Zítra Paříž! (Středa 26.11. 2008)

Ráno vstávám v 9.15. Pěkně vstanu, nasnídám se….jéééé to je klidu! S Danou jsme totiž nešly na Histoire des relations internationales a já na tom hodně dlouho nehodlám nic měnit. Je to příšerně nudný předmět a navíc,známe jednu Francouzku, která nám dá perfektní poznámky, takže je to moc fajn. Dneska je úplně poslední hodina Histoire Européenne pro tenhle semestr. Ale taky tam známe jednu Francouzku, která nám nabízela poznámky, takže doufám že to všechno dobře dopadne. Sice jsem schopná si až na výjimky ze všech předmětů dělat poznámky, ale přece jen Francouzi si výpisky píší jako sloh, naprosto všechno co přednášející řekne a mě se z toho i lépe učí. Ne jinak je na tom i předmět Le monde russe, kam ovšem už ani nechodím. protože tam vážně ničemu nerozumím. To je šílenost. Tam bude s poznámkami trochu problém, ale seženu je doufám také. Takže dneska mi z toho všeho zůstává jen italština. Docela se těším, ale i se trochu bojím, co zase signor Censi vymyslí. Na hodinu jdu se smíšenými pocity. Jdu procházkou, protože je docela hezky, 8 stupňů je tak akorát, zima mi není, tak proč se neprojít. Je opravdu nádherně, svítí sluníčko..nádhera. Dnešní italština ovšem ale stojí za to. Signor Censi tak nějak přitvrdil…text je ještě horší než minule..tentokrát o fašismu. Slovíčka nejsou ve slovníku papírovém ani online. Obrovsky se mi rozšířila slovní zásoba, to ano. Ale ty hodiny jsou poměrně náročné. Dneska mi to moc neutíká, ale nějak to vydržím. Po škole jdu domů. Je tak nádherně…musím se usmívat jak měsíček na hnoji, protože mě čekají jen samé krásné věci! Zítra dopoledne jedeme s Danuškou TGV do Paříže. Tam máme asi hodinu a půl času na přesun z nádraží na letiště. Daně to letí v 16 hodin, mě až ve 20, prostě už na mě v tom předchozím letu nezbyly letenky. Nechci ale sama jezdit po Paříži, takže prostě budeme s Danou spolu, ona pak odletí a já zůstanu na letišti. Takže si té „letištní atmosféry“ užiji dost a dost. Nádhera:-))Dneska je prostě krásný den. Jedu výtahem rovnou navštívit Danu a zkontrolovat, jestli se jí vešly všechny dárečky do kufru:-)) Zapovídám se téměř hodinu. Pak jdu na chvíli k sobě, a za chvíli mě vyzvedává Dana. Ona jde do školy, já ještě něco zařídit a vybrat si peníze na zítřejší cestu. Přijdu asi v 17, podívám se na díl Ordinace, který běžel včera v televizi, a na další díl Soukromých pastí. Pak jdu dát nějaké věci do kufru, ale mám většinu zabalenu od víkendu. Dám vše dohromady a kolem 23.30 jdu spát. Tak dobrou noc a hurá do Paříže!!!

Náročný den (Úterý 25.11. 2008)

Mám budíka na 8.00. Mám v plánu se v klidu nasnídat, podívat se na zprávy a tak. V 09.15 se tu má pro mě stavit Dana a máme jít prát. No…realita je trochu jiná. Dana tu skutečně v 09. 15 je, akorát mě vzbudí až to její zaklepání. No, trochu skluz. No ale co, hlavně že dneska odpadla ta příšerná Méthodologie de la dissertation française. To je vážně nejhorší předmět na světě. Takže třikrát hurá že to dnes není! To, že jsem zaspala, je jen malá vada na kráse. Rychle se převléknu, a jdu s Danou dát prádlo do pračky. Domlouváme se, že já ho potom přehodím. Jenže bohužel, sušička je zase plná, takže musím jít až do budovy E. No alespoň že tam je volno. S praním jsme plánovaly skončit kolem 11. 40, ale bohužel nás technika převezla a pračka má končit až ve 12. 30. Jdeme mezitím na oběd do Esplanade. Dneska se tedy povedlo naprosto vše, mám vynikající celerový salát a těstoviny se sýrovou omáčkou. Z jídelny jdeme do sušičky vyndat prádlo, odložit ho ke mně na pokoj a pak hurá do města. Společně s Danou jsme se rotiž rozhodly nejít na tragický předmět Relations internationales et transferts culturels, který nám snad půjčí jedna Francouzka. Na předmět Histoire des Idées Politiques modernes, který běží ve večerních hodinách jsem se nedostavila už několikrát a rozhodně na tom nehodlám nic měnit. Musíme totiž ještě s Danou do města, kde chceme koupit poslední dárečky pro rodinu a všechny je pěkně ve čtvrtek odvézt domů. Já už se tak těěěěšííííím. Na všechno-domů,na přítele, na vlak, na průběh cesty, na Paříž..to bude nádhera. Snad se nic nezkazí. Dnes jdeme hlavně a především do Place des Halles a já se potom asi v 16 přemisťuji do nákupní galerie Rivetoile. Bohužel jsem ráno dopila poslední vodu, a tak mě ještě čeká „operace voda“. Jdu do supermarketu SIMPLY, vezmu si pár věcí a hlavně ty vody. Jsou příšerně těžké, mají přesně 12 kg. Nedají se nijak unést, není za co je chytit. Než dojdu na kolej, jsem naprosto vyřízená. Po cestě mi jeden kluk nabídne pomoc, což mi přijde strašně milé. Nakonec to zvládnu sama a slavím nepopsatelný úspěch, když se zavřu v pokoji. Vyčerpáním a zimou mi začaly téct slzy, třesou se mi ruce a nohy..jsem úplně mimo. Padnu na postel a jen ležím a nic nedělám. Asi po dvaceti minutách jsem schopna dalšího provozu. Pustím se ještě do úklidu nákupu a do žehlení prádla, které jsme vypraly dnes. Asi ve 23 padnu naprosto mrtvá do postele.

