Asi je už jaro!! (Úterý 20.1.2009)

Vstávám hooooodně odpočinutá-hodiny ukazují 9.15. Nicméně to mi přijde pořád zbytečně brzo, takže budík stále posunuji a posunuji. Nakonec vylezu z postele kolem 9.50. V klidu se nasnídám, vypravím a kolem 11.20 vycházím z koleje. Venku je naprosto náááádherně, takže jdu pěšky. Do školy přijdu opravdu včas. Jdu se podívat, do jakého sálu mám vlastně jít, protože dnes je druhý den letního semestru a začaly mi nějaké nové předměty. V sálu na přednášku Le Brésil au XXè siècle čeká opravdu dost lidí. Sednu si, a po mě dorazí ještě asi deset lidí, kteří si už musí donést židle z vedlejšího sálu. Pak přichází přednášející, profesor Rolland, kterého jsem v minulém semestru měla na Relations internationales et transferts culturels. Přednáška se mi opravdu moc líbí. Jen tak cvičně nám rozdává slepou mapu jižní Ameriky. S některými státy bojuji, především San Salvador, Belize, Panama, Nicaragua, Guatemala a podobně, ty mi opravdu dělají problémy, ale jinak celou jižní Ameriku bez problémů zakreslím. Trochu problém je ještě Guyana a Surinam, ale jinak vím všechno. Nakonec si to přednášející ani nevybere, prý ať sami vidíme svoje nedokonalosti. Pak nám řekne o svých zkušenostech s výukou po světě, a že nemá rád, když studenti mlčí. Nakonec se dozvíme že se bude snažit nám kurs opravdu zpříjemnit a že bude nosit různé dokumenty a filmy o Brazílii. Začne hned za chvíli. Je to super, opravdu mě to moc zajímá. Nicméně, co mi ve Francii vadí, je dvouhodinová přednáška v kuse. Poslední půl hodinu už neposlouchám a maluji si hlouposti. Už jsem unavená. Přitom by pomohla pětiminutová přestávka, že by si člověk alespoň na chvíli vydechl, ale bohužel, žádná přestávka není. Myslela jsem si, že bych vcelku vydržela ve škole a rovnou po Brasílii bych šla na Relations internationales et trensferts culturels, ale teď je mi jasné, že to opravdu nedokážu a ani nechci. Vidina dalších dvou hodin bez přestávky..hrůza hrůzoucí. Transfery nám bohužel mírně přesahují do druhého semestru, protože v tom prvním byl vyučující dost vážně nemocen a vůbec neučil. Pak mám v plánu jít místo transferů na procházku, ale vrátit se od 16 hodin na Europa-América latina, siglos XIX y XX. To stále učí ten samý vyučující. Říkám si ale, že když nepůjdu na transfery, můžu se klidně vrátit. Můžu si to dovolit jen proto, že mi odpadl předmět Cultures et sociétés en Europe depuis 1945, který se koná ve stejnou hodinu jako ten španělský. Ovšem ten odpadlý předmět se nahrazuje v sobotu od osmi ráno! No jo, je to tak, vítejte ve Francii, tady je možné opravdu všechno. Cestou ze školy přemýšlím….sice se dneska můžu zajít podívat na ten španělský předmět, ale trvale na něj nebudu moci chodit, protože jsem zapsaná na Cultures et sociétés en Europe depuis 1945. Takže je mi to sice líto, že to neuvidím, ale i kdyby to bylo úžasné, stejně bych nemohla chodit, takže se rozhodnu, když je venku tak nááááááádherně, radši si udělat hezkou procházku. Nejdřív chci do města jet tramvají, ale pak se rozhodnu jít pěšky. Je opravdu nádherně. Jdu pěšky až téměř do centra, známou cestou. Na Place St.-Étienne se rozhodnu jít neznámou uličkou. Nevím sice, kam vede, ale od toho je přece procházka, ne?Ulička mě „donese“ na hlavní silnici, která vychází směrem od Place de la République. Udělám pár fotek a jdu dál, jsem opravdu zvědavá, kam se dostanu. Jdu docela dlouho když vyjdu na mě známou ulici a dostanu se na Place Gutenberg. Teprve teď si v hlavě srovnám kudy jsem vlastně šla. Jdu už známou cestou na náměstí a zavítám ještě do obchodu Pimkie, kde jsou, jako všude jinde, dost velké slevy. Koupím si dvě trička dohromady za 7 euro a nemůžu tomu uvěřit. Potom postupuji do knihkupectví Kléber, kde se zdržím dost dlouho, přeptám se na nějaké knihy na Brazílii a když zjistím, že je nemají, sejdu o patro níž a strašně dlouho si prohlížím všechny možné průvodce po Francii. Sice od Vánoce mám od Rough Guides, ale tak průvodců není nikdy dost:-))Rough Guides je opravdu dokonalý, přeplněný informacemi,ale chybí mu nějaké fotografie, které by mě nalákaly. Po dlouhém vybírání nakonec zakupuji nááááááádherného průvodce Francií od National Geographic a malou mapku celé Francie. Jdu se potom podívat do oddělení jazyků, kde neodolám knížečce Comunicar activamente en español, takže ta je taky moje. V báječné náladě se procházím po náměstí a nakonec jdu ještě do Galeries Lafayette , trochu se upravit:-)) Je tam obrovské množství kosmetiky, takže se jdu zdarma trochu přikrášlit:-)) Jeden lesk mi ale hodně padne do oka, navíc od Bourjois, takže udělám malinký nákup i tady a odcházím. Jdu na tramvaj směr kolej, ale musím ještě zajít pro nějaké drobnosti do supermarketu Leclerc v nákupní galerii Rivetoile. Naštěstí se jedná o pár drobností, takže jsem rychle pryč. Pomalu jdu na kolej a užívám si svoji přítomnost tady. Jsem tu tak strašně moc šťastná! Cestou se ještě stavuji v obou prádelnách, jestli bych nemohla něco vyprat teď. Nehodlám tím ztrácet čas o víkendu, protože to je vždy plno a celý den strávím jen pobíháním mezi kolejí a prádelnou. Naštěstí na jedné pračce je 20 minut, takže jsem štěstím bez sebe, jdu do druhé prádelny, kde zrovna potkám Danu, která si dává věci do sušičky. Má dvě pračky, tak se domluvíme, že to potom dáme do sušičky spolu. Letím do pokoje a svléknu celou postel. To není jen tak, jak už jsem se mockrát zmínila, matrace je zabalená do takového zvláštního povlaku, na kterém je ještě zvláštnější prostěradlo, a to se pere na zvláštní program, který je pravděpodobně pouze a jen na francouzských pračkách ;-)) Letím do prádelny a najdu tam naštěstí prázdnou pračku, do které tyhle podivné gumové zvláštnosti, a pak letím do druhé prádelny, kde dám vyprat lůžkoviny. Jdeme s Danou na kolej, chvíli si povídáme, a pak je čas přebrat prádlo a dát ho společně do sušičky, já pak zase letím do prádelny číslo 1 přehodit ty divné gumové věci do sušičky. Naštěstí holce přede mnou zbývá jen 5 minut do konce. Paráda! Dneska se opravdu daří, to je asi odměna za ty předchozí problémy při praní, kdy jsem prala celé dny. Kolem deváté jdeme vyzvednou prádlo i ty hlouposti z prádelny číslo 1. Tedaaaaaa, tak dnes to praní ani nebolelo! Bezva, nemůžu uvěřit, že kolem půl desáté můžu zalehnout do naaaaaprosto voňavé postýlky, čisťounké…samou blažeností se mi oči zavírají ihned.

