj a pak hurá do města. Společně s Danou jsme se rotiž rozhodly nejít na tragický předmět Relations internationales et transferts culturels, který nám snad půjčí jedna Francouzka. Na předmět Histoire des Idées Politiques modernes, který běží ve večerních hodinách jsem se nedostavila už několikrát a rozhodně na tom nehodlám nic měnit. Musíme totiž ještě s Danou do města, kde chceme koupit poslední dárečky pro rodinu a všechny je pěkně ve čtvrtek odvézt domů. Já už se tak těěěěšííííím. Na všechno-domů,na přítele, na vlak, na průběh cesty, na Paříž..to bude nádhera. Snad se nic nezkazí. Dnes jdeme hlavně a především do Place des Halles a já se potom asi v 16 přemisťuji do nákupní galerie Rivetoile. Bohužel jsem ráno dopila poslední vodu, a tak mě ještě čeká „operace voda“. Jdu do supermarketu SIMPLY, vezmu si pár věcí a hlavně ty vody. Jsou příšerně těžké, mají přesně 12 kg. Nedají se nijak unést, není za co je chytit. Než dojdu na kolej, jsem naprosto vyřízená. Po cestě mi jeden kluk nabídne pomoc, což mi přijde strašně milé. Nakonec to zvládnu sama a slavím nepopsatelný úspěch, když se zavřu v pokoji. Vyčerpáním a zimou mi začaly téct slzy, třesou se mi ruce a nohy..jsem úplně mimo. Padnu na postel a jen ležím a nic nedělám. Asi po dvaceti minutách jsem schopna dalšího provozu. Pustím se ještě do úklidu nákupu a do žehlení prádla, které jsme vypraly dnes. Asi ve 23 padnu naprosto mrtvá do postele.

Takové obyčejné pondělí (Pondělí 24.11. 2008)

Ráno vstávám v půl jedenácté. Budík byl sice na 8.45, ale co se dá dělat. Pořád ho si posouvám s tím, že se musím „dodívat“ na jeden sen.No, v půl jedenácté se konečně vyhrabu. Tím pádem to utíká jak voda. Trochu poklidím, nasnídám se, připravím si věci do školy a je 12 hodin. Pak si dám nohy do teplé lázně (nádhera!) vyřídím nějaké maily do školy, dám si dohromady přednášky a kolem 15 se začnu vypravovat. Před 15.30 odcházím a naštěstí kupodivu stihnu i autobus. Jdu na předmět Convention européenne des droits de l´homme. Zase nic moc nerozumím, ale druhá hodina je už dobrá. Je neskutečné, jak to všechno uteklo, blíží se nám konec semestru!! Potom následuje Culture et Relations internationales au Xxè siècle, kde píšu jak zběsilá. Vyučující rozumím vše a její hodiny si naprosto užívám. Dokonce se dneska zmíní i o České republice. Pobaví mě dodatek věnovaný francouzským studentům, že Česká republika dnes už není Československo. Když vyjdu ze školy, zahlédnu v dálce autobus a letím na zastávku. Když dojdu do pokoje, skočím do sprchy a začnu si vylepovat plakáty a pohledy, které jsem ještě nestihla pověsit. Přemýšlím, co si s sebou vezmu domů. Jedeme totiž s Danou ve čtvrtek vlakem do Paříže, odkud letíme do Prahy. Moje sestřička má totiž narozeniny,osmnácté a to si zaslouží pořádné oslavit!! Kvůli tomuhle rozhodně musím být doma. Dana jede domů také. Těším se na náš společný výlet! TGV, cesta po Paříži..nemůžu se dočkat. A při zpáteční cestě v Paříži strávíme téměř 12 hodin. Paráda..šíleně se těším na předvánoční nádherné město. Pak za mnou přichází Dana, chvíli povídáme, pak jedeme k ní a ukazuje mi ještě dárky, které koupila domů. Já po příchodu do svého pokoje jdu psát nějaké maily a uléhám bohužel naprosto vyčerpaná ve 2.30.

Bramborááky (Neděle 23.11. 2008)

Vstávám v 9. 30. No, nic moc, ráda bych si ještě přispala. Ale nemůžu. Dana mi včera večer psala, že bychom mohly dnes ještě zajít do pekárny, koupit něco sladkého po obědě. Přece jen oběd bez dezertu…to vážně nejde. Alespoň ve Francii rozhodně ne. Dana se pro mě staví v 10. 15. Bereme nějaké croissanty, i plněné a podobné sladkosti. Počítáme, že kolem čtvrt na dvanáct začneme vařit. Ale bohužel, čekáme ve frontě dvacet minut. Začneme vařit kolem 11. 45. Oškrábeme brambory, nastrouháme..a už prozvání Hélène ať ji jdeme vyzvednout ke vchodu. Přichází nahoru do kuchyně, povídáme, já myji průběžně nádobí, Dana dává dohromady bramboráky. Jde to docela rychle, kuchyně je prázdná a my si můžeme povídat. Nebo spíš holky. Rozumím všemu, ale nějak nevím, co říct. Tohle mě dost často pronásleduje i v Čechách, bohužel tady to není jiné. Naštěstí holky tenhle problém nemají, takže dohromady nám to ladí. Když jdeme jíst, je asi tři čtvrtě na jednu. Povídáme a sníme všechno, čemuž se v počátku nechtělo ani věřit. Bramboráky moc ráda nemám, ale tyhle se Daně povedly přímo neuvěřitelně, takže si ráda vezmu. A ne jen jeden:-)) Potom se společně pouštíme do zákusků, povídáme a čas příjemně utíká. Hélène odchází asi tak v 15.15. Rozloučíme se s Danou a já jdu zase pro změnu uklízet. Zbývá mi poslední šuplík plný velmi různorodých věcí. Když to všechno uklidím, pouštím se do žehlení. Trvá mi to téměř dvě hodiny, mám tady toho víc než dost, nežehlila jsem ani nepamatuji. No, tak hlavně že jsem se k tomu dostala. Mám tu zapálené svíčky, poslouchám po youtube koledy…a je mi krásně. Pořád přemýšlím nad tím, jak moc jsem tu šťastná a jaké mám štěstí na ubytování, lidi kolem, školu..ale hlavně že je tu se mnou Dana. Pustím si Světla pasáže, ale to mě bohužel vůbec nezaujme. Pak si chvíli čtu, jen tak brouzdám po internetu a spát jdu zase v 1. Já snad ani neumím chodit spát včas!

Den "D" ( jako dementní ) (Sobota 22.11. 2008)