Takové obyčejné pondělí (Pondělí 24.11. 2008)

Ráno vstávám v půl jedenácté. Budík byl sice na 8.45, ale co se dá dělat. Pořád ho si posouvám s tím, že se musím „dodívat“ na jeden sen.No, v půl jedenácté se konečně vyhrabu. Tím pádem to utíká jak voda. Trochu poklidím, nasnídám se, připravím si věci do školy a je 12 hodin. Pak si dám nohy do teplé lázně (nádhera!) vyřídím nějaké maily do školy, dám si dohromady přednášky a kolem 15 se začnu vypravovat. Před 15.30 odcházím a naštěstí kupodivu stihnu i autobus. Jdu na předmět Convention européenne des droits de l´homme. Zase nic moc nerozumím, ale druhá hodina je už dobrá. Je neskutečné, jak to všechno uteklo, blíží se nám konec semestru!! Potom následuje Culture et Relations internationales au Xxè siècle, kde píšu jak zběsilá. Vyučující rozumím vše a její hodiny si naprosto užívám. Dokonce se dneska zmíní i o České republice. Pobaví mě dodatek věnovaný francouzským studentům, že Česká republika dnes už není Československo. Když vyjdu ze školy, zahlédnu v dálce autobus a letím na zastávku. Když dojdu do pokoje, skočím do sprchy a začnu si vylepovat plakáty a pohledy, které jsem ještě nestihla pověsit. Přemýšlím, co si s sebou vezmu domů. Jedeme totiž s Danou ve čtvrtek vlakem do Paříže, odkud letíme do Prahy. Moje sestřička má totiž narozeniny,osmnácté a to si zaslouží pořádné oslavit!! Kvůli tomuhle rozhodně musím být doma. Dana jede domů také. Těším se na náš společný výlet! TGV, cesta po Paříži..nemůžu se dočkat. A při zpáteční cestě v Paříži strávíme téměř 12 hodin. Paráda..šíleně se těším na předvánoční nádherné město. Pak za mnou přichází Dana, chvíli povídáme, pak jedeme k ní a ukazuje mi ještě dárky, které koupila domů. Já po příchodu do svého pokoje jdu psát nějaké maily a uléhám bohužel naprosto vyčerpaná ve 2.30.

Bramborááky (Neděle 23.11. 2008)

Vstávám v 9. 30. No, nic moc, ráda bych si ještě přispala. Ale nemůžu. Dana mi včera večer psala, že bychom mohly dnes ještě zajít do pekárny, koupit něco sladkého po obědě. Přece jen oběd bez dezertu…to vážně nejde. Alespoň ve Francii rozhodně ne. Dana se pro mě staví v 10. 15. Bereme nějaké croissanty, i plněné a podobné sladkosti. Počítáme, že kolem čtvrt na dvanáct začneme vařit. Ale bohužel, čekáme ve frontě dvacet minut. Začneme vařit kolem 11. 45. Oškrábeme brambory, nastrouháme..a už prozvání Hélène ať ji jdeme vyzvednout ke vchodu. Přichází nahoru do kuchyně, povídáme, já myji průběžně nádobí, Dana dává dohromady bramboráky. Jde to docela rychle, kuchyně je prázdná a my si můžeme povídat. Nebo spíš holky. Rozumím všemu, ale nějak nevím, co říct. Tohle mě dost často pronásleduje i v Čechách, bohužel tady to není jiné. Naštěstí holky tenhle problém nemají, takže dohromady nám to ladí. Když jdeme jíst, je asi tři čtvrtě na jednu. Povídáme a sníme všechno, čemuž se v počátku nechtělo ani věřit. Bramboráky moc ráda nemám, ale tyhle se Daně povedly přímo neuvěřitelně, takže si ráda vezmu. A ne jen jeden:-)) Potom se společně pouštíme do zákusků, povídáme a čas příjemně utíká. Hélène odchází asi tak v 15.15. Rozloučíme se s Danou a já jdu zase pro změnu uklízet. Zbývá mi poslední šuplík plný velmi různorodých věcí. Když to všechno uklidím, pouštím se do žehlení. Trvá mi to téměř dvě hodiny, mám tady toho víc než dost, nežehlila jsem ani nepamatuji. No, tak hlavně že jsem se k tomu dostala. Mám tu zapálené svíčky, poslouchám po youtube koledy…a je mi krásně. Pořád přemýšlím nad tím, jak moc jsem tu šťastná a jaké mám štěstí na ubytování, lidi kolem, školu..ale hlavně že je tu se mnou Dana. Pustím si Světla pasáže, ale to mě bohužel vůbec nezaujme. Pak si chvíli čtu, jen tak brouzdám po internetu a spát jdu zase v 1. Já snad ani neumím chodit spát včas!