Tak...a začíná nový semestr! (Pondělí 19.1.2009)

Budíka mám nařízeného na půl jedenáctou, abych se na ten vstup do nového semestru pěkně vyspala. Jsem vzhůru před desátou. Hmmm, zajímavé, vzbudit se před zazvoněním budíku?! Tak to se mi už dlouho nestalo. Nasnídám se, umyji si vlasy a zasednu k počítači, abych vyřídila nějaké maily. Nezdá se to, ale než si umyji vlasy a nasnídám se, je 11 hodin, na počítači jsem do 13 hodin a to už bych mohla začít něco dělat. Musím si najít alespoň kabelku (přece jen, dlouho jsem ve škole nebyla;-)) a trochu se upravit. Nakonec s úpravami zevnějšku začnu až ve 14.30, protože do té doby mě zaujme časopis, který jsem našla v kabelce. Mám o mnoho lepší rozvrh, dnes mám pouze jeden předmět a to Comprendre les Etats-Unis s mojí milovanou přednášející, která v minulém semestru vyučovala předmět Culture et Relations internationales au XXè siècle. Jmenuje se Justine Faure, je mladá, příjemná a hlavně všechny její hodiny byly nejvyšším možným způsobem zajímavé. Na každou hodinu pro ilustraci donesla obrázky, nebo pouštěla různé ukázky filmů…upřímně doufám, že tenhle předmět se tomu minulému bude nápadně podobat. Nooo…dnes se to asi nedozvím. Když se začnu vypravovat, přijde mi smska od Dany, která je už ve škole, že tenhle předmět se dneska ruší. No…to je bezva!To přece nikdy neuškodí, trochu volna navíc:-)) Přece jen se vypravím ven a rozhodnu se alespoň dojít na poštu a nakoupit si žetony na praní a sušení prádla. Venku je božsky! Dokonaleeeee!Je jarooooo!No ano, v lednu. Doufám, že se tady nestane to, co se v Čechách stává pravidelně..že v lednu se udělá hezky, jednou bylo 15 stupňů, za trest ale potom napadne sníh a nejde se ho zbavit ještě v dubnu. Tady tyhle zrádnosti přírody nečekám. Doufám, že nepřijdou. Když jdu z pošty, je 15. 40. Hmmm…v 16.00 končí Daně škole, tak jí alespoň zajdu naproti. Za chvíli mi píše, že chytla autobus, a že je už před kolejí. Ach jo, ještě že jsem nedošla moc daleko. Setkáme se a mě místo praní napadne zcela jiný nápad-zajet se podívat do obchodního centra Illkirch-Baggersee. V rádiu pořád slyším že jsou tam velké slevy na sportovní oblečení takže proč se tam nepodívat? Dana nakonec jede také. Asi za 15 minut cesty vystupujeme na konečné. Je to dělané klasicky jako v Čechách-ohromný hypermarket s jídlem, v tomto případě Auchan, a kolem něj milion malých obchůdků. Nejdříve si to projdeme a potom jdeme „lovit“. Stojíme za výlohou jednoho z těch drahých obchodů, kam se člověk jenom bojí vkročit. Nicméně Dana nás tam nějak vmanévruje-není třeba se bát chodit do takhle drahých obchodů, protože i tam jsou slevy! Sice z velkých částek, ale jsou;-)) Nemůžu proto uvěřit, když kabelku od Thierryho Muglera vidím za naprosto směšnou částku!Nedá se nic dělat, musím ji mít! Paní se potutelně usmívá, protože vypadám jako šílenec, a nabízí mi „pro jistotu“ ještě peněženku. Je také dost zlevněná, takže tu beru taky! Mám ohromnou radost. Pak se ještě podíváme do pár obchodů a míříme konečně do sportovního oblečení. Tam se zaseknu na hodinu a půl. Nicméně, v rádiu nelhali, tohle je opravdu neskutečné! Beru toho raději víc než míň;-))) S úsměvem na tváři a s ohromnou radostí jdu na tramvaj. Musím vypadat jako šílenec, ale když já mám takoooooovou radost!Pak ještě zajdu pro nějaké potraviny do Leclercu a mířím k domovu. Jdu hned k Daně, přeptat se jak se má:-) a pak jdu konečně k sobě.Brzy odjíždí jeden Kolumbijec a pořádá dneska rozlučku. Holky ve škole pozvaly Danu, tak přemýšlíme, jestli půjdeme, ale nakonec zůstáváme doma.Je mi to sice líto, ale alespoň první týden školy chci být fit, abych věděla, co který učitel bude chtít a podobně.Když přijdu k sobě, nevěřícně si prohlížím kabelku a pořád nevěřím že je moje! Projedu nějaké maily a poté dost spokojeně usínám.

Trochu nedělní nudy (Neděle 18.1.2009)

Probouzím se kolem deváté, to je už pro mě klasika. Jdu si přebrat kosmetiku, veškerou co tu mám a veškeré čistící prostředky. Alespoň udělám soupisku, co všechno je třeba koupit. Zase poslouchám Ordinaci. Opravdu je super, že je něco k sehnání po internetu, všechny filmy v počítači mám už okoukané. Pokoj konečně začíná vypadat hezky. Na závěr umyji okna, vytřu podlahu. Kolem 20té jsem se svými výsledky spokojená. Sice mi ještě chybí přebrat šuplíky a knihy, ale to už není vidět a udělat to můžu kdykoliv. Telefonuji po Skypu a kolem 22 jdu spát.

Generální úklid (Sobota 17.1. 2009)

Dnes vstávám v devět. Mám jen jediný úkol-uklidit si skříň. Vyndám všechno oblečení a vytřu skříň, je v ní dost prachu. Pak to tam postupně vracím zpátky a přidávám k tomu nějaké nové hadříky a veškeré oblečení, co jsem si přivezla z domova. U toho poslouchám velmi staré díly Ordinace. Alespoň mě to nenutí se na ně dívat, když už jsem je kdysi viděla. Ale kulisa je to dokonalá. Skříň skládám téměř celý den. Dělám u toho sto věcí. Večer jsem ale spokojená. Ve skříni je uklizeno, kufry prázdné. Mám radost. Pustím se ještě do přebírání papírů. To je hrůza. To dělám několik hodin. Vyhodím toho tuny. Nepotřebné hlouposti, se kterými se nedokážu rozloučit. Tak už dokáži. Cítím se úplně očištěná, tolik hloupostí jde do smetí. Kolem druhé ranní uléhám.

Nicnedělání (Pátek 16.1.2009)

Vstávám bez budíku. Asi kolem deváté hodiny. Je potřeba,abych se už pustila do úklidu. V pondělí začíná škola a já už musím mít uklizený pokoj, neexistuje, že bych něco dělala během školy, to se pak zase nevyspím. Navíc se tu pak cítím lépe, když je všechno uklizené. No, ale pořád si nějak říkám, že je času dost a celý den prosedím u počítače. K večeru toho mám už plné zuby a jdu si alespoň nakoupit nějaké jídlo. Večer si potom čtu a nechce se mi nic dělat. Hrůza. Utekl celý den. Kolem 23 jdu spát.

Ať žijí slevy!!! (Čtvrtek 15.1.2009)

Vstávám kolem deváté. Venku je opět božsky. Nasnídám se, něco málo poklidím, podívám se na díl Ordinace v růžové zahradě a chvíli jsem na internetu a vyřizuji maily. Kolem 14. hodiny se rozhodnu jít zase ven. Sice mě vždycky zlákají nějaké směšné slevy, ale procházka je to vždy úžasná!!Dneska mám namířeno do obchodního centra Place des Halles, v obchodě New Look tuším obrovské výprodeje. Jdu svižným krokem a uvědomuji si, že jsem při každé procházce šťastná, uvědomím si jak je krásné tady být a výborně si pročistím hlavu. Je mi opravdu báječně. Když přijdu do obchodu New Look, málem mám infarkt. Vypadá to tam strašně. Regály jsou pryč, všude jen nekonečné řady oblečení na ramínkách rozvěšených naprosto všude-no jo, i takhle vypadají výprodeje. Hrůza. Hrabárna nejtěžšího kalibru. Zděšené odcházím. Projdu se po obchodním centru, v hračkárnách a podobně vidím spoustu medvídků se srdíčky (ať žije Valentýn, že) zajdu i do Camaieu, kde jen tak podle oka beru triko. Za 4 euros, neskutečné! Procházím se dál obchodním centrem. Venku je pořád moc hezky, takže se rozhodnu jít domů pěšky. Je opravdu krásně. Pak se stavím u Dany a jdu k sobě. Rozeberu nákup, pouštím nějaký film jen tak jako kulisu, skočím do sprchy, vyřídím nějaké maily a jdu spát.

Huráá! Je po zkouškách! (Středa 14.1.2009)

Ráno vstávám kolem deváté. Venku je moc hezky. Strašně se těším, až si uklidím tašky, co jsem přivezla z domova, nějaké ty nové zakoupené radosti a až si uklidím celý pokoj. Chci to stihnout do neděle, aby až začne nový semestr, bylo vše O.K., protože uklízet během týdne znamená chodit spát ráno. Nicméně usoudím, že na úklid je času dost a když je tak nádherně, měla bych jít raději ven. Částečně se pustím do úklidu, napíšu pár mailů a jdu za Danou. Pak se opravdu rozhodnu jít ven. Dana jde se mnou. Vyrážíme kolem půl páté. Za chvíli jsme ve městě. Snad nikdy jsem nebyla v obchodě Mango. Jdu se tam podívat, ale přijde mi to opravdu strašné. Drahé, přitom hadry od cirkusu. Najdu tam jen jednu normální košili, ale to je všechno. Dana se chce podívat ještě někam jinam, takže se rozcházíme. Já ještě zůstávám v Mangu v naději, že se mi něco bude líbit (marné) a Dana jde dál. Obchod Darjeeling raději jen míjím;-)) Původně už jdu druhý den pro sluchátka. Akorát jsem ještě nikdy nedorazila tam, kam jsem měla, vždycky jsem se někde zasekla. Dneska si je ale opravdu chci koupit;-)))Cestou ještě zajdu do obchodu Pimkie, kde zkouším všechno hlava nehlava a opravdu se musím smát těm slevám. Miluju Francii!!!!Dneska mám také v plánu podívat se knihkupectví Kléber, které absolutně miluji. Zdržím se docela dlouho, téměř zavírají. Zakupuji jednu knížečku;-)) Když chci vejít do obchodního domu Fnac, zjistím že mají do 19. Ale já chci sluchátka! Jdu na tramvaj, a cestou si uvědomím, že v nákupní galerii Rivetoile mají obchod Darty, kde je veškerá elektronika a doplňka, jako Datart nebo ElectroWord. Najdu úžasná sluchátka Philips, za 9 euros! Opravdu sranda. Jsem z nich nadšená. Od slev v obchodu SIX se raději už držím dál;-)Pak ještě zaběhnu pro nějaké drobnosti do LECLERCu a jdu domů. Jsem opravdu už unavená. Večer si rozebírám nákup a přijde Dana. Povídáme, já pak telefonuji přes Skype a kolem 23 jdu spát.