Vstávám na můj vkus až moc brzy, to znamená v půl desáté. Vždyť je sobota?!! No, ale minulou neděli jsme byly pozvané na oběd k Hélène, takže teď je řada na nás. Původně jsme měly vařit dnes, ale Hélène nemohla, takže až zítra. Nicméně nákup je třeba uskutečnit dnes. Slíbily jsme bramboráky. Moc dobře nechápu, co na tom všichni vidí, ale každý Francouz, který byl někdy v Čechách, tu vzdychá po bramborácích. Nechápu to. Jednou za rok si ráda vezmu, ale že by to snad patřilo k mým oblíbeným jídlům..to tvrdit nemůžu. Máme vyrazit kolem 10.15 do supermarketu SIMPLY. Ale ještě před odchodem…když jsem si včera tak krásně a velmi poctivě uklidila naprosto každičký papírek..uvědomuji si, že jsem ale nikde bohužel nenarazila na jízdenky na vlak????!!!!!!!Vzpomenu si, jak moc jsem měla přeplněné šuplíky a napadá mě, že by něco mohlo zapadnout za ně. A taky že ano! Bohužel, než pro ně stačím sáhnout, papírky sjedou pod stůl.Nevím jaké papírky to přesně byly, ale jízdenky rozhodně ne. Začínám být zoufalá. V tom přichází Dana-radí mi ať spolu jedeme na nádraží, a zeptáme se, kolik stojí případné nové vytištění lístků. Takže se nám trochu mění plán-jedeme na hlavní nádraží. Je nádherné, jestli třeba něco alespoň vzdáleně podobného bude někdy v Praze, tak to bude radost. Dost o tom ale pochybuji. Po delší chvilce najdeme správnou přepážku. Nejdřív mluvím já, ale zmocňuje se mě lítost, vztek a nevím co ještě, a tak to bere Dana. Dozvídám se naprosto neuvěřitelné věci. Lístek stál 80 euros. Můžou mi znovu vytisknout, ale zaplatím tu samou částku. (Nevím proč mi rovnou neřekne, že si musím koupit nový!)výhoda, že to „vytisknou znovu“ spočívá v tom, že mi zůstane stejný vagón, stejné místo jako na původním lístku a tudíž můžu sedět vedle Dany a dokonce mám tu „obrovskou“ výhodu, že mohu zaplatit „pouze“ tu stejnou částku a ne normální, což znamená 120 euros.Hmmmm…je mi do breku. Přepravíme se zpátky a jdeme konečně do supermarketu SIMPLY. Po příchodu ze supermarketu se rozbrečím. Je mi úzko…nevím co mám dělat. Znova platit 80 euros? Ale to už nemůžu, nemám peníze, musela bych sáhnout do peněz na leden..v hlavě se mi to všechno točí a je mi špatně. Dana navrhuje, ať dojdu na vrátnici a zeptám se, jestli je tu nějaký opravář nebo někdo podobný, kdo by mi pomohl se stolem, protože co když jsou jízdenky přece jen tam? Sedím na zemi, přemýšlím a brečím čím dál tím víc. Nemůžu přece čekat na opraváře do pondělí, protože nikde není napsané, že když ho v pondělí požádám, v pondělí mi také přijde pomoci. Takže spíše v úterý. Rozebere mi celý stůl. Ve čtvrtek ráno jedu domů. Do té doby to nedám dohromady. Navíc co když tam lístky nebudou? Musím jednat sama. Ale jak? Stůl je příšerný. Není to obyčejný stůl, je to vlastně jen deska. Táhne se kolem půlky pokoje. Z jedné strany je přilepená k šatní skříni (neuvěřitelné) na druhém konci je přivrtaná pod okno. Zespodu je k této desce přilepena(!) komodka s šuplíky. Nevím, kdo vymyslel následující, ale byl to jistě mozkovými buňkami méně vybavený člověk. Za šuplíky není žádná dřevěná deska, tak jak bývá u stolů zvykem, nýbrž rovnou zeď! A poslední šuplík samozřejmě nejezdí po zemi ale po takovém soklu, což všechno dohromady sečteno a podtrženo znamená, že když je plný šuplík, a něco z něj vypadne, sjede to po zdi pod poslední šuplík mezi sokl a stěnu a nikdo to nevytáhne, protože sokl je dobrých 10 cm vysoký. To je vážně neuvěřitelné. Naopak tam, kde by to nikdo nečekal, tj. za poličkami, dřevěná deska je. Proboha proč?? Musím jednat sama. V slzách volám příteli, aby mě alespoň povzbudil, nicméně se mu to bohužel dnes vůbec nedaří. Chci se spojit s domovem, ale tam mi to zase pro změnu neberou. Vím, že lidé pro přežití dělají v krajních situacích různé věci a i když rozhodně ztracené jízdenky nechci srovnávat s krizovými situacemi, pro mě to dost krizové je. Je nemožné hnout se stolem, nebo lépe řečeno s těmi všemi slepeninami, protože bych to utrhla. No a co vlastně? Začíná mi to být jedno. Sednu si na zem, zapřu se o postel a trhnu. Nic. Znova.Nic. Znova. Zase nic. Orosím se. No, ale já to zvládnu! Zapřu se, až postel narazí na protilehlou zeď. Ozve se křupnutí, nebo prasknutí nebo něco takového. Deska stolu a ní přilepené šuplíky se hnou o dobré 2 cm. Jo! Dokázala jsem to! Sahám prsty pod soklík a lovím papírky, které jsem viděla zapadnout. Jsou to účtenky, slevové kupony…jízdenky nikde. Jen tak zběžně, když už to mám odsunuté, se podívám i za dřevěnou desku, kam mi nic spadnou nemohlo. MOHLO! JÍZDENKY!!!Ty mi ovšem šuplíkem propadnout nemohly, za desku propadly přímo ze stolu, prostě tam zapadly a konec. Bože….jsem tak strašně štastná! V pokoji to sice vypadá jak po bitvě, ale to si člověk rád uklidí! Na pomoc mi přichází i Dana, ale to už jí před očima mávám nalezenými lístky. Pro moje osobní blaho jí je raději odevzdávám. Celý večer věnuji opět uklízení. Rozhodnu se desku zatlačit zpět.Bojuji asi pět minut, ale nakonec se to povede. Asi po hodině uklízení se rozhodnu dnes vyřešit rest s praním. Dana má naštěstí víc žetonů a jeden mi půjčuje. V budově C je rozbitá pračka, takže jdu do budovy E. Samozřejmě nevlastním klíče. Otevírá mi černoch a hned se stihne zeptat, jestli jsem Erasmus. Ještě jsem neotevřela ani pusu abych něco řekla a on hned takhle? No, nevypadám sice jako Francouzka, ale i Francouzky jsou blond. No nic no, uvedu věci na pravou míru a jdu do prádelny. Jdu pak na kolej popovídat se svojí nejlepší kamarádkou Hankou přes ICQ, ale po chvíli musím dojít prádlo zase přehodit do sušičky. Nevidím, že tam někdo je, a tak si zpívám, chodba je ztemnělá, a tak nikoho nečekám. Otevřu dveře a u pračky stojí Francouz a vypadá trochu bezradně. Láduje tam všechno oblečení a kouká. Vyndám si prádlo, očistím filtr ze sušičky a přendávám si prádlo. Francouz mě osloví se slovy že jsem zřejmě expert na praní a jestli bych mu nemohla pomoct.Než stačím odpovědět, zeptá se mě, jestli jsem Švédka. To mě pobaví, protože si to myslí dost lidí. Jak kdyby snad holky jiné národnosti nemohly být blond a všechny Švédky blond byly. No jo, ach ty zažité stereotypy. Ale je moc milý a dostane i přednášku o tom, proč je třeba vyčistit filtr. Během sušení si ještě píšu s Hankou a pak jdu prádlo vyndat. To je opravdu radost, mít voňavé,suché prádlo! Pak si pustím další díl Soukromých pastí, tentokrát díl Jiná láska a po půlnoci jdu spát.

Pereme(a nebo ne?) (Pátek 21.11. 2008)

Bleeeeee…co se to venku děje?? Hrůza!! Plánovala jsem si, že dneska budu prát. Všechny ručníky, ložní prádlo apod. pěkně na 60 stupňů, ať je všechno čisťounké. Venku je naprosto nechutné počasí. Teploměr ukazuje 4 stupně. Cože?! Fuj. Je příšerný, opravdu příšerný vítr. Opírá se mi dost silně do oken a já přemýšlím, co se stane, jestli to okno neudrží. Všude fouká meluzína, pod dveřmi mi píská (něco jako prážky tu nefunguje) takže si zatáhnu venkovní roletu v naději, že alespoň trochu utlumím nárazy větru do mého okna. No, trochu to pomohlo. Dneska hodlám být zalezlá doma a ven se nechci ani dívat. Počasí mě donutí k jinému plánu, prát tedy dneska rozhodně nebudu. Zato Dana..asi v 10.15 mi píše, že už má prádlo v pračce(!) a že pak pere bílé, jestli se přidám. Jelikož minule jsem "prací" anabázi podstoupila já, dneska to na sebe bere Dana. Má však od rána problémy, první pračku vypere, ale není kde sušit a při druhém kole s bílým prádlem jí taky zrovna štěstí nepřeje. Pračka je rozbitá, takže nic nedělá, ale žeton už nevrátí. Dana si sice jde stěžovat na vrátnici, ale tam jí zase řeknou, že nejsou dostupné žetony a že kasu, kde jsou umístěny, přinese nějaký člověk v 15 hodin. „Paráda“. Dana se ke mně jde vypovídat z příšerného zážitku s praním a musí čekat, až někdo donese kasu. Jojo, prát na koleji není žádná radost. Já mezi tím dávám dohromady šuplíky a krabice. Všude se válí haldy, spíš možná tuny papírů a já v nich už musím udělat pořádek. Asi tak půl dne dávám dohromady krabice. Je v nich úplně všechno-doklady, přednášky, letáčky, „důležité“ brožurky - prostě vše, co jsem ve spěchu potřebovala někam uklidit. Asi kolem 17, kdy se u mě staví Dana už dokonce s vypraným prádlem, mám krabice přebrané. Asi milion papírů jsem vyhodila a ulehčila tak svému pokoji. Potom se vrhám na šuplíky. Tam je to snad ještě horší. Zvládnu jeden. Pak už vážně nemůžu, zalezu si do postýlky a pouštím další díl Soukromých pastí, tentokrát díl Fajn brigáda. Opravdu na mě oba díly ( a viděla jsem i Tatínkovu holčičku vlastně) udělají velký dojem. Člověk se nad nimi musí zamyslet…prostě to ve mně doznívá dost dlouho a nikdy si nepouštím dva díly v jeden den, abych si nerušila dojmy. Rozhlédnu se po pokoji a mám radost, v jakém krásném a útulném pokoji můžu bydlet. Cítím se tu jako doma, mám tu všechny svoje věci, oblečení, knížky…všechno. Taky jsem si tu rozvěsila plakáty, fotky..jsem tu moc ráda. Je prostě opravdu neskutečné mít svůj téměř identický pokoj, jaký mám doma u rodičů, v centru tohohle nádherného města. Už dlouho si tu nepřipadám jako cizinec…a dnes jsem tu vlastně na den přesně už 12. týden.To je opravdu neskutečné. Samozřejmě je mi nad Slunce jasné že čas plyne všude stejně,ale tady letí stejně rychleji:-)) Ani tomu nemůžu uvěřit, že jsem tu tak dlouho. Koukám na filmy, přemýšlím, a kolem druhé ranní jdu spát.