Den "D" ( jako dementní ) (Sobota 22.11. 2008)

Vstávám na můj vkus až moc brzy, to znamená v půl desáté. Vždyť je sobota?!! No, ale minulou neděli jsme byly pozvané na oběd k Hélène, takže teď je řada na nás. Původně jsme měly vařit dnes, ale Hélène nemohla, takže až zítra. Nicméně nákup je třeba uskutečnit dnes. Slíbily jsme bramboráky. Moc dobře nechápu, co na tom všichni vidí, ale každý Francouz, který byl někdy v Čechách, tu vzdychá po bramborácích. Nechápu to. Jednou za rok si ráda vezmu, ale že by to snad patřilo k mým oblíbeným jídlům..to tvrdit nemůžu. Máme vyrazit kolem 10.15 do supermarketu SIMPLY. Ale ještě před odchodem…když jsem si včera tak krásně a velmi poctivě uklidila naprosto každičký papírek..uvědomuji si, že jsem ale nikde bohužel nenarazila na jízdenky na vlak????!!!!!!!Vzpomenu si, jak moc jsem měla přeplněné šuplíky a napadá mě, že by něco mohlo zapadnout za ně. A taky že ano! Bohužel, než pro ně stačím sáhnout, papírky sjedou pod stůl.Nevím jaké papírky to přesně byly, ale jízdenky rozhodně ne. Začínám být zoufalá. V tom přichází Dana-radí mi ať spolu jedeme na nádraží, a zeptáme se, kolik stojí případné nové vytištění lístků. Takže se nám trochu mění plán-jedeme na hlavní nádraží. Je nádherné, jestli třeba něco alespoň vzdáleně podobného bude někdy v Praze, tak to bude radost. Dost o tom ale pochybuji. Po delší chvilce najdeme správnou přepážku. Nejdřív mluvím já, ale zmocňuje se mě lítost, vztek a nevím co ještě, a tak to bere Dana. Dozvídám se naprosto neuvěřitelné věci. Lístek stál 80 euros. Můžou mi znovu vytisknout, ale zaplatím tu samou částku. (Nevím proč mi rovnou neřekne, že si musím koupit nový!)výhoda, že to „vytisknou znovu“ spočívá v tom, že mi zůstane stejný vagón, stejné místo jako na původním lístku a tudíž můžu sedět vedle Dany a dokonce mám tu „obrovskou“ výhodu, že mohu zaplatit „pouze“ tu stejnou částku a ne normální, což znamená 120 euros.Hmmmm…je mi do breku. Přepravíme se zpátky a jdeme konečně do supermarketu SIMPLY. Po příchodu ze supermarketu se rozbrečím. Je mi úzko…nevím co mám dělat. Znova platit 80 euros? Ale to už nemůžu, nemám peníze, musela bych sáhnout do peněz na leden..v hlavě se mi to všechno točí a je mi špatně. Dana navrhuje, ať dojdu na vrátnici a zeptám se, jestli je tu nějaký opravář nebo někdo podobný, kdo by mi pomohl se stolem, protože co když jsou jízdenky přece jen tam? Sedím na zemi, přemýšlím a brečím čím dál tím víc. Nemůžu přece čekat na opraváře do pondělí, protože nikde není napsané, že když ho v pondělí požádám, v pondělí mi také přijde pomoci. Takže spíše v úterý. Rozebere mi celý stůl. Ve čtvrtek ráno jedu domů. Do té doby to nedám dohromady. Navíc co když tam lístky nebudou? Musím jednat sama. Ale jak? Stůl je příšerný. Není to obyčejný stůl, je to vlastně jen deska. Táhne se kolem půlky pokoje. Z jedné strany je přilepená k šatní skříni (neuvěřitelné) na druhém konci je přivrtaná pod okno. Zespodu je k této desce přilepena(!) komodka s šuplíky. Nevím, kdo vymyslel následující, ale byl to jistě mozkovými buňkami méně vybavený člověk. Za šuplíky není žádná dřevěná deska, tak jak bývá u stolů zvykem, nýbrž rovnou zeď! A poslední šuplík samozřejmě nejezdí po zemi