Zkouška z Le Monde Russe (Úterý 13.1.2009)

Vstávám ve 4. Jsem strašně nervózní. Pořád si to procházím dokola. Dívám se na mapu. V klidu se nasnídám a vyrazím do školy. Zkouška je od půl desáté. Ani nevím, co bych si chtěla vytáhnout, ale vím určitě co bych nechtěla. Jdu na řadu. Vytáhnu si Rusko/Čečensko. Vztahy, politika a podobně. Zaraduji se. To snad ani není možné! Tohle mi opravdu káplo do noty. No, než ale dojdu na potítko, radovat se přestanu. Uvědomím si, že k těm pro mě sympatickým otázkám patřila i Gruzie a najednou se mi to všechno splete dohromady. Píšu vše možné. Jdu na řadu. Řeknu vše co vím a mluvím dobrých 6 minut. Vyučující se zeptá: „To je všechno?“ Čímž mě dost odzbrojí. Pak se zeptá kde je Uzbekistán. Ptám se jak kde? No kde je. Jelikož zkouška se jmenuje Le monde russe, a všechny státy co jsme probírali, mají nějaký vztah k Rusku, nevím co říct. Něco ze mě vypadne. „Tak mi načrtněte mapu Uzbekistánu“. Cože?????!!!To nemyslí vážně. „Vyjmenujte sousedy Tádžikistánu a Turkmenistánu“. To snad nemyslí vážně?!! To není zkouška o politických vztazích, ale zkouška ze zeměpisu!! Něco málo ze mě leze tady. „Tak tady skončíme, slečno“. Vylezu ven jako zpráskaný pes. Tuhle zkoušku jsem asi určitě neudělala. Přitom jsem se tolik učila!! Nechápu. Jdu pěšky domů, aspoň si vyčistím hlavu. Vzpomenu si, že už nemám co jíst. Jedu autobusem k supermarketu SIMPLY. Píšu Daně, jestli něco nechce. Pak jdu do supermarketu LECLERC. Když už jsem v nákupní galerii Rivetoile, jdu se podívat do obchodu I am. Mají velké slevy na všechno možné. Dneska si musím koupit cenu útěchy. Beru náramek a jdu domů. Jdu hned k Daně, pochlubit se s náramkem, ale hlavně se vypovídat z té šílené zkoušky. Pak jdu k sobě. Mám všechno za sebou, měla bych se radovat. Ale nijak extra se mi to nevede. Je asi 16.15, u Dany jsem byla přes dvě hodiny. Rozhodnu se pěšky dojít do města a provětrat si hlavu. Jdu opravdu hodně svižně, v centru jsem asi za 10-15 minut. Šla jsem původně jen na procházku, ale když vidím slevy v Etamu, neodolám a vstoupím.V Čechách je to řetězec se spodním prádlem, ale už si nejsem tak jistá, že prodávají i běžnou konfekci. Tady ano, nádherné věci. Takové….francouzské prostě;-) Kupuji si svetřík, do nějž je všita košile. Vypadá to opravdu hezky. Vedle Etamu je obchod Saga. Tvrdí, že prodává levně značkovou kosmetiku. Pořád přemýšlím, jestli je to opravdu značková kosmetika, nebo napodobenina. Výrobky Nivea vypadají jako v každém jiném obchodě. Akorát jsou asi o 70 procent levnější. Beru 3 odličovací vody a platím 8 euro. Co to je?!Všude jinde stojí 7 euro jedna. Jdu dál. Moje procházka se postupně mění v opojení slevami, protože vstupuji do obchodu Darjeeling. Nikdy bych tam nevkročila, je to obchod s dost drahým prádlem, ale v období slev se tam vyskytuje tolik lidí, že je to naprosto jedno. Mají opravdu krásné věci. Potom pokračuji do Galeries Lafayette. Mířím do nejvyššího patra-do papírnictví. Kupuji pohled snoubenci a přání pro svojí kamarádku Hanku, která se připravuje na obhajobu bakalářské práce. Je mi tak nějak krásně. Miluji slevy! Pak mě něco napadne. Mířím do obchodu MONOPRIX. Ještě v listopadu se mi tam líbila jedna kabelka, ale stála 30 euros, to je docela dost. Když chodím na procházku, chtěla bych mít jen nějakou malou taštičku přes ramena a mít volné ruce. Dlooooooouho ji tam hledám, ale marně. Pak ji najdu, schovanou. Asi si ji tam někdo připravil:-)) Stojí 12 euros! Hurá! Bože já mám takové štěstí. Jsem vážně hrozně moc ráda. Po velkých nákupech mířím na kolej. Jdu rovnou k Daně. Pochlubit se jí s tím vším a trochu si popovídat. Potom si uklidím nákupy, přečtu maily, pustím si díl Ordinace v růžové zahradě, skočím do sprchy a kolem 22 usínám.

Poslední den krize (Pondělí 12.1. 2009)

Vstávám kolem deváté. Jsem na internetu. Bože mě to učení tak strašně nebaví!!!!!Jdu ven. Rozhodnu se, že když se projdu a trochu si provětrám hlavu, bude to jen pro mé dobro a učení mi potom půjde lépe. Venku je tak nádherně! Dojdu až do centra a zpět. Jsem pryč asi hodinu a půl a pak se vracím. Začínám se učit zase od první stránky. Není toho tolik, co do počtu stránek, ale tolik detailních informací! Snažím si vše zapamatovat. Nevzpomínám si, že by se kdy vyučující zmínil o mapě, ale na druhou stranu, spíš z mojí iniciativy si najdu politickou mapu a snažím se si vše do hlavy „vyfotit“. Přece jen je logické, abych věděla, kde se státy o kterých se učím, nacházejí. Moc rychle mi to nejde a na hodinách jen euvěřitelných 20.00. Když zvednu hlavu podruhé, je to je ještě mnohem horší, je 23!Jsem online na facebooku kde mi jeden kluk nabídne poznámky. Samozřejmě jsem bez šance je do druhého dne přečíst. Učím se dlouho, jdu spát kolem druhé ranní.

Venku je tak kráááásně! (A já sedím doma:-(((( (Neděle 11.1.2009)

Vstanu kolem deváté. Už mě ani nebaví spát. Venku je nádherně. Jdu vynést odpadky. Ani nevím jak mě to napadne, ale jdu se zkrátka projít. Obejdu téměř celý blok. Je mi krásně. Člověk si úplně vyčistí hlavu. Vracím se domů, zalehnu do postele a učím se poslední část na zkoušku. Zítra mám celý den na to, abych si všechno prošla. Večer jdu volat s Radkem, koukám na útržky filmů na youtube.com. Už to chci mít za sebou a dělat si co chci!!!!!!!Jdu spát kolem jedné.Už mě to nebaví, už chci aby byl konec!!!!!!!!

Nudné učení (Sobota 10.1. 2009)

Ráno vstávám kolem 11. Není třeba si to vyčítat, času na učení mám ještě dost. Ve 12 se začínám učit. Plánuji to do půlnoci, ale končím v 18. Stihla jsem to podezřele rychle. Raději to beru ještě celé od začátku, slovíčko po slovíčku a některá slova, kterým nerozumím, si raději přeložím. Pochopení z kontextu by se mi tady nemuselo vyplatit. Je to strašná nuda. Už mě to nebaví. Připadám si jako králík v kleci. Jsem naštvaná, vzteklá. Šla bych ráda na procházku, jen tak někam…ale nemůžu, kdyby mě vyhodil vyučující v úterý od zkoušky, vyčítala bych si to asi do konce života. Takže celý den ležím v posteli zavalená papíry a pořád a pořád se učím. Hrůza. Děs. Nemám čas si ani psát s Radkem. Je to příšerné. Kolem půlnoci jdu spát.