Oddychový den (Čtvrtek 20.11. 2008)

Hmmmm…měla bych asi vstát a jít na předmět Sociologie des relations internationales. To bych tedy opravdu měla. Navíc je dneska náhrada za předmět Convention européenne des droits de l´homme, který 1. prosince odpadne. Ale…moje absolutní vyčerpanost právě dosáhla svého vrcholu. Kdybych nepsala blog každý den, už bych si nevzpomněla co bylo včera. Vím sice že jsem byla v EP, ale co jsem tam dělala, si už tak docela nevybavuji. Připadám si jako zdrogovaná, nic nevnímám, sotva chodím. Rozhoduji se tudíž dneska do školy prostě nejít a pořádně to všechno vyležet. Když se vzbudím, budík ukazuje 12. Hmm, slušný výkon:-)) Je mi konečně fajn, cítím se opravdu odpočatě. Nasnídám se (nebo naobědvám? :-) a mrknu na poslední díl Ordinace. Už je opravdu poslední, dostala jsem se k dílu, který naposledy běžel v televizi. Trochu uklízím, pak se vypravím a kolem 15. 30 mířím do města. Chci dotáhnout do konce etapu zkoušení kabátů, čepic a všeho možného. Jdu na naši tramvajovou zastávku Esplanade a odtud mířím do nákupní galerie Place des Halles. Hned co do ní vejdu, hledám

H & M. V Rivetoile totiž v tomhle obchodě měli dost úžasné kabáty, ale v obrovských velikostech. Od návštěvy toho samého obchodu v nákupní galerii Place des Halles si slibuji nemožné-zakoupení kabátu! Obchod H & M se rozprostírá téměř přes půl patra. Milovaný kabát najdu hned. Chci si zkusit pro porovnání ještě o číslo větší-ale bohužel! Pouze jedna „normální“ velikost. Ostatní jsou tak 46 a výš. Takže z toho málem šílím, ale udělám následující: Zamlouvám si tento kabát do příštího večera a poté mířím tramvají do nákupní galerie Rivetoile. Chvíli to trvá, jsem unavená, ale tohle musím dneska vyřešit. Vcházím do

H & M kde naštěstí nacházím kabát, který jsem si zkoušela včera. Naštěstí! Nevím co bych dělala, kdyby ho už neměli. Naštěstí nic podobného nemusím řešit. V Place des Halles jsem se pro jistotu v kabátu vyfotila, takže nyní nemusím už tolik bádat nad problémem. Je mi jasné, že tenhle kabát mi padne jako ulitý, takže si ho konečně kupuji. Celá šťastná odcházím. Uff, jsem ráda že to mám z krku. Ono zkoušet si pořád něco a hledat to pravé..to mě moc nebaví. Takže jsem ráda, že už mám nakoupeno. Jdu na tramvaj a jedu zpátky do Place des Halles. Jdu ještě pro jeden dáreček k Vánocům, protože jsem zjistila, že v Rivetoile už ho nemají. Ach jo. Dneska je v univerzitní menze Esplanade, do které nyní chodíme, něco jako „welcome party“ nebo něco podobného. Menza sice funguje už 3 týdny, ale je prostě slavnostní přivítání zahraničních studentů, ochutnávky a podobně. Už jsem se registrovala před 4 týdny, abych měla místo, ale vlastně nevím, jestli půjdu. Tím přejížděním mezi obchodními centry jsem ztratila dost času. Píše mi Dana, jestli tedy půjdu. Moc se mi nechce. Nakonec píše, že ani jí ne, takže je po problému. Ještě koukám co bych komu kde koupila, když zjistím že je 19.55, tedy nejvyšší čas odejít. Přepravím se tramvají ke kolejím a mířím rovnou k Daně. Psala jsem jí, že jí přece musím ukázat nový kabát! Chvilku se zdržím, a pak si zalezu do svého pokoje. Odložím tašky…skočím do sprchy, udělám si čaj, zahrabu se do postele a pouštím Soukromé pasti. Musím pochválit Novu že všechny svoje pořady konečně dala on-line. Ordinaci už jsem viděla celou, takže teď mě čekají Soukromé pasti. Pořád vnímám mnoho ohlasů na každý díl, takže jsem dost zvědavá. Okouzlená dílem „Něžný vetřelec“ jdu po půlnoci spát.( a docela v klidu, na to že jsem dnes nezavítala ani na Kennedy and his times:-))

Báááááááječný den (Středa 19.11.2008)

Vstávám zase kolem 5. 20. Snídám trochu rychleji, abych měla víc času na sebe. Dneska si musím dát opravdu záležet - jdu totiž do Evropského parlamentu. Hurá! Vypravím se nejlépe jak jen to dokážu a kolem osmé jdu na tramvaj. Chvíli to trvá a tak si čas krátím čtením novin. Na zastávce "Evropský parlament" vystupuje, zdá se, snad celá tramvaj. Vypadá to téměř jak den otevřených dveří, ale prostě jen jdou všichni do práce. Jsem okouzlená. EP v Bruselu na mě taky udělal dojem, ale tohle je něco ještě lepšího. Exkurzi zorganizovala jedna Italka, opravdu ji obdivuji, že si vzala na starost tolik lidí. Ujímá se nás takový srandovní chlapík, který nám v přednáškové místnosti líčí co všechno EP musí udělat. Říká to ovšem takovou formou, že vlastně sám shazuje to, co říká. A ještě se to mu směje..mám z něj dobrý pocit, je prostě vidět, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu a pracuje tu rád. Potom se můžeme jít podívat přímo na plenární zasedání. No, projednává se automobilový průmysl, takže nic moc. Zase musím obdivovat práci tlumočníků. Je to něco neskutečného, to se prostě musí vidět. Jsou opravdu neuvěřitelní, překládat takové nesmysly vyžaduje neuvěřitelnou slovní zásobu a velké nasazení. Slyšela jsem, že často tlumočníky vezou rovnou do nemocnice, protože někdy se stane že zkolabují. Chápu, to nasazení je obrovské. Nejlépe asi překládá muž z francouzštiny. Mluví poměrně rychle až zírám s otevřenou pusou, jak brilantně překládá. Nejhorší překlad hodnotím překvapivě z italštiny, to mě docela překvapí. Sedíme tam asi půl hodiny a pak odcházíme. Celá exkurze trvala téměř 3 hodiny, což je úžasné. Na první přednášce vedle mě seděl Brazilec. Dokonce si místo vedle mě vybrat dobrovolně. Hmm, být to před měsícem, tak asi budu ráda, ale dneska?! Zblízka vidím ty chlupy co mu rostou po tváři a dělá se mi nevolno. Zato Santiago….hmmm….to je vyloženě můj typ. Má skvěle padnoucí oblek, úžasnou košili, je evidentně čerstvě oholen…jo, tak ten má úroveň. Do EP se nakvartýroval na stáž, takže musí vypadat reprezentativně, což se mu víc než daří. (Miláčku, na Tebe ale nikdo nemá, jsi nejelegantnější kluk na světě a šííííleeeně moc se mi líbíš:-)) Musím sebou trochu hodit, protože mě ještě dneska čeká italština. Kupodivu dneska ráno odpadl předmět Historie des Relations Internationales. Tak si alespoň nemusím od nikoho půjčovat poznámky. Na italštinu zřejmě přijdu se zpožděním, ale co, Evropský parlament je přece Evropský parlament! Vejdu do školy když slyším důvěrně známý zvuk. Zase alarm!!! To už snad nemůže být pravda?! Příčinou nočních alarmů jsou studenti. Tlačítko totiž může ze srandy zmáčknout naprosto každý. Není pod sklem, ani na klíč…nic..takže když si chce někdo udělat srandu, zmáčkne prostě poplach. Ale ve škole? To je trochu moc i na mě. Vyženou nás, nějaké dvě zasloužilé soudružky si navlečou reflexní vesty a něco stále organizují. Po 15 minutách se vracíme zpět. Sice vznikne trochu odboj, kdy jeden chlapec hystericky křičí, že se bojí o svůj život a že přece kvůli studiu nezemře:-)) ale vyučující se jen zasmějí a naženou nás všechny zpět. Na dnešní italštinu jsem se dost bála. Měli jsme dost úkolů a já bohužel mám jen jeden. Nebylo kdy, a musím spát, protože mi vážně jde o život. Naštěstí se společně opravuje test z minula. No, mám 13,5 bodů v 20. Což je paráda, myslela jsem že budu mít tak jeden. Super, mám víc i než někteří Francouzi.Ale určitě ne víc než „mamánek“. To je totiž případ. „Mamánek“ je jeden kluk, jehož přezdívka mě napadla v prvním okamžiku kdy jsem ho viděla. Takhle si prostě představuji někoho, kdo bude žít s maminkou až do šedesáti (jeho šedesáti) a taky je to poctivec nejpoctivější , což ale v jeho případě hraničí s rektálním alpinismem. Mám s ním jen tu italštinu, ale stačí. Mám skvělou náladu z EP, cítím se ve formě. Signor Censi se ptá na nějaká slovesa. Poměrně často, vlastně pořád, kdy na nějaké v textu narazíme. „Mamánek“ , který pochopitelně sedí v první lavici, se hned hlásí. Jak Plha ze známého českého filmu. Mám ho už dost. Tsss…to tak. Při příští „slovesové akci“ se signorovi zpříma podívám do očí a bez přihlášení odříkám slovesa ve všech osobách. Podruhé. Potřetí. Počtvrté. „Mamánek“ šílí. Jeho vlající ruka nikoho nezajímá. V očích signora Censiho se zaleskne obdiv a po tváři mu přejede potutelný úsměv. „Mamánek“ se po mně otáčí a zbytek třídy tady. Je to hodně příjemný pocit! Dnes si to opravdu užívám. S úsměvem na tváři opouštím školu a rozhoduji se nejít na ohavně nudnou Histoire Européenne a ni na Le monde russe. Místo toho si odkládám věci na koleji a mířím do nákupní galerie Rivetoile. Projdu naprosto každý obchod co tam je, aby mi něco neuteklo. Nakupuji poslední vánoční dárky. Pak se stavím v H & M a zkouším si různé kabáty, čepice a vůbec všechno, co se mi líbí. Jdu se podívat do koutku se spodním prádlem. Prohlížím si krajkové prádlo, když mám divný pocit, že za mnou někdo stojí..kolem mě projde dost podivný černoch, který tam dělá hlídače a řekne mi že prý krásně voním! Fuj, je mi z něj dost nevolno. Jdu k jinému regálu. Mám divný pocit….a zcela oprávněně! On mi kouká přes rameno! Jaká drzost. Jdu pryč. Jdu do svého oblíbeného obchodu Tally Weijl. Prohlížím si červené tílko. Najednou přichází prodavač, kluk kolem 25, a říká ať si to určitě zkusím, a ukážu se mu, že mi řekne jak mi to sluší. Cožeee??!! Co se jako všem dneska stalo? Pobaveně odcházím pryč. Stavuji se ještě pro bagetu a jdu domů. Následuje povinný :-)) díl Ordinace a večeře. Mám úžasnou náladu. Navíc mi píše moje kamarádka Ivana a já se také rozhoduji napsat svému italskému vyučujícímu v Čechách. Cítím zkrátka potřebu vypsat se mu ze všech dojmů z mafie. Mám radost jak mi to hezky jde od ruky. Mám ze sebe vážně radost. No co, musím se přece pochválit, protože nikdo jiný to za mě neudělá! Snažím se jít spát brzy, ale bohužel je zase 23.30. No, alespoň to.