ale po takovém soklu, což všechno dohromady sečteno a podtrženo znamená, že když je plný šuplík, a něco z něj vypadne, sjede to po zdi pod poslední šuplík mezi sokl a stěnu a nikdo to nevytáhne, protože sokl je dobrých 10 cm vysoký. To je vážně neuvěřitelné. Naopak tam, kde by to nikdo nečekal, tj. za poličkami, dřevěná deska je. Proboha proč?? Musím jednat sama. V slzách volám příteli, aby mě alespoň povzbudil, nicméně se mu to bohužel dnes vůbec nedaří. Chci se spojit s domovem, ale tam mi to zase pro změnu neberou. Vím, že lidé pro přežití dělají v krajních situacích různé věci a i když rozhodně ztracené jízdenky nechci srovnávat s krizovými situacemi, pro mě to dost krizové je. Je nemožné hnout se stolem, nebo lépe řečeno s těmi všemi slepeninami, protože bych to utrhla. No a co vlastně? Začíná mi to být jedno. Sednu si na zem, zapřu se o postel a trhnu. Nic. Znova.Nic. Znova. Zase nic. Orosím se. No, ale já to zvládnu! Zapřu se, až postel narazí na protilehlou zeď. Ozve se křupnutí, nebo prasknutí nebo něco takového. Deska stolu a ní přilepené šuplíky se hnou o dobré 2 cm. Jo! Dokázala jsem to! Sahám prsty pod soklík a lovím papírky, které jsem viděla zapadnout. Jsou to účtenky, slevové kupony…jízdenky nikde. Jen tak zběžně, když už to mám odsunuté, se podívám i za dřevěnou desku, kam mi nic spadnou nemohlo. MOHLO! JÍZDENKY!!!Ty mi ovšem šuplíkem propadnout nemohly, za desku propadly přímo ze stolu, prostě tam zapadly a konec. Bože….jsem tak strašně štastná! V pokoji to sice vypadá jak po bitvě, ale to si člověk rád uklidí! Na pomoc mi přichází i Dana, ale to už jí před očima mávám nalezenými lístky. Pro moje osobní blaho jí je raději odevzdávám. Celý večer věnuji opět uklízení. Rozhodnu se desku zatlačit zpět.Bojuji asi pět minut, ale nakonec se to povede. Asi po hodině uklízení se rozhodnu dnes vyřešit rest s praním. Dana má naštěstí víc žetonů a jeden mi půjčuje. V budově C je rozbitá pračka, takže jdu do budovy E. Samozřejmě nevlastním klíče. Otevírá mi černoch a hned se stihne zeptat, jestli jsem Erasmus. Ještě jsem neotevřela ani pusu abych něco řekla a on hned takhle? No, nevypadám sice jako Francouzka, ale i Francouzky jsou blond. No nic no, uvedu věci na pravou míru a jdu do prádelny. Jdu pak na kolej popovídat se svojí nejlepší kamarádkou Hankou přes ICQ, ale po chvíli musím dojít prádlo zase přehodit do sušičky. Nevidím, že tam někdo je, a tak si zpívám, chodba je ztemnělá, a tak nikoho nečekám. Otevřu dveře a u pračky stojí Francouz a vypadá trochu bezradně. Láduje tam všechno oblečení a kouká. Vyndám si prádlo, očistím filtr ze sušičky a přendávám si prádlo. Francouz mě osloví se slovy že jsem zřejmě expert na praní a jestli bych mu nemohla pomoct.Než stačím odpovědět, zeptá se mě, jestli jsem Švédka. To mě pobaví, protože si to myslí dost lidí. Jak kdyby snad holky jiné národnosti nemohly být blond a všechny Švédky blond byly. No jo, ach ty zažité stereotypy. Ale je moc milý a dostane i přednášku o tom, proč je třeba vyčistit filtr. Během sušení si ještě píšu s Hankou a pak jdu prádlo vyndat. To je opravdu radost, mít voňavé,suché prádlo! Pak si pustím další díl Soukromých pastí, tentokrát díl Jiná láska a po půlnoci jdu spát.