Páteční pohodička (Pátek 9.1. 2009)

Ráno vstávám kolem 11. Musela jsem se přece jen trochu vyspat. V úterý mám další zkoušku, takže jsem si rozplánovala každý den necelých 30 stránek, a v pondělí to projet ještě všechno celé znova. Nasnídám se, uklízím pokoj, a pak jsem celé odpoledne na internetu. Najednou je 17 hodin. Nechápu to. Celý den pryč.Jdu do supermarketu SIMPLY pro nějaké jídlo. Pak mířím do supermarketu LECLERC, protože bohužel v každém z nich mají jiné potraviny, takže je musím oběhnout vždy oba. Kolem 19 dojdu domů. No…docela se mi to protáhlo. Uklidím nákup. Nechce mi učit, jsem unavená. Chvíli jsem na internetu a jdu spát kolem 22. Učit se budu až zítra.

Zkouška z La Convention européenne des droits de l´homme(Čtvrtek 8.1. 2009)

Spím zhruba od 3 do 5 , ale před pátou vstanu a učím se dál. Četla jsem všechno potřebné, ale mám opravdu pocit že nevím nic. Kolem půl deváté mě vyzvedává Dana. Zkouška začíná v devět. Nejdříve si člověk vytáhne otázku, pak se jde bez věcí, bez tašky připravit vedle a pak jde zpět k vyučující. Na řadu jdu asi jako pátá nebo šestá. Moje otázka zní: Trest smrti ve vztahu k Chartě základních práv Evropské unie + přijetí členskými státy. Uffff, to mi naštěstí sedne. Připravím se a jdu na to. Nejdřív mluvím o trestu smrti a pak o té druhé části-co je potřeba aby stát mohl přijmout Chartu základních práv Evropské unie, které státy byly v minulosti výjimečné a podobně. Pak dostanu pár doplňujících otázek. Vyučující se tváří, že jsem neřekla dobře ani jedno slovo. Úplně vyklepaná jdu ven. Je mi špatně. Jsme tam samé holky, jen jeden kluk. Donutíme ho (přece jen na něj vyučující spíš dá;-)aby se zeptal jak zkoušky dopadly alespoň tak nějak všeobecně. Ve Francii je maximum bodů za zkoušku, jedno zda-li písemnou či ústní 20 bodů. Aby člověk dostal alespoň trojku a byl u zkoušky úspěšný, je potřeba alespoň 10 bodů. Vyučující nám nejdříve nechce nic říct, ale pak řekne že všichni máme více než 10 bodů. Huráááááááááááááááááá!To je nááádhera! Máme s Danou strašnou radost, že je to už za námi. Jsem strašně, nepředstavitelně unavená, a říkám si, že si musím okamžitě jít lehnout. Venku je ale nádherně, volám mamce a shodujeme se, že je potřeba si udělat nějakou radost:-)) Spánek odkládám. Jdu do nákupní galerie Rivetoile. S Danou bereme obchody jeden za druhým a prohlížíme regály s nápisem Slevy. Já se zaseknu v obchodě I Am, kde mají spoustu bižuterie-korále, náušnice, náramky, ale i kabelky, věci do vlasů..chvíli se díváme s Danou, ale potom se omlouvám, že já se rozhodně zdržím dost dlouho, takže ji nechci brzdit, tak ať dál chodí sama. Stejně jsem se nejvíce těšila na korále;-) Jsem tam opravdu dost dlouho a hned si dělám radost, na kterou jsem se tak těšila. Navíc si ji přece zasloužím:-)) Potom jdu dál, až dojdu k obchodu H&M. Jen tak nahlédnu..no prosím. Když jsem sháněla pletenou vestičku přes košili, koukali na mě všude jako na blázna, takže jsem ji nesehnala. A teď jich tu visí milion, asi za 8 euro jedna. Pch! Rychle platím;-)Potom sjedu do suterénu do mého oblíbeného obchodu Tally Weijl. Neuvěřitelné slevy! Vážně se musím smát, tohle by v Čechách opravdu nebylo možné. Kupuji věci za úplně nepochopitelně nízké částky. Cha cha cha. Potkávám Danu. Chce jet do města. Také mě to napadlo, když je tak nádherně. Říká, že už všechny obchody prošla a že ji to tam moc nebaví. Rozhodneme se, že se nebudeme vzájemně brzdit a já se tedy podívám po zbytku Rivetoile a ona už odjede do města. Ani mě už nic neuchvátí a asi za hodinku se vydávám do města také. Mířím do Fnacu. Několikaposchoďového obchodního domu, v jehož jednom podlaží se nachází jenom hudba. Můžete poslouchat co chcete. Rozhodnu se koupit si nějaká CD. Tohle u nás opravdu nikdy neseženu. Nanosím si jich hromadu, všechny si poslechnu a vyberu 3 nejlepší. Málem umřu smíchy že všechna 3 CD stojí dohromady 15 euros. A to jsou to novinky! Noc nic, sladká Francie. Když odcházím, vstoupí mi do cesty regál, na němž je CD, o jehož existenci jsem neměla ani tušení! Tak se zase vracím zpátky k pokladně:-)) Potom se rozhodnu jít pěšky domů, a jdu kolem obchodu Mim. Vběhnu tam a uvidím šílené množství lidí. Hrůza. Vidím tílko za 2euros. Beru dvě různá. Jen tak od oka, nemám už náladu si je zkoušet. Nakonec jedu domů tramvají, už jsem opravdu unavená. Jdu rovnou k Daně, ukázat jí všechny mé radosti:-))a pak už za sebou zamykám. Sláva, jsem doma! Rozeberu nákupy, poslouchám rádio…kolem půlnoci uléhám ,protože ještě telefonuji na Skypu, a pak opravdu k smrti unavená usínám.

A jsou tu zkoušky ;-( (Středa 7.1. 2009)

Ráno vstávám kolem osmé. Vlastně se vzbudím strachy, hrůzou. Dneska mě čeká zkouška z předmětu Culture et Relations internationales au XXè siècle. To byl můj nejoblíbenější předmět. Všechny přednášky vyučující dokumentovala obrázky, ukázkami z filmů..moc ráda jsem tam chodila, ale teď mi není jasné, z čeho se může skládat test. Bude nás zkoušet z autorů filmů, z ukázek? Z vlastních názorů? Ještě jednou si projdu všechny poznámky a co nejvíce obrázků, co mám uložených na počítači. Je toho opravdu hodně. S malinkatou dušičkou vyrážím kolem 13.20 do školy. Zkouška je od 14.Nějaká vyučující kontroluje studentské karty a po jednom vcházíme do sálu. Až se všichni usadíme, dostáváme otázky. Pro každého stejné, ale stejně se nedá opisovat. Ve Francii to funguje trochu jinak, píše se sice stylem Piš co víš, ale očekává se hodně stránek. Snažím se jich popsat co nejvíc, i když si nejsem někdy jista tím co píšu, píšu a píšu dál a dál. Jsou tři otázky, na dvě z nich je třeba odpovědět. Trochu mě to dostalo, takovýhle test jsem nečekala. Jsem docela nervózní, ale snažím se vzpomenout si na cokoliv, co by i úzce mohlo souviset s otázkami. Ve výsledku mám 5 A4 stránek. Jenže jakých…naše přednášející mi toho může 99procent vyškrtnout, s tím, že to vůbec není odpověď na to, na co se ptala, a nebo to může uznat všechno bez výjimek. Vůbec nevím, co od toho mám čekat, co si o tom myslet. Po testu jdu domů s Pavlou, kamarádkou z Čech, která je tu taky na celý rok. Potřebuje půjčit kalkulačku. Po cestě si povídáme, a popřejeme síly do dalších zkoušek. Po příchodu na kolej si přehodím materiály a jdu se zase učit na zítra. I když dnes jsem něco napsala, a vyučující by mi to neuznala, nebyl by to pro mě takový trapas, psalo nás to hodně. Ale velký strach mám z ústní zkoušky. Co když se mě prostě vyučující na něco zeptá a já budu 10 minut mlčet?Z toho mám tragickou hrůzu. Učím se a učím a učím a najednou je půlnoc. Učím se dál.