Takové normální úterý (Úterý 18.11. 2008)

Ráno vstávám v 5.20. Chci se v klidu nasnídat a řádně se vypravit do školy. Snídám téměř hodinu. Než všechno vyndám z lednice, najím se a umyji po sobě nádobí, pod 50 minut to nikdy nestihnu. Vždycky si pustím Ordinaci nebo třeba Objektiv na ČT24 a krásně se u toho najím. Pak si jdu poctivou půlhodinu rovnat vlasy, a pak si na sobě dám záležet. Nechápu kde se ve mně bere vůbec nějaká energie, protože jsem na dnešek spala asi tak dvě hodiny.Šla jsem spát kolem půl jedné ale ve 4 ráno mě vzbudil požární alarm.Je to něco strašného. Už se to dvakrát stalo, ale vždy je to příšerné. Poprvé jsem se málem rozbrečela. Třásla jsem se, hledala jsem překotně pas, peníze, bankovní karty a karty o pojištění, vypojovala počítač..víc bych toho odnést nestihla. Byl to dost odporný zážitek a myslela jsem, nebo spíš doufala, že zůstanu podobných akcí ušetřena. Tak to bohužel. Ve 4 mě vzbudí naprosto tragický zvuk. Jenže já se už nebojím. Akorát mi vždycky buší srdce jako splašené, protože je to opravdu šílený šok. Koukám z okna, a venku stojí poměrně dost lidí. Koukám se nahoru do oken nad sebou, oheň nikde nevidím, nic necítím. Ostatní jen vylezou z pokojů, ale ven nejde nikdo. Rozrušení zalézáme a jdu spát. Trochu neklidná, ale přece usínám. Za 50 minut znovu. Zase alarm. Vyleze vedle bydlící černoch, začne imitovat zvuk alarmu a směje se, že on teda do téhle zimy rozhodně nevyleze. No, to já taky ne. Jdu spát. Musím si drobně posunout budík. Pokouší se o mě infarkt. Po výše zmíněné přípravě na mě v osm klepe Dana. Jdeme na předmět Méthodologie de la dissertation française. Zase se dost bojím. To je opravdu šílený předmět. Navíc ve mně nějak nic nezanechal. Naštěstí po mně nikdo nic nechce. Přednášející donese každému dokument, který se skládá z 20 stránek a máme si ho rychle přečíst. Rámcově mu porozumím, ale dopodrobna bych na to potřebovala mnohem víc času-jedná o dokument, v němž je zachycen průběh jednání o porušení či neporušení lidských práv. Zabýváme se tím celou hodinu. Naštěstí to docela dost rychle uteče. Dostáváme úkol, ale když je na hodinkách 10 hodin, jsem šííleeně šťastná. Po škole jdeme s Danou na kolej, vezmeme Dany kufr a jedeme do supermarketu SIMPLY. Jedeme si totiž pro vody. Opravdu není možné tahat ty balíky vod v ruce, takže kufr je výborné řešení. Štrasburská voda je opravdu nechutná,a to skutečně nepřeháním. První měsíc jsem moc nepila čaj ani kávu, protože mi to nepřišlo dobré, pila jsem jen balenou vodu. A teď jsem si kávu zalila horkou balenou vodou a –opravdu chutnala jako káva! Takže bohužel jsem dospěla do stádia, kdy vařím z balené vody. Ta z kohoutku je skutečně nepoužitelná. Po nákupu jdeme zase na kolej vše uklidit a potom jdeme na oběd. Celý den jsem strašně vyčerpaná. Natož po vydatném obědě….to je se mnou konec. Bohužel dnes už začal předmět Relations internationales et transferts culturels, který byl za celý semestr pouze jednou. Tenhle předmět je něco naaaaaproooosto traaaagickééééého. O srozumitelnost nejde, rozumím poměrně dobře, ale ten obsah! Plácá něco o nějakých národních identitách a já mám pocit že asi omdlím. Navíc nedostaneme ani minutovou přestávku. Mám pocit že na mě přednášející kouká, takže usnout nemůžu, ale nemám k tomu daleko. Sedíme s Danou asi ve třetí řadě a je to naprosto šílené. Nemyslím, že by ta hodina vůbec kdy mohla skončit. Když se to konečně stane, jsem štěstím bez sebe.Čtu se po sobě poznámky, a nemůžu věřit vlastní očím, moje poznámky jsou naprosto nepoužitelné..asi jsem vážně spala, protože je tam třeba slovo franouzsky, slovo italsky a do toho hlavní postavy Ordinace v růžové zahradě. Prostě záchvat blázna. Konec hodiny je jako vysvobození. Po hodině jdu s Danou na tramvaj, ona jede domů já do knihovny. Jdu si tam vyzvednout knihu na prezentaci z italštiny. Tím zabiji hodinu, která mi zbývá do dalšího předmětu. Nerozhodla jsem se snad jít na Histoire des Idées Politiques modernes, to opravdu nehrozí, ale dneska začala italština. Jít na Histoire des Idées Politiques modernes by se rovnalo sebevraždě, navíc tenhle profesor pro mě mluví spíš čínsky než francouzsky, takže tam nechodím ani když je mi dobře. Co si ale opravdu nechci nechat ujít, je dnešní hodina italštiny pro začátečníky. Nevím co čekat, takže se bojím i těším zároveň. Je tam 12 lidí, z toho tři znám ze středečních kursů. Ovšem zrovna tihle lidé mě dost zaskočí….když se psal mafiánský test, hrozně se všem videím smáli a teď dělali chyby v základních slovesech! Nechci se nijak vytahovat, ale tahle hodina byla hodně pod mojí úroveň. Dotace je pouhých 60 minut týdně, navíc za chvíli jsou Vánoce, zkouškové…než se začne něco pořádného dít, uběhne alespoň rok. Signor Censi se stále dotazuje na nějaká slovesa, takže mu je odříkám a je to:-)) Jsem ráda, že jsem tu byla, viděla o co jde, a už jsem nikdy nepůjdu:-)) Po příchodu na kolej si dám nějakou dobrůtku, mrknu na jeden díl Ordinace, užiji si teplé sprchy a jdu spát. Ovšem v naprosto neuvěřitelný čas, budík ukazuje 22.00!!:-) Hurá, to je asi poprvé za tu dobu co jsem tady, kdy jdu spát takhle brzy. Mám ovšem pocit, že je asi tak 5 ráno. Mám pocit že se jaksi vznáším mimo své tělo, vůbec nevnímám a nemůžu si třeba vzpomenout, co jsem ráno měla k snídani. Upadám do postele a celá šťastná se zahrabu do peřin a nemíním nikdy vylézt.