Pereme(a nebo ne?) (Pátek 21.11. 2008)

Bleeeeee…co se to venku děje?? Hrůza!! Plánovala jsem si, že dneska budu prát. Všechny ručníky, ložní prádlo apod. pěkně na 60 stupňů, ať je všechno čisťounké. Venku je naprosto nechutné počasí. Teploměr ukazuje 4 stupně. Cože?! Fuj. Je příšerný, opravdu příšerný vítr. Opírá se mi dost silně do oken a já přemýšlím, co se stane, jestli to okno neudrží. Všude fouká meluzína, pod dveřmi mi píská (něco jako prážky tu nefunguje) takže si zatáhnu venkovní roletu v naději, že alespoň trochu utlumím nárazy větru do mého okna. No, trochu to pomohlo. Dneska hodlám být zalezlá doma a ven se nechci ani dívat. Počasí mě donutí k jinému plánu, prát tedy dneska rozhodně nebudu. Zato Dana..asi v 10.15 mi píše, že už má prádlo v pračce(!) a že pak pere bílé, jestli se přidám. Jelikož minule jsem "prací" anabázi podstoupila já, dneska to na sebe bere Dana. Má však od rána problémy, první pračku vypere, ale není kde sušit a při druhém kole s bílým prádlem jí taky zrovna štěstí nepřeje. Pračka je rozbitá, takže nic nedělá, ale žeton už nevrátí. Dana si sice jde stěžovat na vrátnici, ale tam jí zase řeknou, že nejsou dostupné žetony a že kasu, kde jsou umístěny, přinese nějaký člověk v 15 hodin. „Paráda“. Dana se ke mně jde vypovídat z příšerného zážitku s praním a musí čekat, až někdo donese kasu. Jojo, prát na koleji není žádná radost. Já mezi tím dávám dohromady šuplíky a krabice. Všude se válí haldy, spíš možná tuny papírů a já v nich už musím udělat pořádek. Asi tak půl dne dávám dohromady krabice. Je v nich úplně všechno-doklady, přednášky, letáčky, „důležité“ brožurky - prostě vše, co jsem ve spěchu potřebovala někam uklidit. Asi kolem 17, kdy se u mě staví Dana už dokonce s vypraným prádlem, mám krabice přebrané. Asi milion papírů jsem vyhodila a ulehčila tak svému pokoji. Potom se vrhám na šuplíky. Tam je to snad ještě horší. Zvládnu jeden. Pak už vážně nemůžu, zalezu si do postýlky a pouštím další díl Soukromých pastí, tentokrát díl Fajn brigáda. Opravdu na mě oba díly ( a viděla jsem i Tatínkovu holčičku vlastně) udělají velký dojem. Člověk se nad nimi musí zamyslet…prostě to ve mně doznívá dost dlouho a nikdy si nepouštím dva díly v jeden den, abych si nerušila dojmy. Rozhlédnu se po pokoji a mám radost, v jakém krásném a útulném pokoji můžu bydlet. Cítím se tu jako doma, mám tu všechny svoje věci, oblečení, knížky…všechno. Taky jsem si tu rozvěsila plakáty, fotky..jsem tu moc ráda. Je prostě opravdu neskutečné mít svůj téměř identický pokoj, jaký mám doma u rodičů, v centru tohohle nádherného města. Už dlouho si tu nepřipadám jako cizinec…a dnes jsem tu vlastně na den přesně už 12. týden.To je opravdu neskutečné. Samozřejmě je mi nad Slunce jasné že čas plyne všude stejně,ale tady letí stejně rychleji:-)) Ani tomu nemůžu uvěřit, že jsem tu tak dlouho. Koukám na filmy, přemýšlím, a kolem druhé ranní jdu spát.

Oddychový den (Čtvrtek 20.11. 2008)

Hmmmm…měla bych asi vstát a jít na předmět Sociologie des relations internationales. To bych tedy opravdu měla. Navíc je dneska náhrada za předmět Convention européenne des droits de l´homme, který 1. prosince odpadne. Ale…moje absolutní vyčerpanost právě dosáhla svého vrcholu. Kdybych nepsala blog každý den, už bych si nevzpomněla co bylo včera. Vím sice že jsem byla v EP, ale co jsem tam dělala, si už tak docela nevybavuji. Připadám si jako zdrogovaná, nic nevnímám, sotva chodím. Rozhoduji se tudíž dneska do školy prostě nejít a pořádně to všechno vyležet. Když se vzbudím, budík ukazuje 12. Hmm, slušný výkon:-)) Je mi konečně fajn, cítím se opravdu odpočatě. Nasnídám se (nebo naobědvám? :-) a mrknu na poslední díl Ordinace. Už je opravdu poslední, dostala jsem se k dílu, který naposledy běžel v televizi. Trochu uklízím, pak se vypravím a kolem 15. 30 mířím do města. Chci dotáhnout do konce etapu zkoušení kabátů, čepic a všeho možného. Jdu na naši tramvajovou zastávku Esplanade a odtud mířím do nákupní galerie Place des Halles. Hned co do ní vejdu, hledám

H & M. V Rivetoile totiž v tomhle obchodě měli dost úžasné kabáty, ale v obrovských velikostech. Od návštěvy toho samého obchodu v nákupní galerii Place des Halles si slibuji nemožné-zakoupení kabátu! Obchod H & M se rozprostírá téměř přes půl patra. Milovaný kabát najdu hned. Chci si zkusit pro porovnání ještě o číslo větší-ale bohužel! Pouze jedna „normální“ velikost. Ostatní jsou tak 46 a výš. Takže z toho málem šílím, ale udělám následující: Zamlouvám si tento kabát do příštího večera a poté mířím tramvají do nákupní galerie Rivetoile. Chvíli to trvá, jsem unavená, ale tohle musím dneska vyřešit. Vcházím do

