Tak zase zpátky do Strasbourgu (Pondělí 5.1. 2009)

Ach jo….tak dneska jedu zpátky do Strasbourgu. Vůbec se mi nechce! Vstávám v 5.30, abych se stihla v klidu nasnídat, trochu upravit a hlavně, dozabalit kufry. Musím se pochválit, největší a nejtěžší zavazadlo mám zabalené od soboty, a od včerejška luxusně zabalené do folie, která brání nejen poškození a ušpinění. Vystřihla jsem si z tašky kolečka,držadlo..no mám to vskutku luxusní. Po ránu musím ještě k lékaři, takže jsme s mamkou zvažovaly, že všechna zavazadla nechám doma, zajedeme k lékaři, budeme ještě chvíli doma a vyrazíme směr Tábor. Nakonec vše dopadá jinak. Po všech propočtech se nakonec rozhodneme sbalit se naprosto a úplně a případné časové přebytky strávit v nějaké kavárně. Těžký, ve folii zabalený kufr si odnese taťka do svého auta, přidá si k tomu ještě druhou tašku přes rameno (kde mám vánoční dárečky, přece je nenechám doma, když jsem pořád ve Francii!) a ještě těžký batoh, kde jsou knihy a počítač. Tak, projdu dům se zvláštní nostalgií, přičichnu k vánočnímu stromečku a rozhlédnu se po bytě…hmm, zdá se, že průběžné balení nese svoje ovoce, opravdu mám dobrý pocit, že jsem nic nezapomněla a vše je jak má být. S velmi klidným vědomím sedáme v 7 hodin do auta směr lékař.V půl jedenácté jsme domluveni s taťkou, že se sejdeme, a odjedeme do Prahy, odkud mi jede autobus do Francie. Cesta je dnes velmi špatná, dost hustě sněží, silnice jsou uklouzané, namrzlé..jsem ráda, že jsem se nakonec v klidu sbalila už ráno, tašky jsou naloženy a my se nemusíme v tak špatném počasí vracet domů. U lékaře je to velmi, velmi zdlouhavé, takže když se kolem desáté blížíme k městu, jsme s mamkou už docela unavené. Chceme si dát někde kávu, ale volá taťka, že v žádném případě, že jsou špatné cesty a je třeba vyjet opravdu včas. S mamkou alespoň navštívíme pár obchodů, kde zakoupím poslední nezbytnosti, v klidu se rozloučíme, sedneme do auta a jedeme na opačný konec města, kde už čeká taťka. Rozloučím se s mamkou (loučení není nikdy dost;-)naposledy si užiji pohled na město a sedám do auta směr Praha. Máme rezervní 3 hodiny. Minule nám nestačily, dojeli jsme na minutu přesně. Dnes je ale vše v pořádku a my ještě stihneme na benzině kávu. Provoz je velmi plynulý, takže na parkoviště před autobusové nádraží Florenc se dostaneme ve 12.30. Autobus jede ve 13.30. Zůstaneme v autě, protože dost sněží a povídáme si s taťkou o škole, o práci, o mých plánech do budoucna a podobně. Kolem 13.10 vyrážíme, ať je na vše klid. Vidím autobus s nápisem Lyon, takže si říkám že musí přijet ještě jeden, přece nepojede takovou oklikou přes Strasbourg. Vzápětí mě napadne že v 13.30 rozhodně nepojedou dva autobusy do Francie. Radši se jdu přeptat. Ha! Jede do Strasbourgu. To, co vidím před autobusem, mi málem způsobí zástavu srdce. Když jsem minule jela do Strasbourgu, v autobuse bylo 6 lidí, všichni leželi, pohodička. Dnes se před autobusem tísní asi milion lidí! Hrůza hrůzoucí, je mi z toho zle. Polovina má lyže. Tragedie. Autobus nakonec vyjíždí ve 14.00 protože ještě dorazí