Pondělní nuda (Pondělí 17.11. 2008)

Opět se snažím se vyspat do sytosti. Vstávám v 10 a hned si jdu mýt vlasy. Jenže v ČR je státní svátek, a všichni jsou doma, takže začínám telefonovat. Trvá to docela dlouho, takže mi mezitím uschnou vlasy do nějakého neidentifikovatelného útvaru. Rozhodnu se trochu je namočit nějakými „báječnými“ ozdravnými vodičkami, jenže ouha…chyba lávky. Snažím se až moc, protože v tu ránu vypadám jak politá olejem. Takže znova..jdu si zase mýt vlasy!! Hrůza. Ale už vypadají pěkně. Minulá hodina Convention européenne des droits de l´homme mi bohužel nic nedala. No jo, právo…a ještě ve francouzštině…nic moc. Rozhodnu se, že tam dneska nepůjdu, protože veškerý přínos je nula. Stejně máme zajištěné poznámky, tak to snad bude dobré. Na co ale určitě jdu, je předmět Culture et Relations internationales au Xxè siècle. Minule jsme měli dost dlouhý výklad,takže na dnešek máme zase slíbené filmy, obrázky a podobně. Před půl šestou odcházím z pokoje. Když dojdu do školy, všimnu si, že před třídou stojí poměrně málo lidí. Mám divné tušení, ale když jsem šla kolem nástěnky, nic tam nebylo. Vcházím tedy dovnitř. Tam sedí asi tak 5 lidí. Přichází další. Jsou naštvaní, protože prý kurz odpadl. Hmmm….tak to je tedy něco. Jsem tu úplně zbytečně! No co, alespoň jsem se prošla. Večer se věnuji vyřizování a zařizování mé bakalářské práce. Zítra je zase Francouzská disertace, ach jooo! Kdyby tak zítra ta baba chyběla…Bože to by byla krása….no to se zřejmě nestane. Kolem jedné jdu spát.

Oběd u Hélène (Neděle 16.11.2008)

Ráno si dávám na čas. Chci se opravdu sladce vyspat. Ve 12.10 mě má vyzvednout Dana, takže vstávám v 11.15. Cítím se po dlouhé době opravdu odpočatě. Naše francouzská kamarádka Hélène nás totiž pozvala k sobě na oběd. To je neskutečné! Taková čest se totiž jen tak někomu nepodaří. Kamarádství se zrodilo poměrně snadno, ale jen díky Daně. Obě francouzské holky (Hélène a Anaïs) totiž byly na ročním Erasmu v Praze. A cizinci samozřejmě nemohou studovat v češtině, takže všichni studují na anglickém programu. Já ho studovat nemůžu, protože když já jsem nastupovala, existoval jen český. V průběhu jsem chtěla přejít, ale to bylo mooooooc papírů, což mě unavilo předem. Takže prostě z toho plyne, že holky může znát jenom Dana, protože ta studuje naší školu v angličtině. Prostě měla štěstí že je mladší a stihla to:-)) No a prostě se občas potkaly ve škole v Praze a tady Dana holky párkrát viděla a tak nějak to vyplynulo. No a když jsme byly všechny na kávě v úterý, pozvala nás Hélène na neděli k sobě domů. Takže kolem 12.10 mě Dana vyzvedne a jdeme. Moc se mi ani nechce, venku je zima a všechno, ale takové vzácné pozvání..to se neodmítá. Hélène nebydlí daleko, asi za 10 minut jsme u ní. Na jídlo se moc těším. Jsou to zjednodušeně řečeno brambory se sýrem, samozřejmě to má super francouzský název, který jsem stihla zapomenout, ale zjistím:-). Vařené brambory se nakrájí na kolečka a na pánvi se smíchají se smetanou, nevím s čím (bohužel tam nevidím) a s trochou bílého vína. Ta chybějící ingredience je asi salám, nebo nějaké maso, opravdu netuším. Určitě tam patří i nějaké další ingredience, nicméně je nestihnu zaznamenat. Když se to všechno hezky spojí, dá se to do zapékací mísy a navrch se naklade asi tuna sýra. Hélène skutečně nešetří, padnou na to dvě celá kolečka, tedy spíš kola. Pak to šoupne asi na 10 minut do mikrovlnky a za chvíli jsme všichni připraveni to co nejrychleji sníst:-)) Mezitím, co Hélène dokončuje jídlo, dorazili i Anaïs s přítelem a Mathieu, což je Hélènenin kamarád. Vypadá docela zvláštně..je docela tmavý a má opravdu až podivně kudrnaté vlasy. Docela bych si ho dokázala představit zakrytého jen listím jak běhá po lese v nějaké africké osadě. To vůbec nemyslím urážlivě, ale zkrátka vypadá zvláštně. Za pár minut se dozvídám, odkud že vlastně je. No, tak to bychom měli..exotický původ objasněn. Chlapec je z francouzského Réunionu. Bože…taková dálka!!Když si představím, že je to na stejné úrovni, ve stejném pásu jako třeba Zimbabwe nebo Mosambik..hmm..to je fakt něco. Erasmus je bezva věc! Kde bych takového člověka potkala jinde:-) Mathieu teď studuje přes Erasmus v Německu. Čas strašně rychle utíká…k Hélène jsme dorazily kolem půl jedné a pořád jsme povídaly, čekaly na další účastníky a najednou je půl druhé! Pak se jde obědvat. Po obědě tak nějak společnými silami odnosíme nádobí a Anaïs už vyrábí dezert, což jsou vařená jablka se skořicí. Nečekala bych, že tohle jídlo tu bude tak populární:-)) Po desertu se samozřejmě dlouho povídá, a pak ještě dostaneme od hostitelky nabídku k čaji či kávě, nad kterými se také velmi dlouho rozjímá. Celé to kouzelné odpoledne končí kolem půl páté. Hmm…to mě docela překvapilo. Po příchodu na kolej si jdu dát dlooooouhou sprchu, protože u Hélène byla dost velká zima. Potom si pustím asi 4 díly Ordinace u kterých mi lépe půjde od ruky úklid. Rozhodnu se vytřít podlahu. Už jsem to nedělala dost dlouho a je to opravdu potřeba. Takže vytřu, pak čekám než to uschne, umyji koupelnu..no pořád je co uklízet. Nakonec si vlezu do postele, mrknu na poslední díl Ordinace a jdu na kutě, zase v 1. Aaaaaaach jo.

Duch Vánoc v Kehlu (Sobota 15.11. 2008)