H & M kde naštěstí nacházím kabát, který jsem si zkoušela včera. Naštěstí! Nevím co bych dělala, kdyby ho už neměli. Naštěstí nic podobného nemusím řešit. V Place des Halles jsem se pro jistotu v kabátu vyfotila, takže nyní nemusím už tolik bádat nad problémem. Je mi jasné, že tenhle kabát mi padne jako ulitý, takže si ho konečně kupuji. Celá šťastná odcházím. Uff, jsem ráda že to mám z krku. Ono zkoušet si pořád něco a hledat to pravé..to mě moc nebaví. Takže jsem ráda, že už mám nakoupeno. Jdu na tramvaj a jedu zpátky do Place des Halles. Jdu ještě pro jeden dáreček k Vánocům, protože jsem zjistila, že v Rivetoile už ho nemají. Ach jo. Dneska je v univerzitní menze Esplanade, do které nyní chodíme, něco jako „welcome party“ nebo něco podobného. Menza sice funguje už 3 týdny, ale je prostě slavnostní přivítání zahraničních studentů, ochutnávky a podobně. Už jsem se registrovala před 4 týdny, abych měla místo, ale vlastně nevím, jestli půjdu. Tím přejížděním mezi obchodními centry jsem ztratila dost času. Píše mi Dana, jestli tedy půjdu. Moc se mi nechce. Nakonec píše, že ani jí ne, takže je po problému. Ještě koukám co bych komu kde koupila, když zjistím že je 19.55, tedy nejvyšší čas odejít. Přepravím se tramvají ke kolejím a mířím rovnou k Daně. Psala jsem jí, že jí přece musím ukázat nový kabát! Chvilku se zdržím, a pak si zalezu do svého pokoje. Odložím tašky…skočím do sprchy, udělám si čaj, zahrabu se do postele a pouštím Soukromé pasti. Musím pochválit Novu že všechny svoje pořady konečně dala on-line. Ordinaci už jsem viděla celou, takže teď mě čekají Soukromé pasti. Pořád vnímám mnoho ohlasů na každý díl, takže jsem dost zvědavá. Okouzlená dílem „Něžný vetřelec“ jdu po půlnoci spát.( a docela v klidu, na to že jsem dnes nezavítala ani na Kennedy and his times:-))

Báááááááječný den (Středa 19.11.2008)