Štrasburská úzkost (Úterý 6.1. 2009)

Ráno se probudím dost brzy. Ještě před osmou, a na to že jsem šla spát kolem půl jedné...Je mi nějak úzko, mám strach, obavy..z nadcházejících zkoušek a taky je mi dost divně z násilně přetržených Vánoc. Přece jen jsem zvyklá trávit zkouškové období doma, takže ty Vánoce tak nějak doznívají, ale tohle bylo dost nepříjemné. Před odjezdem domů jsem přímo vydesinfikovala celý pokoj, takže je to tu opravdu dost naklizené. Až se tu cítím divně. Z postele si prohlížím celý svůj pokojíček a cítím se tu nějak nepatřičně, cize…je mi z toho úzko. Navíc venku je dost šedivo…tašky jsem dala pod stůl, takže pokoj vypadá stále uklizený, vyndala z nich jen to nejnutnější a zbytek si uklidím, až budu mít po všech zkouškách, protože teď se opravdu musím dooooost učit. Ve čtvrtek mám dost těžkou zkoušku, ale přece jen ta zítřejší začíná dost hořet, a je potřeba si to hodněkrát projít. Mám v plánu to rozdělit na půl dne. Píše mi Dana, jak to že jsem už vzhůru,a jak se mám. Říká, že se musí učit, ale navrhuji jí, aby přišla. Myslím, že si přímo musíme popovídat:-)) Dana je tu zhruba 2 hodiny, a pak se domluvíme, že tak za 20 minut, kolem 13té hodiny mě vyzvedne a půjdeme spolu do školy, zjistit, kdy a kde jsou přesně zkoušky. Docela se zdržíme, jdeme ještě po škole do supermarketu SIMPLY, a potom ještě do supermarketu LECLERC. Když jdeme na kolej, vzpomeneme si, že je potřeba uhradit nájem. Když si na koleji rozeberu a uklidím nákup, jdu se učit.Je to i docela zajímavé, ale opravdu mě svazuje příšerný strach. Učím se do noci, občas si píši s Danou, ale je mi mizerně. Navíc se cítím tak nějak opuštěně, smutně, nemám do ničeho chuť. Ten strach mě dost svazuje, mám sucho v krku, jak kdyby tak zkouška měla být snad teď hned. Spát jdu kolem půlnoci, déle vzhůru nevydržím.

Tak zase zpátky do Strasbourgu (Pondělí 5.1. 2009)

Ach jo….tak dneska jedu zpátky do Strasbourgu. Vůbec se mi nechce! Vstávám v 5.30, abych se stihla v klidu nasnídat, trochu upravit a hlavně, dozabalit kufry. Musím se pochválit, největší a nejtěžší zavazadlo mám zabalené od soboty, a od včerejška luxusně zabalené do folie, která brání nejen poškození a ušpinění. Vystřihla jsem si z tašky kolečka,držadlo..no mám to vskutku luxusní. Po ránu musím ještě k lékaři, takže jsme s mamkou zvažovaly, že všechna zavazadla nechám doma, zajedeme k lékaři, budeme ještě chvíli doma a vyrazíme směr Tábor. Nakonec vše dopadá jinak. Po všech propočtech se nakonec rozhodneme sbalit se naprosto a úplně a případné časové přebytky strávit v nějaké kavárně. Těžký, ve folii zabalený kufr si odnese taťka do svého auta, přidá si k tomu ještě druhou tašku přes rameno (kde mám vánoční dárečky, přece je nenechám doma, když jsem pořád ve Francii!) a ještě těžký batoh, kde jsou knihy a počítač. Tak, projdu dům se zvláštní nostalgií, přičichnu k vánočnímu stromečku a rozhlédnu se po bytě…hmm, zdá se, že průběžné balení nese svoje ovoce, opravdu mám dobrý pocit, že jsem nic nezapomněla a vše je jak má být. S velmi klidným vědomím sedáme v 7 hodin do auta směr lékař.V půl jedenácté jsme domluveni s taťkou, že se sejdeme, a odjedeme do Prahy, odkud mi jede autobus do Francie. Cesta je dnes velmi špatná, dost hustě sněží, silnice jsou uklouzané, namrzlé..jsem ráda, že jsem se nakonec v klidu sbalila už ráno, tašky jsou naloženy a my se nemusíme v tak špatném počasí vracet domů. U lékaře je to velmi, velmi zdlouhavé, takže když se kolem desáté blížíme k městu, jsme s mamkou už docela unavené. Chceme si dát někde kávu, ale volá taťka, že v žádném případě, že jsou špatné cesty a je třeba vyjet opravdu včas. S mamkou alespoň navštívíme pár obchodů, kde zakoupím poslední nezbytnosti, v klidu se rozloučíme, sedneme do auta a jedeme na opačný konec města, kde už čeká taťka. Rozloučím se s mamkou (loučení není nikdy dost;-)naposledy si užiji pohled na město a sedám do auta směr Praha. Máme rezervní 3 hodiny. Minule nám nestačily, dojeli jsme na minutu přesně. Dnes je ale vše v pořádku a my ještě stihneme na benzině kávu. Provoz je velmi plynulý, takže na parkoviště před autobusové nádraží Florenc se dostaneme ve 12.30. Autobus jede ve 13.30. Zůstaneme v autě, protože dost sněží a povídáme si s taťkou o škole, o práci, o mých plánech do budoucna a podobně. Kolem 13.10 vyrážíme, ať je na vše klid. Vidím autobus s nápisem Lyon, takže si říkám že musí přijet ještě jeden, přece nepojede takovou oklikou přes Strasbourg. Vzápětí mě napadne že v 13.30 rozhodně nepojedou dva autobusy do Francie. Radši se jdu přeptat. Ha! Jede do Strasbourgu. To, co vidím před autobusem, mi málem způsobí zástavu srdce. Když jsem minule jela do Strasbourgu, v autobuse bylo 6 lidí, všichni leželi, pohodička. Dnes se před autobusem tísní asi milion lidí! Hrůza hrůzoucí, je mi z toho zle. Polovina má lyže. Tragedie. Autobus nakonec vyjíždí ve 14.00 protože ještě dorazí nějací opozdilci a je třeba jim naložit všechny jejich tašky. Je mi divně. Když jsem jela v říjnu zpět do Francie, připadala jsem si hrozně dospěle, samostatně, nezávisle a musím přiznat, že jsem se do Strasbourgu dost těšila. Sice se mi doma líbilo, ale opravdu jsem se zpátky těšila. Zato dnes.... Připadám jsem si ještě hůř než v tom září, kdy jsem odjížděla do neznáma. Chce se mi brečet. Je mi jasné, že až budu ve svém pokoji, za den dva mi ani nepřijde že by mi mělo něco scházet, ale ty odjezdy…to je hrůza. Držím slzy co to jde. Vyjíždíme. Beru k ruce knihu, ale těžce se mi zavírají oči. Nechám se zlákat spánkem. Mám pocit, že jsem spala několik hodin, ale je to pouze hodina. Cesta jakž takž ubíhá. V Plzni se nestaví a protože sedím téměř za řidiči, slyším jak řeší, co s časem, který zbývá, protože cesta je velmi dobrá, že to nikdo z nich nečekal. To mě potěší. Bála jsem se „sněhové“ cesty, ledu..ale vše je dobré. Na Rozvadově dostaneme přestávku 35 minut. Pak se jede docela dlouho, další přestávka je až za 5 hodin. Před příjezdem do Francie je ještě jedna. Ve Strasbourgu máme být ve 23.45 ale už teď je jasné, že tam budeme minimálně o hodinu a půl dřív. No, ještě nás zdrží nějaké semafory, ale ve 22.45 jsme na místě. Paráda! Vystupuje pár lidí. Spolusedící jede až do Marseille. Hrůzaaa! Ani nevím jestli tam jede přímo tenhle bus, nebo někde přestupuje. Každopádně, je to chudinka. Jdu na tramvaj. Na hlavě mám čepici, kolem dokola omotaný tlustý šátek. A stejně..nad okem mi vypadne pramínek vlasů. To stačí chlápkovi na zastávce, aby začal pořvávat že miluje blondýnky. Mám strach. Navíc mám s sebou nějaké kapesné..opravdu se necítím dobře. Všichni lidé, co vystoupili z mého autobusu, jedou linkou A. Já čekám na linku E. Jede za 13 minut. Týpek si mě pořád prohlíží. Naštěstí není dotěrný ani úchylný a odjždí spolu se všemi linkou A. Konečně se dočkám E. Po 20 minutách jízdy vystupuji na stanici Esplanade. Je 23.20. Nikde ani živáčka. Je zvláštní ticho. Je tu dost sněhu (no dost, na to že jsme ve městě:-)) Hrobové ticho rozráží jenom zvuk koleček mého kufru. Jdu ostrou chůzí, nebo tak ostrou, jak jen mi to počet mých zavazadel dovoluje. Konečně vstupuji do budovy koleje. Vybírám poštu. Hurá! Jede i výtah. Jinak bych zřejmě musela vzbudit i Danu. Dorazím do svého pokoje. Bohužel mě nemine operace, při které odmontovávám folii z tašky. Jsem strašně ráda, že jsem si doma dala tu práci s jejím zabalením, protože folie je úplně černá, sníh ve městě je spíš kaše. Dělám to na chodbě, přece si tuhle špínu nevezmu do svého čisťounkého pokoje. Vyleze na mě jedna Číňanka co bydlí vedle. Jen pozdraví, naštěstí nic neřekne. Folii nechám venku, tss, uklidím ji později. Natlačím očištěná zavazadla do svého pokoje, najdu telefon, a dám všem vědět, že jsem v pořádku a zamčená. Jen se převléknu a upadám do postele. Hned neusnu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem zase tady, že ty nádherné Vánoce už jsou za mnou a přede mnou jen zkoušky. Leden je vážně hnusný měsíc. Chvíli přemýšlím a po chvíli usnu.