Ráno jsem vzhůru kolem deváté, ale ještě ležím do 9.30 v posteli. Naplánovala jsem si na dnešek cestu do Německa, ale vůbec se mi tam nechce. Potřebuji si koupit nějaké věci na čistění (ubrousky napuštěné Prontem na nábytek, nějaký hadr, sprej na prádlo před praním) a taky šampon na vlasy a nějakou kosmetiku. Ve Francii stojí šampon který používám 6, 90 euros a v Německu ten samý jen 3, 90 a tak je to téměř se vším. Jelikož si kupuji měsíční tramvajenku, žádné extra peníze mě to nestojí, takže i kdybych tam měla jet jen pro ten šampon, rozhodně se to vyplatí. Natož když chci opravdu hodně věcí. Původní plán je odjet kolem deváté z Francie a kolem 14 nejdéle se vrátit. Raději ale plán měním, protože spánek je důležitý a stejně bych to musela někdy dospat. V 11 odcházím z pokoje a kolem 11. 45 stojím před prvním obchodem v Kehlu. Vlastně chci jen do DM,ale nedá mi to a vlezu hned do prvního obchodu, kde vidím Vánoční ozdoby. Bohužel jsem si v Čechách nemohla nikdy moc dovolit nakoupit hodně doplňků na Vánoce. Samozřejmě že Štědrý den slavím s rodinou 24.prosince, ale tak o dva dny dříve to samé podnikám i s přítelem. Vždycky se mi líbily ty nastrojené tabule a dokonalé výlohy, ale pokud si člověk nekoupí alespoň 20 věcí, tak to stejně nikdy nevypadá hezky,sladěně. Když si vezmu jednu svíčku, nebo jednu ozdobu…nikdy to tak nevynikne. Ale dnes..dnes si můžu splnit sen a Vánoce s přítelem opravdu vyzdobit. V Německu jsou všechny ty vánoční věci několikrát levnější než u nás a tak můžu nakoupit různé drobnosti a krásně je zkombinovat. Úplně mě to hřeje u srdce. Potom se jdu podívat do Orsay. To je v Čechách můj nejoblíbenější obchod. Téměř všechno oblečení mám odtud. No jenže posledně když jsme byly s Danou v Německu, mě to dost zklamalo. Jela jsem do Orsay s cílem něco zakoupit a nic se mi tam nelíbilo. Ale dneska jsem ani nepočítala s tím, že tam půjdu. No ale co, mám čas, tak proč ne. Už si dlouho chci koupit vestu, aby mi ladila ke kalhotám a…co to nevidím?! Asi milion vestiček. Jdu hned zkoušet. Po dlouhém rozhodování jednu kupuji a jak jinak, opět vyjde levněji než u nás. Pak se konečně dostávám do drogerie DM. Nemůžu opravdu uvěřit místním cenám. Nákup mě vyjde na 30 euros, ale věcí mám opravdu mnooooooho. Potom mí píše Dana, že za mnou dorazí. Když přijede, jdeme spolu na oběd do bistra, kde jsme byly i minule, akorát že krutí řízek, na který jsme se moc těšily, už nemají. Takže já si dám něco jako kuřecí hamburger a Dana nějakéé párky. Teda Wursty, že:-)) Obojí je ale moc dobré. Občerstvené zacházíme ještě do jednoho obchodu, cestou na autobus do dalšího a pak už vidíme autobus v zatáčce a celé šťastné do něj nastupujeme. Hezky nám to vyšlo a vůbec jsme nemusely čekat. Do Strasbourgu dorazíme kolem 17. Jdeme ještě do Rivetoile, protože ani jedna nemáme na pokoji ani kousek pečiva. Cestou vlezeme ještě do nějakých obchodů a pak už se unavené ploužíme domů. Libuji si jak půjdu brzy spát, ale mám ještě domluvený telefonát s přítelem. Končíme docela brzy, ale volám potom ještě se sestřičkou a s mamkou, takže se do postele dostanu kolem jedné. Ach jo. Půjdu já někdy normálně spát??????

Duch Vánoc ve Strasbourgu (Pátek 14.11. 2008)

Dopřávám si dostatek spánku a vstávám kolem desáté. Dám si minisnídani, protože se dnes s Danou opět chystáme do naší super nové jídelny. Mám čas, tak věnuji obvyklou půlhodinu žehlení vlasů a kolem čtvrt na dvanáct jsem připravena vyrazit. Hned na mě klepe Dana a jdeme ještě do budovy A nabít kartu na jídlo. To je super věc, protože karta se dá nabít jak hotově tak přes bankovní kartu. Hned poté vyrážíme na oběd. Jsme tam mezi prvními takže obvyklá fronta nás mine. Ve 12 končí škola, takže jdou všichni na oběd, ale my jsme tu už v půl dvanácté, takže pohádka. V klidu si prohlédnu všechny dezerty a saláty a pak si jdu teprve pro jídlo. Dnes volím zahraniční kuchyni, což znamená maso a kolínka. Nevím sice co je na tom zahraničního, ale je to vynikající. Masíčko se rozpadá, jen když se na něj člověk podívá, a kolínka jsou vynikající. K tomu neskutečný celerový salát a nějaký pistáciový krém jako dezert.Neskutečná lahoda. Po obědě se vracíme na kolej. Je asi 13 hodin, vyřídím nějaké věci do školy a jdu se na chvíli natáhnout. Kolem 14. 15 vstávám a chystám se jít do města nakoupit všechny vánoční dárky. Jenže jsem včera nemohla mluvit se svou drahou polovičkou, což hodlám teď napravit. Radek je zrovna doma, a máme oba čas, takže jdeme telefonovat a skončíme v půl čtvrté. Moc ráda ho slyším, ale myslela jsem že odejdu ve 14 hodin. Původně jsem tedy měla jít rovnou z oběda, ale to se prostě nějak nepovedlo, že. Nakonec vyrážím kolem 16 hodiny. No, decentní zpoždění proti původnímu plánu. Jako první se zaseknu v jednom nejmenovaném obchodě (bohužel, v jakém zjistí moje rodina až 24. prosince:-)) kde mi padnou do oka dárky pro mamku a mojí sestřičku. Pak se přemístím do dalšího obchodu, tedy lépe řečeno do nákupního střediska, kde už odkládám kabát, protože tam strávím víc jak hodinu. Našla jsem tam úžasný pohled, který musím poslat mojí tetě, protože na pohledu leží bernský salašnický pes na sněhu v červené čepici, a to mojí tetě nemůžu neposlat. Do svého psa je totiž blázen:-)) Projdu i další patra a vybírám další dárky pro mojí sestřičku. Má totiž osmnáctiny a ty si žádají speciální dárky, že:-)) Je toho hodně, co bych jí chtěla dát, ale bohužel..peníze stačí na pouhý zlomek z toho, co všechno jsem pro ni vybrala:-)) Po hodině úporného vybírání a odporných :-)) útrat mířím do dalšího obchodu, kde zoufale prohlížím všechno zboží a nevím co vybrat. Najednou mi volá Dana, kde jsem, že je také ve městě. Vyzvedne mě, já zaplatím a vracíme se zpátky na náměstí. U Galerie Lafayette probíhá nějaká expozice nebo jak bych to nazvala. Prezentují se švýcarské výrobky, ale hlavně..celá galerie se dnes prvně nasvítí, pustí umělý sníh, hraje živá hudba… je to nádhera. Uvnitř, v obchodní galerii navíc probíhá degustace vín, sýrů a švýcarských čokolád. Cítím se opravdu jako v pohádce. Jsem hrozně moc šťastná. Z celkové atmosféry a hlavně z dárků, které zabírají několik tašek:-)) musím z toho všeho štěstí zavolat snoubenci, ať to stojí co to stojí a o všechno to štěstí se s ním podělit. Jsem vážně moc šťastná a jdu si to všechno ještě umocnit procházkou kolem katedrály. Jsme s Danou po všem to vyčerpávajícím nakupování unavené:-)) a tak se jdeme občerstvit do kavárny/cukrárny Häagen-Dasz. Objednávám si Rich Hot Chocolate a musím uznat, že je tedy opravdu rich:-)) vedle sklenice plné lahodné čokolády dostávám ještě čokoládové hoblinky na posypání šlehačky a rozpuštěnou tabulku čokolády k dolití. Jsem z toho úplně paf, něco tak skvostného jsem dlouho neochutnala. Probereme co jsme za dnešek nakoupily a ukážeme si dárečky. Když vyjdeme ven, je příšerná zima takže dlouhým krokem spěcháme na kolej. Odložím si tašky, dám si teplou sprchu a zahrabu se do postele. Chci jít spát dřív, přece jen jsem dorazila v 21, ale ještě musím uklidit pokoj. Je tu šílený nepořádek, stačí jednou vyběhnout na poslední chvíli a večer to neuklidit, a hrůza je na světě. Hrneček, lak na vlasy, jablko, papíry…hrůza. Pustím si u toho Ordinaci a úklid mi jde jedna báseň.

Nová menza! (Čtvrtek 13.11. 2008)