Vstávám zase kolem 5. 20. Snídám trochu rychleji, abych měla víc času na sebe. Dneska si musím dát opravdu záležet - jdu totiž do Evropského parlamentu. Hurá! Vypravím se nejlépe jak jen to dokážu a kolem osmé jdu na tramvaj. Chvíli to trvá a tak si čas krátím čtením novin. Na zastávce "Evropský parlament" vystupuje, zdá se, snad celá tramvaj. Vypadá to téměř jak den otevřených dveří, ale prostě jen jdou všichni do práce. Jsem okouzlená. EP v Bruselu na mě taky udělal dojem, ale tohle je něco ještě lepšího. Exkurzi zorganizovala jedna Italka, opravdu ji obdivuji, že si vzala na starost tolik lidí. Ujímá se nás takový srandovní chlapík, který nám v přednáškové místnosti líčí co všechno EP musí udělat. Říká to ovšem takovou formou, že vlastně sám shazuje to, co říká. A ještě se to mu směje..mám z něj dobrý pocit, je prostě vidět, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu a pracuje tu rád. Potom se můžeme jít podívat přímo na plenární zasedání. No, projednává se automobilový průmysl, takže nic moc. Zase musím obdivovat práci tlumočníků. Je to něco neskutečného, to se prostě musí vidět. Jsou opravdu neuvěřitelní, překládat takové nesmysly vyžaduje neuvěřitelnou slovní zásobu a velké nasazení. Slyšela jsem, že často tlumočníky vezou rovnou do nemocnice, protože někdy se stane že zkolabují. Chápu, to nasazení je obrovské. Nejlépe asi překládá muž z francouzštiny. Mluví poměrně rychle až zírám s otevřenou pusou, jak brilantně překládá. Nejhorší překlad hodnotím překvapivě z italštiny, to mě docela překvapí. Sedíme tam asi půl hodiny a pak odcházíme. Celá exkurze trvala téměř 3 hodiny, což je úžasné. Na první přednášce vedle mě seděl Brazilec. Dokonce si místo vedle mě vybrat dobrovolně. Hmm, být to před měsícem, tak asi budu ráda, ale dneska?! Zblízka vidím ty chlupy co mu rostou po tváři a dělá se mi nevolno. Zato Santiago….hmmm….to je vyloženě můj typ. Má skvěle padnoucí oblek, úžasnou košili, je evidentně čerstvě oholen…jo, tak ten má úroveň. Do EP se nakvartýroval na stáž, takže musí vypadat reprezentativně, což se mu víc než daří. (Miláčku, na Tebe ale nikdo nemá, jsi nejelegantnější kluk na světě a šííííleeeně moc se mi líbíš:-)) Musím sebou trochu hodit, protože mě ještě dneska čeká italština. Kupodivu dneska ráno odpadl předmět Historie des Relations Internationales. Tak si alespoň nemusím od nikoho půjčovat poznámky. Na italštinu zřejmě přijdu se zpožděním, ale co, Evropský parlament je přece Evropský parlament! Vejdu do školy když slyším důvěrně známý zvuk. Zase alarm!!! To už snad nemůže být pravda?! Příčinou nočních alarmů jsou studenti. Tlačítko totiž může ze srandy zmáčknout naprosto každý. Není pod sklem, ani na klíč…nic..takže když si chce někdo udělat srandu, zmáčkne prostě poplach. Ale ve škole? To je trochu moc i na mě. Vyženou nás, nějaké dvě zasloužilé soudružky si navlečou reflexní vesty a něco stále organizují. Po 15 minutách se vracíme zpět. Sice vznikne trochu odboj, kdy jeden chlapec hystericky křičí, že se bojí o svůj život a že přece kvůli studiu nezemře:-)) ale vyučující se jen zasmějí a naženou nás všechny zpět. Na dnešní italštinu jsem se dost bála. Měli jsme dost úkolů a já bohužel mám jen jeden. Nebylo kdy, a musím spát, protože mi vážně jde o život. Naštěstí se společně opravuje test z minula. No, mám 13,5 bodů v 20. Což je paráda, myslela jsem že budu mít tak jeden. Super, mám víc i než někteří Francouzi.Ale určitě ne víc než „mamánek“. To je totiž případ. „Mamánek“ je jeden kluk, jehož přezdívka mě napadla v prvním okamžiku kdy jsem ho viděla. Takhle si prostě představuji někoho, kdo bude žít s maminkou až do šedesáti (jeho šedesáti) a taky je to poctivec nejpoctivější , což ale v jeho případě hraničí s rektálním alpinismem. Mám s ním jen tu italštinu, ale stačí. Mám skvělou náladu z EP, cítím se ve formě. Signor Censi se ptá na nějaká slovesa. Poměrně často, vlastně pořád, kdy na nějaké v textu narazíme. „Mamánek“ , který pochopitelně sedí v první lavici, se hned hlásí. Jak Plha ze známého českého filmu. Mám ho už dost. Tsss…to tak. Při příští „slovesové akci“ se signorovi zpříma podívám do očí a bez přihlášení odříkám slovesa ve všech osobách. Podruhé. Potřetí. Počtvrté. „Mamánek“ šílí. Jeho vlající ruka nikoho nezajímá. V očích signora Censiho se zaleskne obdiv a po tváři mu přejede potutelný úsměv. „Mamánek“ se po mně otáčí a zbytek třídy tady. Je to hodně příjemný pocit! Dnes si to opravdu užívám. S úsměvem na tváři opouštím školu a rozhoduji se nejít na ohavně nudnou Histoire Européenne a ni na Le monde russe. Místo toho si odkládám věci na koleji a mířím do nákupní galerie Rivetoile. Projdu naprosto každý obchod co tam je, aby mi něco neuteklo. Nakupuji poslední vánoční dárky. Pak se stavím v H & M a zkouším si různé kabáty, čepice a vůbec všechno, co se mi líbí. Jdu se podívat do koutku se spodním prádlem. Prohlížím si krajkové prádlo, když mám divný pocit, že za mnou někdo stojí..kolem mě projde dost podivný černoch, který tam dělá hlídače a řekne mi že prý krásně voním! Fuj, je mi z něj dost nevolno. Jdu k jinému regálu. Mám divný pocit….a zcela oprávněně! On mi kouká přes rameno! Jaká drzost. Jdu pryč. Jdu do svého oblíbeného obchodu Tally Weijl. Prohlížím si červené tílko. Najednou přichází prodavač, kluk kolem 25, a říká ať si to určitě zkusím, a ukážu se mu, že mi řekne jak mi to sluší. Cožeee??!! Co se jako všem dneska stalo? Pobaveně odcházím pryč. Stavuji se ještě pro bagetu a jdu domů. Následuje povinný :-)) díl Ordinace a večeře. Mám úžasnou náladu. Navíc mi píše moje kamarádka Ivana a já se také rozhoduji napsat svému italskému vyučujícímu v Čechách. Cítím zkrátka potřebu vypsat se mu ze všech dojmů z mafie. Mám radost jak mi to hezky jde od ruky. Mám ze sebe vážně radost. No co, musím se přece pochválit, protože nikdo jiný to za mě neudělá! Snažím se jít spát brzy, ale bohužel je zase 23.30. No, alespoň to.