Vánoce

Bohužel jsou za mnou Vánoce. Pořád tomu nemůžu nějak uvěřit….tolik příprav, tolik běhání kolem dárků, takové těšení…a je konec. Je to dost smutné. Po mém příjezdu domů (který se málem neuskutečnil, že)mě hned druhý den čekal zubař a obvodní lékař, takže samé lahůdky. Další den jsem pro změnu jela balit dárky a do dárkové služby těsně před Vánoci jsem opravdu musela vyrazit hodně brzy. I pátek se nesl ve znamení lékaře, tentokrát očního. Když jsem konečně všechno oběhala, čekaly mě už jen nádherné svátky s mojí rodinou. O víkendu jsem si užila koled, zdobení vánočního stromečku a adventního koncertu. O Vánocích však většina lidí také přemýšlí o svém životě, a ani já nejsem výjimkou. Přemýšlela jsem o tom, že jsem opravdu tradiční člověk a že i když na mě Vánoce ve Strasbourgu udělaly opravdu dojem,české Vánoce jsou zkrátka české Vánoce. Těším se, až příští rok (vlastně už tenhle;-) budu obcházet kostely s adventními vystoupeními, veřejné programy, kde se třeba plete vánočka nebo prodává medovina, a hlavně více si užiji celého adventu doma. Byl to opravdu nezvyk, přiletět až 17. prosince. Jsem zvyklá poctivě chodit do školy celý semestr a povolené 3 absence si vybírat o adventu, a celý ho strávit doma, nebo alespoň co nejvíce to jde. Když jsem byla ve Strasbourgu, bylo mi báječně, ale když jsem byla doma, přišlo mi to všechno nějaké zkrácené. Jinak Vánoce byly samozřejmě dokonalé, nádherné, bez jediné chybičky, s kapříkem a bramborovým salátem, se šupinkou pro štěstí a spoustou nádherných dárečků, ale prostě mi chybělo to „naladění se“ doma předtím. Já jsem si zkrátka ducha Vánoc nepřivezla ze Strasbourgu, protože prostě pro mě jsou Vánoce spojené s domovem. Nicméně, Vánoce byly nádherné, s vůní cukroví po celém bytě, se vším co k nim patří a ty letošní byly mimořádně povedené. Opravdu výjimečné. Svátky jsem samozřejmě strávila v pyžamu, s cukrovím v ruce zabydlená u televize, takže dokonalost sama. Hodně to uteklo, vánočními svátky jsme se projedli až do Silvestra. Navštívili jsme příbuzné, ale učit jsem se opravdu nestihla (nebo spíš hodně nechtěla;-) Silvestr jsem chtěla strávit s mojí láskou v teple domova a byl to nejlepší Silvestr v mém životě. Již časně odpoledne jsem se dala do přípravy občerstvení, jehož výroba zabrala dost času, nicméně stálo to za to! ;-) Vážím si každého okamžiku doma, takže domácí Silvestr s Radkem a zásobami dobrého jídla byl víc než splněným snem. Bohužel čas letěl stále víc a víc a my se rozloučili s tím, že se ještě uvidíme o víkendu a rozloučíme se před odjezdem do Francie. Na to bohužel vlivem různých okolností nedošlo a já se celou neděli před odjezdem zpět do Francie utápěla v slzách. Do Strasbourgu se mi vůbec nechtělo, navíc bez rozloučení s mým snoubencem…..ani popsat tu hrůzu nedokážu.

Vánoce se snoubencem

Tak mám za sebou Vánoce s mojí láskou. Dřív jsme se vídali přímo na Štědrý den, ale to bylo spíše více stresující než příjemné a sváteční, takže poslední roky si děláme „náš Štědrý den“ ještě před 24. prosincem pěkně po svém a máme na to spoustu času. Vždycky se snažím .aby bylo všechno dokonalé, ale letos jsem pro to měla naprosto nejlepší a báječné podmínky. Do Vánoc jsem se domů dostala ještě dvakrát, takže jsem si mohla navozit různé vánoční doplňky,které jsem neměla to srdce nechat v obchodě. Den „D“ se pro letošek konal 22. prosince. Pokoj jsem se snažila vyzdobit opravdu svátečně, neopakovatelně a dokonale. Se sestřičkou jsme odstěhovaly televizi, trochu posunuly nábytek, který jsem ozdobila vánočními předměty, stužkami a podobně ve zlato-fialové barvě. Ozdobila jsem stromeček (který se mi letos obzvláště povedl, to se musí nechat;-), dala pod něj dárečky, zapálila svíčky…naštěstí ten den bylo dost šero, takže všechna světla krásně vynikla i odpoledne. Sama jsem se cítila jako v pohádce. Samozřejmě ani cukroví ani koledy nemohly chybět. Myslím, že atmosféra byla dokonalá, tak, jak jsem si to představovala a vysnila a ještě stokrát lepší. Vím, že mám výjimečného partnera, takže i chvíle s ním zákonitě nemohou být jiné, nicméně dokonalost tohoto odpoledne mě opravdu dostala. Na tohle odpoledne vzpomínám jako na jedno z nejhezčích mého života. Bylo plné lásky, kouzelné atmosféry, a uvědomění si, jaké je neuvěřitelné štěstí, když máte koho milovat a zároveň můžete přijímat jeho lásku. Kouzelná vzpomínka na tenhle den ve mně zůstane navždy.

Jak jsem málem nedojela domů (Úterý 16.12. 2008)