Přemýšlím jestli mám vstát brzo a poctivě se vypravit, nebo si poležet. Jsem totiž vzhůru v 7. Nakonec zavírám oči a vstávám v 8.15. To akorát stačí na poctivou snídani, jinak svou výpravu nepřeháním. Vyčístím si zuby, svážu vlasy a už na mě klepe Dana a vyrážíme. Zacházíme ještě do kanceláře něco zařídit a pak už naše kroky směřují rovnou do školy. Hned ráno zjistím, že jsem si zapomněla tramvajenku,tak jdeme pěšky. Je moc hezky takže do školy dojdeme příjemnou procházkou. Před Sociologie des relations internationales si ještě stihnu dát horkou čokoládu ve školní kafeterii. Mám utkvělý pocit, že mě přednášející na Sociologii pořád pozoruje. Většinou si sedám do druhé nebo třetí lavice doprostřed, abych se donutila dávat pozor, ale dneska si sedáme někam dozadu, tak asi do šesté lavice úplně ke kraji..a stejně mám pocit že mě přednášející pořád pozoruje!! Potvrdí mi to i Dana. Takže se snažím dávat pozor a psát si poznámky. V pauze jdu ještě na jednu horkou čokoládu abych neusnula a pak hodina uteče velmi rychle. Po škole jdeme na oběd do nově otevřené menzy Esplanade. U nás na koleji je také menza, chodily jsme do ní celou dobu co jsme tady a byly jsme víc než překvapené, jak dobře tam vaří a co všechno se tam dá pořídit za celkovou cenu sotva 3 euros. Ale tady…tady je to opravdu nářez. Fronta stojí až ven, ale člověk si rád počká. V prvním patře stojí fronty do dvou místností-v jedné není výběr, a tím pádem to tam jde rychleji, ve druhé je výběr z mnoha jídel, ale zase to celé déle trvá. Nevadí, my jdeme do druhé. Každý den máme na výběr z mnoha jídel. V jednom rohu jsou těstoviny a pizza, vybrat se může jen jedno, ale zato každý den je jiný druh pizzy i těstovin. Ve druhém rohu je na výběr exotická kuchyně, nebo prostě jakákoliv zahraniční, ve třetím rohu je kuchyně vegetariánská a ve čtvrtém se servírují jen ryby. Typy kuchyní jsou dány napořád a každý den se v nich mění jídla. Uprostřed místnosti jsou dva „bary“. U jednoho jsou saláty, kde si z nabízených mís umícháme každý den jinou dobrotu, na výběr je asi milion salátů a člověk si může nandat, co hrdlo ráčí a u druhého „baru“ jsou deserty. Nápadně to připomíná švédské stoly u moře, protože je tu asi 10 obrovských mís a v nich různé krémy a pudingy a člověk si může vzít co chce. K tomu všemu samozřejmě nezbytná malá bagetka se sýrem. A to celé za 2,80 euros! Paráda. Dáváme si s Danou těstoviny s boloňskou omáčkou. Akorát je 12.30 a je problém si sednout, ale nakonec boj o místa vyhráváme a sedíme. Jídlo je víc než skvostné. Po obědě, kolem 13. hodiny přicházíme na kolej. Mám v plánu si jít lehnout, ale nakonec k tomu nedojde. Rozhodnu se nejít na předmět Kennedy and his times. Sice je to anglicky a dost mi to lahodí, nicméně docházka a ani látka, která se přednáší mi na nic není, protože se předmět ukončuje písemnou prací doma. Pustím si jen tak ze setrvačnosti Ordinaci a trochu poklidím v pokoji. Jak je již tradicí, musím umýt nádobí ze snídaně, protože ráno to málokdy stihnu. Snažím se také dostat na stránky místní knihovny, protože bych si ráda půjčila knihy na práci z Kennedyho. Bohužel, celou hodinu mi systém hlásí, že je mimo provoz, což mě dost naštve. Měla jsem v plánu nejpozději kolem 15 hodiny vyrazit do knihovny, ale tohle mi udělá čáru přes rozpočet. Nakonec si pouštím ještě 1 díl Ordinace a stále se zkouším dostat do online systému knihovny. Nakonec se mi to podaří, ale je 16.30!!To mě dost naštve, protože jsem se nevyspala a ani jsem nic užitečného neudělala. Navíc je to trochu podivný systém….knihovna je obrovská, a od doby rezervace si knihy můžete vyzvednout nejdříve za 45 minut a to bohužel i když jste přímo v knihovně,musí Vám je totiž najít a odněkud přinést. Rozhodla jsem se tedy knihy rezervovat zásadně po internetu, protože za tu dobu se pohodlně dostanu do knihovny a nikde neztrácím čas, a nebo ho alespoň zaplním právě cestou do knihovny. Do knihovny vcházím v 17.45 a knihy už mám připraveny. Chtěla bych ještě někam jet, ale stejně už budou všude zavírat, tak se zase obrátím a jdu na tramvaj směr pokoj. Domluvily jsme se s Danou, že dneska vypereme. Měla jsem to udělat já, během odpoledne, ale nakonec jsme se rozhodly prát až večer, protože odpoledne byly všechny pračky plné. Dana u mě určitě už musela být, protože jsme se domlouvaly na půl sedmou a je 18.45. Jdu za ní, beru si od ní prádlo a jdu do pračky. Jenže..jak je večer a nechodí moc lidí, dlouho čekám před budovou C. Na koleji je šest bloků (A,B,C,D,E,F) a jen ve dvou (C,E) jsou prádelny. Sice je to málo, ale není to ještě tak hrozné, protože většinou můžeme prát bez čekání. Co je ale mnohem horší, je to, že od ostatních budov nemáme klíče. Takže prostě vždycky čekáme před budovou na někoho, kdo tam bydlí a otevře nám. A já teď večer čekám docela dlouho. S Danou musíme přebrat prádlo, navíc já k ní jdu až v 19.30, protože se chci trochu najíst. Prádlo dávám do pračky v 19. 50 a praní trvá přesně hodinu. Jenže se mezitím zakoukám do dalšího dílu Ordinace a pro prádlo jdu v 21.10 a ještě dlouho čekám před budovou, takže do sušičky ho dávám teprve v půl desáté. Sušení trvá také hodinu. Jdu si pustit další díl Ordinace. Při praní nikdy nemůžu nic udělat, protože se nemůžu pořádně do ničeho začíst, a tak jen tak koukám na filmy nebo se jdu natáhnout, ale nic smysluplného se dělat nedá. V půl jedenácté vyzvedávám prádlo ze sušičky. Samozřejmě, že než se dostanu dovnitř, zabere to zase nějakých 10-15 minut. Nejezdí nám výtah, takže s tím prádlem šplhám do šestého patra k Daně. Po schodech běhá milion lidí a já se nemám s košem plným prádla kam uhýbat. Dana mi poděkuje, rychle se loučíme a já se těším do postele. Přemýšlím, že bych zítra jela do Německa. Nakonec se rozhoduji, že se raději vyspím, protože jsem opravdu vyčerpaná a pokud bych jela do Německa, stejně by to na mě padlo a já bych prospala celou sobotu. Jdu spát zase kolem půlnoci.

Mafiánská italština (Středa 12.11. 2008)

Vstanu v 9.15. Hurá!! Nešla jsem totiž na Histoire des relations internationales. Minule jsem tam málem usnula, tak proč se nevyspat v posteli?? Rozkoukám se a udělám si výbornou snídani. Bagetku se šunkou a sýrem, čaj..a Ordinace k tomu:-)) Pak se na sobě vyřádím a jdu do školy na italštiu. Na dnešek nám signore Censi sliboval nějakou video ukázku o mafii. No, jak vidno, pojal to skutečně mafiosně, jako vyděsil nás smrti-čím jiným než testem o mafii. Jsem z něj vážně mimo! Test?!! Nic nevím, jak můžu psát test?? Nejdříve dostaneme první dotazník. Asi největší práci mi dá zdánlivě velmi jednoduchoučká otázka- co je mafie? Nevím jak to stručně popsat. Víme to všichni, ale definovat mafii? Kam dohlédnu, tam mají lidé u této otázky prázdno. Něco tam naplácám a jdu dál. Další-regiony nejvíce „zamořené“ mafií, regionální názvy pro mafii, kdo jsou (několik jmen) a tak podobně. Jde mi z toho hlava kolem. Ovšem to není vše! Další dotazník se týká videa o mafii, a to už je o něco horší. Je to dost náročné na slovní zásobu, přece jen, nejsem mafián, že:-)) a spousta slovíček je opravdu speciálních. Vyučující však dotazníky nešetří a rozdá ještě jeden. Naštěstí ho nemusíme odevzdávat a je to jen taková práce. Z hodiny jdu úplně vyždímaná a přemýšlím, že jestli bude příště vyhlašovat výsledky veřejně, tak mu zřejmě něco udělám. Po italštině na mě čeká Dana a jdeme spolu do knihovny. Včera nám Hélène říkala, že je ve městě dobrá knihovna, ze které si lze všechno půjčit na měsíc domů. Sice to pro mě byla doma běžná praxe, ale tady je to něco jako Boží zázrak. Ve škole půjčují knihy na víkend. Takže na měsíc..to je vážně pokrok. Knihy si předem rezervujete v systému. Ten mě málem zabije, protože funguje na identické bázi jako MS DOS. Nevěděla jsem, že taková tragedie se ještě někde vyskytuje. Lopotím se tam s tím dost dlouho a knihu vyberu právě v momentu, kdy začíná Histoire européenne. Takže to už zřejmě nestihnu, že. Na knihu musím navíc 45 minut počkat. Asi někomu něco udělám. To je šílenéééééé! Nějak to s Danou přečkáme a jdeme si vyzvednout knihy. Zdají se být docela užitečné, takže je odnášíme. Jdu ještě do města, zjistit ceny Vánočních dárků a poohlédnout se po knize o politickém systému v Itálii. Bohužel, nic takového neexistuje. Jsem unavená, pálí mě oči a těším se na kolej. Jen tak mimochodem…když jsem byla v té přiblblé knihovně, nemohla jsem být na Le monde russe, že:-)). Snad mi někdo půjčí poznámky. No moje jsou totiž úplně stejné ať tam jsem, nebo nejsem. A nebýt tam, to je pro mě rozhodně ta lepší varianta:-)) Po příchodu na kolej jdu k Daně na kus řeči. Pak zase koukám na břišní tance, na večerníček, na bachatu..na všechno co jde. Jsem unavená a jdu spát zase o půlnoci. Ach jo.