nějací opozdilci a je třeba jim naložit všechny jejich tašky. Je mi divně. Když jsem jela v říjnu zpět do Francie, připadala jsem si hrozně dospěle, samostatně, nezávisle a musím přiznat, že jsem se do Strasbourgu dost těšila. Sice se mi doma líbilo, ale opravdu jsem se zpátky těšila. Zato dnes.... Připadám jsem si ještě hůř než v tom září, kdy jsem odjížděla do neznáma. Chce se mi brečet. Je mi jasné, že až budu ve svém pokoji, za den dva mi ani nepřijde že by mi mělo něco scházet, ale ty odjezdy…to je hrůza. Držím slzy co to jde. Vyjíždíme. Beru k ruce knihu, ale těžce se mi zavírají oči. Nechám se zlákat spánkem. Mám pocit, že jsem spala několik hodin, ale je to pouze hodina. Cesta jakž takž ubíhá. V Plzni se nestaví a protože sedím téměř za řidiči, slyším jak řeší, co s časem, který zbývá, protože cesta je velmi dobrá, že to nikdo z nich nečekal. To mě potěší. Bála jsem se „sněhové“ cesty, ledu..ale vše je dobré. Na Rozvadově dostaneme přestávku 35 minut. Pak se jede docela dlouho, další přestávka je až za 5 hodin. Před příjezdem do Francie je ještě jedna. Ve Strasbourgu máme být ve 23.45 ale už teď je jasné, že tam budeme minimálně o hodinu a půl dřív. No, ještě nás zdrží nějaké semafory, ale ve 22.45 jsme na místě. Paráda! Vystupuje pár lidí. Spolusedící jede až do Marseille. Hrůzaaa! Ani nevím jestli tam jede přímo tenhle bus, nebo někde přestupuje. Každopádně, je to chudinka. Jdu na tramvaj. Na hlavě mám čepici, kolem dokola omotaný tlustý šátek. A stejně..nad okem mi vypadne pramínek vlasů. To stačí chlápkovi na zastávce, aby začal pořvávat že miluje blondýnky. Mám strach. Navíc mám s sebou nějaké kapesné..opravdu se necítím dobře. Všichni lidé, co vystoupili z mého autobusu, jedou linkou A. Já čekám na linku E. Jede za 13 minut. Týpek si mě pořád prohlíží. Naštěstí není dotěrný ani úchylný a odjždí spolu se všemi linkou A. Konečně se dočkám E. Po 20 minutách jízdy vystupuji na stanici Esplanade. Je 23.20. Nikde ani živáčka. Je zvláštní ticho. Je tu dost sněhu (no dost, na to že jsme ve městě:-)) Hrobové ticho rozráží jenom zvuk koleček mého kufru. Jdu ostrou chůzí, nebo tak ostrou, jak jen mi to počet mých zavazadel dovoluje. Konečně vstupuji do budovy koleje. Vybírám poštu. Hurá! Jede i výtah. Jinak bych zřejmě musela vzbudit i Danu. Dorazím do svého pokoje. Bohužel mě nemine operace, při které odmontovávám folii z tašky. Jsem strašně ráda, že jsem si doma dala tu práci s jejím zabalením, protože folie je úplně černá, sníh ve městě je spíš kaše. Dělám to na chodbě, přece si tuhle špínu nevezmu do svého čisťounkého pokoje. Vyleze na mě jedna Číňanka co bydlí vedle. Jen pozdraví, naštěstí nic neřekne. Folii nechám venku, tss, uklidím ji později. Natlačím očištěná zavazadla do svého pokoje, najdu telefon, a dám všem vědět, že jsem v pořádku a zamčená. Jen se převléknu a upadám do postele. Hned neusnu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem zase tady, že ty nádherné Vánoce už jsou za mnou a přede mnou jen zkoušky. Leden je vážně hnusný měsíc. Chvíli přemýšlím a po chvíli usnu.