Ráno vstávám kolem půl sedmé. Klidně bych si i pospala, ale dnes jedu domů a jsem trochu nervózní a nějak nemůžu dospat. V noci jsem se ještě 4x vzbudila, takže je vlastně probuzení vysvobozením. Snažím se z chabých zásob se alespoň trochu normálně nasnídat. Bohužel, marná snaha, snídám jen mandarinku. Chvíli koukám na Ordinaci, ale asi po deseti minutách mě to přestane bavit. Po dlouhé době se pečlivě nalíčím a narovnám si vlasy. Kolem osmé se pro mě staví Dana a jdeme na poslední hodinu Méthodologie de la dissertation française. Jaká úleva! Už nikdy více. Na hodinu jdu trochu v obavách, jak asi dopadla má minulá práce. Přednášející v klidu dorazí o 15 minut později. Jsem ráda:-)).Vykládá dál nějaké nesmysly. Všichni pořád tak nějak čekáme. Až se jí jedna Španělka zeptá. Přednášející s údivem v hlase odpoví, že výsledky zkoušek budou přece nejdříve v lednu nebo v únoru ! Hmmm...tak nic. Vyučující nás pouští už v půl desáté. Nikdo pořádně neví, proč vlastně říkala další nové věci, když test byl už napsaný a nikdo jí moc pozornosti nevěnoval:-) Celá šťastná vypadnu ze školy. Po mizerné snídani mi dost kručí v břiše. Jdeme s Danou pěšky ze školy a už se opravdu moc těším až si dám teplé panini. Nikdy v životě jsem to nejedla, ale díky Daně vím jak to chutná, takže se už fakt dost těším. Teplé panini mě opravdu zahřeje a sním ho ještě po cestě. S Danou se dohodneme, že ani jedna z nás dnes nehodlá navštívit přednášku Relations internationales et transferts culturels a mě kvůli mému odjezdu mine i Histoire des Idées Politiques modernes. Jsem ráda, že mi zbyl celý den na dobalení posledních věcí a že se snad i na chvíli natáhnu. Přijdu do pokoje a dojím panini. Mňam! Pak se porozhlédnu po pokoji a ujasním si všechny věci, které je potřeba docpat do kufru. Hmm…nezdá se, že by se tam všechny měly vejít. Uklidím pokoj, abych se vrátila do čistého a zároveň průběžně přihazuji další věci do kufru. To samé provedu i s koupelnou. Když mám vše zabaleno a uklizeno, je nutno zavřít tašku. Sednu si na ní a ztěžka zapínám zip. Ufff…zapnuto!Jsem šťastná, protože všechno vychází podle plánu a já si alespoň na hodinku můžu jít lehnout. Těsně před tím, než zazvoní budík, přijde Dana. Nese mi čokoládu na cestu. Jak milé:-))pak za ní ještě na chvíli zajdu a jdu ještě na pokoj. Je 15.00. Na 16.00 plánuji odchod. Když jsem u Dany, navrhne mi že můžu jít s ní, kolem 15.30, protože ona jde ještě do školy a pomůže mi s kufrem, protože nám nejezdí výtah. Nakonec proč ne, jsem dost nervózní, jestli mám všechno s sebou a tak bude jen lepší když ty nervy „prokecám“ s Danou. Jdu do pokoje všechno zkontrolovat a překontrolovat. Kolem 15.30 přichází Dana. Konečně zamykám pokoj. Mám divný pocit-mám opravdu všechno? Pomáhá mi snést kufr do přízemí. Opouštím kolej. Hurá. Skvostný pocit. Vím že lístek na navette, čili na autobus, který jezdí z konečné tramvaje na letiště, se dají lístky ve velkých automatech na lístky zaplatit bankovní kartou. Mám při sobě asi 2 eura. Hmm..to není moc. Rozloučím se s Danou a jdu na tramvaj. Linka E, kterou potřebuji, jede až za dlouho. Jdu k automatu a chci si koupit lístek. Prohlížím všechny nabídky stále důkladněji, ale nic nenajdu. Takže si ho budu muset koupit u řidiče a nemám u sebe hotovost. Bezva. Takže s tím kufrem můžu vrátit asi tak 400 metrů nazpět. To se mi nechce. Přebíhám ulici a vybírám nejmenší možný obnos, 20 euros, u francouzské obdoby Komerční banky,což není moje banka. No co, zaplatím sice poplatek za výběr z bankomatu jiné banky, ale tramvaj naštěstí stihnu. Strasbourg je opravdu dokonale pokryt sítí tramvají; co mě na nich ale vytáčí, je jejich rychlost. Plouží se dost pomalu. Když po dvaceti minutách jízdy vystoupím na konečné, jsem vážně šťastná. Ještě že jsem šla s Danou brzy, alespoň se všechno pěkně stihlo. Vystoupím, a hledám zastávku navette, na kterou jsme se byly podívat s Danou už někdy v říjnu a sama Dana z ní několikrát odjížděla na letiště. Dívám se pečlivě, ale nikde nic nevidím. No co, prostě počkám až přijede autobus. Stále nic.Jdu se podívat po celém dlouhém nástupišti. Nakonec se ptám jedné paní, jestli neví kde přesně je zastávka, kterou hledám. Bohužel neví. Uvidím velkou ceduli, že zastávka autobusu číslo 7 je přesunuta o 30 m nahoru. Hmm…to je docela divné, přece jen, tam má stát navette! Žádný autobus zatím nepřijel. Vracím se zpátky na „původní“ zastávku. Přijdu blíž a uvidím papír, kde se píše že od 14. prosince (teprve od včerejška!!) je zrušen spoj na letiště. Zájemci ať využijí služeb Gare Strasbourg. Zmocňuje se mě dost šílená panika. Volám Daně. Má hodinu. Píšu zoufalou smsku ať odejde z hodiny a vezme mi telefon. Jela bych rovnou na nádraží, ale nevím, zda-li Gare Strasbourg je ta samá budova jako Gare Centrale. Dana také neví. Ptá se nějakých studentů, ale nejsou si naprosto jisti. Začínám být dost zoufalá. Je 16. 45. Ptám se několika lidí jaké přesně že to je nádraží, ale nevědí. Dana slibuje, že se dojde podívat do knihovny na internet. Nemůžu čekat. Čas kvapí. Jestli dojedu na Gare Centrale a Gare Strasbourg bude jiné nádraží, dnes se už nedostanu domů. Popadnu věci a vyrážím zpět na tramvaj. Čeká mě znovu 20 minut cesty k mé nástupní stanici Esplanade plus dalších několik minut na nádraží. Vlezu do tramvaje a vytipuji si pár důchodců, protože vypadají, že vědí všechno:-)) První oslovený pán má obrovské naslouchátko a já si „gratuluji“ ke svému výběru. Nicméně nás slyší druhý pán, který se všeho ujme a začne mi všechno vysvětlovat. Prohlásí, že mě doprovodí až na nádraží. To mi přijde opravdu milé. Začne mi vysvětlovat, že autobusy navette staví na konečné. Musím mu vysvětlit, že to už tak docela není pravda. Ubezpečí mě, že oba názvy označují pouze jednu budovu. Vzápětí mi volá Dana a potvrzuje mi to samé, co vyhledala s knihovnicí na internetu, tedy to, že Gare Centrale a Gare Strasbourg je jedna a ta samá budova. Jsem sice o trochu více v klidu, ale jsem nervózní z toho, kolik je hodin. Pánovi vysvětluji, že na nádraží jsem už byla, takže mohu dál pokračovat sama. Nicméně je to od něj nesmírně milé!!Přestoupím na linku D, která se nevkusně pomalu proplétá městem. Jsem nervní jak sáňky v létě. Ještě dvě zastávky, ještě jedna…hurá!vystupuji. Rychle vyjedu schody a vbíhám do prostoru SNCF, kde je čekárna a spousta přepážek. Přepážek je hodně druhů, pro skupiny, slevové a trilion dalších, ale zajímá mě jen jedna, ke které ihned naběhnu, tzn. – OKAMŽITÝ ODJEZD. Ptám se, zda-li se tu dá koupit lístek na navette. Dozvídám se, že samozřejmě. Uff, tak aspoň něco. Stojí 2, 90 euros. Je to vůbec možné?Takhle levné? Kolik by to stálo se studentskou slevou?Opravdu sranda. Nicméně stále nevím, jaký je to vlak, takže se ještě musím zeptat na tohle. Když jedete z Českých Budějovic do Tábora, automaticky sednete na rychlík do Prahy, protože víte že Tábor je logicky po cestě, ale jak tohle mám ksakru vědět já? Navíc jsem si vzpomněla na jednu příhodu z Bruselu, kdy jsme s naší průvodkyní čekali na vlak do Lucemburku a ona na nás volala:“Nenastupujte, do odjezdu našeho vlaku ještě přijedou 3 další“. Tenkrát jsem to nechápala, dokud to nepotkalo i mě dneska. Paní u přepážky mi řekla že musím vlakem směr Mulhouse, čímž mi zrovna trn z paty nevytrhla, protože na Mulhouse jely všechny vlaky, co v té půlhodině odjížděly. Výtahem vyjíždím k příslušné koleji a čekám. Do odjezdu mého vlaku jely ještě 3. Z tohohle vážně nemůžu! Nastupuji (snad) do správného vlaku. Údajně to má trvat 9 minut. No, vlak jede rozhodně o něco déle. Z Entzheimu, kam mě doveze vlak, to trvá na letiště jen pár minut, stačí jen projít nadchodem. Celá zadýchaná doběhnu k přepážce v 17.55. Kufr má téměř 25 kg. Ještě s hrůzou čekám, kdy po mě budou chtít eura za nadváhu zavazadel. Naštěstí to nikdo neřeší a neřeší ani má kabinová zavazadla, batoh 10kg kabelka 6 kg. Uff, tak to bychom měli. Projdu zdlouhavou bezpečnostní kontrolou. Jsem opravdu šťastná, když sedím přímo před dveřmi, za kterými čeká autobus. Konečně se dveře otevírají a my můžeme do autobusu, který nás zaveze až k miniletadlu. Když vidím ty vrtulky, musím se opravdu smát. Moc hodná letuška, když vidí můj obrovský batoh, usadí moji „spolusedící“ na jinou sedačku, abych mohla všechno mít na druhé židli. Prolistuji časopis, dostanu bagetku a už se jde na přistání. Let trvá 1 hodinu 15 minut. Fakt bezva! Čekám dlouho na tašku, ale to už mi nevadí. Vyzvedává mě taťka a já jsem opravdu šťastná že ho vidím a že se konečně podívám domů. Po cestě se ještě zastavujeme na kávu a po příjezdu domů mě čeká přivítání s mamkou a sestřičkou. Naprosto vyčerpaná upadám konečně do své vlastní postýlky.

Předposlední den ve Strasbourgu (Pondělí 15.12. 2008)

Ráno se snažím vstát dřív, ale bohužel před 10. se mi to stejně nepovede. Rozhodnu se nejít na Convention européenne des droits de l´homme. Na dnešek je plánovaná nějaká beseda, takže žádná látka by se probírat neměla. Beseda bude jistě zajímavá, ale já mám pořád co dělat. Tenhle předmět končí v 18 hodin a tak se s Danou domluvíme, že kolem 18.15 se sejdeme na Broglie a pro mě naposledy se podíváme na vánoční trhy. Vyrážím trochu dřív, abych si prohlédla město a potom jdu vyzvednout Danu na zastávku a spolu si naposledy užíváme vánoční atmosféru. Přijedeme kolem 19.30. Domlouváme se na devátou hodinu, že si spolu uděláme „vánoční dýchánek“. Na devátou jdu s dárečkem k Daně. Pijeme čaj, kávu, posloucháme koledy…nemá to chybu. Ježíšek pro mě u Dany něco nechal a i u mě pro Danu:-)) Povídáme si a jdeme spát kolem dvanácté. Dneska jsem sice nešla na poslední Culture et Relations internationales au XXè siècle ale „vánoční dýchánek“ s Danou byl perfektní. Celá šťastná kolem jedné uléhám ke svému poslednímu spánku ve Strasbourgu pro tento rok.