Státní svátek! (Útrerý 11.11. 2008)

Vstávám v 9. Opět nevyspalá, ale co, je potřeba něco dělat. V 10 se pro mě staví Dana a jdeme nakupovat, už tu nemám nic k jídlu. Dnes je totiž ve Francii státní svátek, třikrát hurá. Pohroma v podobě předmětu Francouzská disertace se tudíž nekoná. Z nákupu se vrátíme v 13. Začalo davové šílenství!! Celý Strasbourg nenapadlo nic lepšího, než se nastěhovat do nákupní galerie Rivetoile. Lidé nakupují ozdoby na stromeček…hračky..vypadá to opravdu šíleně. Po příchodu uklidím nákup a jdu spát. Sice jsem se chtěla učit, ale bohužel. Už je toho na mě moc. Chci vylézt v 15.30, ale bohužel..vstávám v 17. Jedna Francouzka, Hélène, co chodí na nějaké předměty s Danou, nás pozve večer ven. Tedy jen Danu, protože já se s ní téměř nevídám, ale jdu taky. Je to velmi příjemné posezení nad horkou čokoládou a z plánované hodiny se rázem stanou bezmála tři. Odcházíme a já hned po příchodu vlezu pod sprchu. Pak jen fascinovaně zírám na břišní tance na youtube.com. Břišních tanečnic je asi tak trilion, ale tohle, to je opravdu špička.
( http://www.youtube.com/watch?v=YamDoDK71Ds
http://www.youtube.com/watch?v=XsAjHknPo-Q&eurl ) a nejlepší na konec:
http://www.youtube.com/watch?v=3BY76G578Qk
Kroutit boky umí každý, ale tohle..to je opravdu zázrak, opravdové umění. Koukám dokud mě nezačnou pálit oči a v 1.30 jdu spát.

Takové normální pondělí (10.11.2008)

Moc odpočatě si nepřipadám, ale vstávám v 9. Jakž takž to jde. Dneska se rozhodnu se připravit do školy tak nějak „jako dřív“ tzn. pečlivě si vyžehlit vlasy a namalovat se. Doma, v ČR, jsem to dělala každé ráno, a nikdy mi to nevadilo. Ale ve Francii se to nějak nedá. Jsem tak grogy, že prostě vstanu 15 minut před odchodem, vyčistím zuby, svážu si vlasy, přejedu řasy řasenkou a jdu. Snídám ve škole, protože snídaně je věc, která mi po ránu trvá nejdéle, většinou tak 40 minut. Jo jo, je to tak, snažila jsem se zrychlit, ale nějak to nešlo. Takže tak. No a dneska mám fůru času, tak je prostor udělat ze sebe člověka. Konečně mám taky příležitost vyzkoušet nově zakoupené stíny. Vyřídím nějaké věci do školy, pak se začnu vypravovat a kolem 15.30 vyrážím do školy. Jdu na předmět předměty Convention européenne des droits de l´homme. Vždycky mě to tak nějak bavilo, ale poslední tak 3 hodiny absolutně netuším, o čem je jako řeč. Jsem velmi šťastná, že jsem si nezapsala žádné jiné právo, protože to bych zřejmě nezvládla. Přece jen nejsem právník, a kromě povinných předmětů jako Evropské právo či Mezinárodní právo absolvované v Praze do práva nevidím. Vymýšlíme, od koho si půjčíme poznámky. Další předmět, Culture et Relations internationales au Xxè siècle absolutně zbožňuji. Dneska jsme si museli vyměnit sál, což je škoda, protože není k dispozici žádný přístroj na promítání, ani počítač..nic. Přednášející slibuje vše přinést příště. Přednáška je opravdu zajímavá, a je to jeden z mála předmětů, který je opravdu zajímavý. Vedle mě sedí jedna Ruska, která se mě jednou zeptala, jestli všichni v Praze chodí tak krásně elegantně oblečení jako já, čímž mě fakt dostala:-)) Od té doby má na mě samé zajímavé dotazy, a mezi její poslední na dnešní hodině patřil ten, zda-li mám svoje zuby nebo nové (ve 20???????) a jestli svoje, tak jestli je mám vybělené. Když říkám, že svoje, nemine mě přednáška o tom, jak mají Rusové špatné zuby a ten, kdo si to může dovolit, platí těžké peníze za nové. Hmm…Po přednášce mířím do pokoje, kde odhazuji věci a mířím rovnou k Daně, kde obdivuji její dárky pro rodinu. Rozplýváme se nad vším a debatujeme nad dalšími dárky, když spatříme, že je 12. Odcházím spát.

Úklid (Neděle 9.11. 2008)

Vzbouzím se kupodivu v dokonalé náladě. Sice si opravdu chci vrazit facku, ale nakonec k tomu nedojde. Proč taky? Sice jsem ze sebe udělala slabocha, na druhou stranu jsem hrdá, že máme mezi sebou takovou důvěru, že si můžeme svěřit naprosto všechno, i veškeré hlouposti, co nám jen tak prolétnou hlavou. Celý den hodlám zasvětit uklízení, žehlení a podobně. Začínám hned v půl jedenácté, to znamená po probuzení:-) Vyndám veškeré oblečení, čímž si ho také prohlédnu, protože sama nevím co ve skříni mám. Utřu ve skříni prach a zase to vše rovnám zpátky. Pak takhle vyndám kosmetiku, mycí prostředky, čímž zjistím co dochází a co je třeba rychle koupit. U toho si pouštím jeden díl Ordinace za druhým a musím uznat, že je super mít taky v pokoji češtinu. To francouzské rádio mě nějak přestalo bavit. Do toho si vyžehlím všechno prádlo, a že ho tu na mě čeká:-/ vůbec se to nezdá, ale čas letí jak splašený a nemůžu uvěřit tomu, když hodiny ukazují rovných 16. Večer se na chvíli staví Dana, která jde ode mě rovnou do kuchyňky a jde s klukama dávat dohromady bramboráky. Odvážná to dívka. Nepřipojuji se a zalézám do koupelničky, abych poté co jsem dala dohromady pokoj, dala dohromady i sebe. Chci jít spát brzy, ale udělám osudovou chybu, že jen tak koukám na youtube.com Napadne mě totiž najít večerníček. Je jich tam asi milion! Tak koukám na večerníčky, vzpomínám na dětství, jak jsme ještě žili u babičky (do mých 5 let, vzpomínám si jen matně), jak mamka s taťkou hrávali před domem badminton, na našeho pejska…a je mi nějak divně. Pustím si poslední díl Včelích medvídků a ve 2 jdu spát.

IKEA (Sobota 8.11. 2008)

Vstávám kolem deváté. Nejsem moc vyspalá,ale chceme dneska jet do IKEY. Vypravíme se kolem desáté. Jednou přesedneme, počkáme na dopravu přímo k IKEE od konečné metra a už můžeme nakupovat. Tohle jsem přesně zažila minulý rok v Praze..velké nadšení, velké zklamání. Jako dnes-nadšení veliké, zklamání taky. Sortiment naprosto stejný jako před 2 měsíci, a u pokladen pár ozdob na stromeček, ale v sadě asi po sto kusech. No nic. Tady dárky zjevně nakoupím. Když se dostaneme na zpáteční tramvaj, přemýšlíme, jestli máme jet rovnou do pokoje, nebo vystoupit u obchodního centra. Rozhodujeme se pro druhou možnost, protože vůbec nevíme, jaké obchody se v obchodním centru Des Halles nachází. Projdeme centrem a máme strach o holý život. Všude je strašně moc lidí, hrozí ušlapání. Vždyť Vánoce jsou až za několik týdnů!! Je to jedno, lidé skupují hračky jak zběsilí a různými krabicemi ohrožují náš život. Vypotácíme se ven a nemůžeme se dočkat našich pokojů. Rozebereme nákup, loučím se s Danou, svlékám všechno a hurááááááááá poooosteel!! Zahrabu se a spím asi do 19. Pak vylezu, mrknu na jeden díl Ordinace a přemýšlím, že setřu prach. Na to nedojde. Volám si se svojí drahou polovičkou. Padne na mě splín, smutek, samota a odloučení a do telefonu (sluchátek, no dobře:-)) se nekontrolovatelně rozbrečím. Na mysl mi přijde všechno, události staré několik let (Promiň, lásko), strach z odloučení které prožíváme..všechno. Jelikož mám dokonalého přítele, drží stále sluchátka, poslouchá a nezavěšuje. A protože je opravdu třída, reaguje tichým, klidným hlasem, ačkoliv by si po mých nepěkných slovech mohl dovolit mnohem víc. Po několika hodinách zavěšujeme. Jdu spát s pocitem, že je mezi námi všechno dokonalé, protože na mě padla velmi, velmi slabá chvilka a svěřila jsem mu všechny svoje obavy. Je mi jasné, že ráno si za tohle lítostnění nad sebou samou budu chtít vrazit facku, ale co..mě je prostě smutno. Jdu to zaspat.