Vánoční trhy ve Strasbourgu (Neděle 14.12. 2008)

Probudím se v báječné náladě. Sice jsem myslela že bychom mohly jít dnes s holkama do města už od rána, ale ani nevím, co bychom tam dělaly. Takže se dnešní odchod domluvil na 13.30. V klidu si poležím, dám si malou snídani (jiná být ani nemůže, není co jíst) zabalím se do svetrů, šály a tak podobně a můžeme vyrazit. Z koleje jdeme pěšky do města. Je zima, ale je mi krásně. Jdeme po nábřeží a zjišťuji, že jsem tudy ještě nikdy nešla, že jsem vždy uhnula co centra. Procházku si opravdu užívám. Dojdeme do Petite France, kde se kocháme výzdobou a vánočními trhy. Procházíme postupně až do centra. Sestřičce v jednom obchodě zakupuji její oblíbené banánky a v dalším obchodě se nechám zlákat výbornými čaji. Šíleně se těším, až si doma napustím vanu, a pak se v županu zachumlám do deky a budu popíjet tyhle skvostné čaje. Procházíme se dlouho, a já jsem opravdu unešená. Když se konečně trochu setmí, jdeme na vánoční trhy kolem katedrály a na Broglie. Ochutnávám bílé svařené víno. Je vynikající. Rozhodně lepší než červené, i když to je klasika. Zmrzlé kolem 17.30 opouštíme město. Jdeme všechny do nákupní galerie Rivetoile pro nějaké jídlo. Už před delší dobou mě napadlo, že bych svému příteli koupila šálu, ale žádná se mi extra nelíbila. Když však jdu s bagetou v ruce, spatřím naprosto dokonalou šálu, kterou hodlám svého snoubence náležitě „vyzdobit“. Naneštěstí se ještě zastavuji obchodě s různými korálky, náramky a podobně, takže mě vyžene až zavírací doba. Když přijdu na kolej, nejdu hned k sobě, ale se svými „úlovky“ se musím jít pochlubit holkám. Lákají mě na vánoční pohodičku, ale musím si taky něco pobalit do kufru. Večer věnuji odkládání věcí do kufru a smskováním s mojí láskou. Kolem 20. 30 se pro mě stavují holky. Jdeme s Danou vyprovodit Evu na autobus. Chvíli tam s ní čekáme, takže není divu že přijedeme kolem 22. hodiny. Neumím jít spát brzy, takže se zase do jedné zaseknu na internetu. Ach jo.

Výlet do Colmaru (Sobota 13.12. 2008)

Snažím se trochu si pospat. Přece jen tohle ponocování mi příliš nesvědčí, ale…když já prostě snad nedokážu chodit spát včas. Dneska jsme s holkama domluvené, že pojedeme do Colmaru. Colmar(www.noel-colmar.com) je městečko asi 20 minut cesty vlakem TER, takže pomalejším, regionálním vlakem. Má přibližně 68 000 obyvatel a je to naaaaaproooosto dokonalé město. Vstanu, dám si něco malého k snídani a akorát přichází na chviličku Dana. Dohodneme se na přesné hodině odjezdu a já se pouštím do přípravy na cestu. Odchod je plánovaný kolem 12.30. Jsem připravená přesně na minutku, což u mě nebývá zvykem:-). Vyjíždíme trochu dřív, protože musíme ještě vrátit knížky ze kterých jsme psaly práci na Kennedyho. Jdeme i s Evou na zastávku Esplanade, odkud pokračujeme do knihovny. Sice jsem už práci odevzdala, ale vrácení knížek mi dodá opravdu takový „finální“ pocit. Potom pokračujeme na Gare Centrale. Byla jsem tam už několikrát, nicméně nikdy jsem nebyla venku. Jezdím jen tramvají a pak rovnou na vlak, takže venku jsem nikdy nebyla. Rozhodneme se prohlédnout si okolí budovy. Park je nádherný, takže okoukáváme co se dá. Do Colmaru jedeme ve čtyřech – já, Dana, Eva a naše francouzská kamarádka Hélène. Nic moc jsem nesnídala, přece jen čokoládový perníček a pomeranč-snídaně nic moc. V pokoji už totiž nemám nic k jídlu, protože v úterý jedu domů! Hurá. Takže v pekařství u Paula si kupuji bagetu se šunkou a croissant s mandlemi. Když se všechny sejdeme, jdeme na vlak, jede ve 14.05. Cesta uteče víc než rychle, ani se mi nechce vystupovat, jsem dost unavená. Vystoupíme na místním nádraží a snažíme se najít centrum města. Všude jsou různí lidé, kteří rozdávají mapky a různé rady, jaké trhy jsou nejlepší. Je trochu zima, ale neprší, což je téměř státní svátek. Jsem strašně natěšená. Městečko vypadá skvostně. První, co mě zaujme, je plocha k bruslení. Hraje hudba, všichni vypadají šťastně..musím to všechno fotit. Pak zase směřujeme dál do centra, na proslulé vánoční trhy. Cesta trvá asi tak 5 minut. Konečně dojdeme do centra. Je to náááádheeeeeeeraaaaaa! Ozdobený je naprosto každý dům! Jsem uchvácená. Chodíme s holkama celé přešťastné, protože město nemá chybu! Kolem centra se prochází dokola, různými uličkami, takže se nám často stane, že vyjdeme někde, kudy jsme už šly. Ale to nám vůbec nevadí:-)) Jediné, co nám vadí, je opravdu velká zima. Rozhodneme se proto zajít někam na svařené víno. Do oka nám padne útulná kavárnička, kde se docela dlouho zdržíme. Upíjíme víno a je nám dost krásně. Vlak zpátky nám jede v 19.05, ale Hélène nás překvapí tím, že i když máme lístek na přesný čas, můžeme jet jakýmkoliv jiným vlakem. Možná se to bude hodit. Když vyjdeme z kavárničky, je už docela šero. Teprve teď vyniká všechna ta krásná světelná výzdoba města. Kupuji si další svařené víno a je mi vskutku božsky. Ochutnávám všechny místní dobroty, stejně jako Dana, která si dává palačinku s extra porcí čokolády. Dává mi ochutnat, takže jsme upatlané obě dvě:-)) Je to opravdu nádherné odpoledne. Cestou z centra se opět zastavujeme u plochy na bruslení, teď večer je to opravdu bez chybičky. Spousty lidí, hudba, barevně nasvícený led…úžasné. Je ale opravdu zima, takže jdeme na vlak o hodinu dřív. Dnes nás ale čeká ještě jedna akce. Stejně jako první den našeho pobytu ve Francii, jdeme i dnes do restaurace Le Brasseur, kde skupinkám nad 20 lidí podávají téměř neomezené menu. Jsme dost unavené, ale na společnou večeři se těšíme. Původně zamýšlíme jet ještě na kolej, to se ale v žádném případě nestihne. Jdeme se proto zabavit do obchodního centra Les Halles a potom proběhneme centrem a jdeme konečně do Le Brasseur. Je tam dost fronta, ale přece jen máme rezervaci, takže si můžeme dovolit všechny předběhnout. Bohužel je tam zatím jen Norka Jenny, a vypadá dost nervně, protože tam ještě nikdo není. Volá a volá, ale asi to nevypadá valně. Rezervace je na 20. hodinu a všichni se sejdou až ve 21.15. A teprve od této chvíle se začnou vybírat peníze a začne se vařit a posléze i roznášet jídlo, přesněji tedy tarte flambée a k tomu limonáda nebo pivo. Francouzské pivo mi dost zachutnalo, takže ho piji opravdu neomezeněJ Asi kolem 23. hodiny Dana navrhne odchod, protože jsme všechny dost unavené. Navzdory únavě se ale s Evou rozhodujeme zůstat. Je tam sranda, která se však později zvrhne v zábavu opilců, a zahrnuje podobné „vtipnosti“ jako házení pivními tácky po lidech, trhání papírových ubrousků a tak podobně. Ačkoliv dnes hraje živá kapela a atmosféra byla víc než super, i my se rozhodujeme odejít. Všichni se pak přesunují ještě na oslavu narozenin Jonase (jojo, Brazilec) a Kariny, což mě ale vůbec nezajímá. Navíc ta příšerná zima….brrr. Už se těším do svého vyhřátého pokojíčku. Napíšu pár smsek a velmi mírně přiopilá upadám do postele. Uff, to byl náročný den.