Takové normální úterý (Úterý 18.11. 2008)

Ráno vstávám v 5.20. Chci se v klidu nasnídat a řádně se vypravit do školy. Snídám téměř hodinu. Než všechno vyndám z lednice, najím se a umyji po sobě nádobí, pod 50 minut to nikdy nestihnu. Vždycky si pustím Ordinaci nebo třeba Objektiv na ČT24 a krásně se u toho najím. Pak si jdu poctivou půlhodinu rovnat vlasy, a pak si na sobě dám záležet. Nechápu kde se ve mně bere vůbec nějaká energie, protože jsem na dnešek spala asi tak dvě hodiny.Šla jsem spát kolem půl jedné ale ve 4 ráno mě vzbudil požární alarm.Je to něco strašného. Už se to dvakrát stalo, ale vždy je to příšerné. Poprvé jsem se málem rozbrečela. Třásla jsem se, hledala jsem překotně pas, peníze, bankovní karty a karty o pojištění, vypojovala počítač..víc bych toho odnést nestihla. Byl to dost odporný zážitek a myslela jsem, nebo spíš doufala, že zůstanu podobných akcí ušetřena. Tak to bohužel. Ve 4 mě vzbudí naprosto tragický zvuk. Jenže já se už nebojím. Akorát mi vždycky buší srdce jako splašené, protože je to opravdu šílený šok. Koukám z okna, a venku stojí poměrně dost lidí. Koukám se nahoru do oken nad sebou, oheň nikde nevidím, nic necítím. Ostatní jen vylezou z pokojů, ale ven nejde nikdo. Rozrušení zalézáme a jdu spát. Trochu neklidná, ale přece usínám. Za 50 minut znovu. Zase alarm. Vyleze vedle bydlící černoch, začne imitovat zvuk alarmu a směje se, že on teda do téhle zimy rozhodně nevyleze. No, to já taky ne. Jdu spát. Musím si drobně posunout budík. Pokouší se o mě infarkt. Po výše zmíněné přípravě na mě v osm klepe Dana. Jdeme na předmět Méthodologie de la dissertation française. Zase se dost bojím. To je opravdu šílený předmět. Navíc ve mně nějak nic nezanechal. Naštěstí po mně nikdo nic nechce. Přednášející donese každému dokument, který se skládá z 20 stránek a máme si ho rychle přečíst. Rámcově mu porozumím, ale dopodrobna bych na to potřebovala mnohem víc času-jedná o dokument, v němž je zachycen průběh jednání o porušení či neporušení lidských práv. Zabýváme se tím celou hodinu. Naštěstí to docela dost rychle uteče. Dostáváme úkol, ale když je na hodinkách 10 hodin, jsem šííleeně šťastná. Po škole jdeme s Danou na kolej, vezmeme Dany kufr a jedeme do supermarketu SIMPLY. Jedeme si totiž pro vody. Opravdu není možné tahat ty balíky vod v ruce, takže kufr je výborné řešení. Štrasburská voda je opravdu nechutná,a to skutečně nepřeháním. První měsíc jsem moc nepila čaj ani kávu, protože mi to nepřišlo dobré, pila jsem jen balenou vodu. A teď jsem si kávu zalila horkou balenou vodou a –opravdu chutnala jako káva! Takže bohužel jsem dospěla do stádia, kdy vařím z balené vody. Ta z kohoutku je skutečně nepoužitelná. Po nákupu jdeme zase na kolej vše uklidit a potom jdeme na oběd. Celý den jsem strašně vyčerpaná. Natož po vydatném obědě….to je se mnou konec. Bohužel dnes už začal předmět Relations internationales et transferts culturels, který byl za celý semestr pouze jednou. Tenhle předmět je něco naaaaaproooosto traaaagickééééého. O srozumitelnost nejde, rozumím poměrně dobře, ale ten obsah! Plácá něco o nějakých národních identitách a já mám pocit že asi omdlím. Navíc nedostaneme ani minutovou přestávku. Mám pocit že na mě přednášející kouká, takže usnout nemůžu, ale nemám k tomu daleko. Sedíme s Danou asi ve třetí řadě a je to naprosto šílené. Nemyslím, že by ta hodina vůbec kdy mohla skončit. Když se to konečně stane, jsem štěstím bez sebe.Čtu se po sobě poznámky, a nemůžu věřit vlastní očím, moje poznámky jsou naprosto nepoužitelné..asi jsem vážně spala, protože je tam třeba slovo franouzsky, slovo italsky a do toho hlavní postavy Ordinace v růžové zahradě. Prostě záchvat blázna. Konec hodiny je jako vysvobození. Po hodině jdu s Danou na tramvaj, ona jede domů já do knihovny. Jdu si tam vyzvednout knihu na prezentaci z italštiny. Tím zabiji hodinu, která mi zbývá do dalšího předmětu. Nerozhodla jsem se snad jít na Histoire des Idées Politiques modernes, to opravdu nehrozí, ale dneska začala italština. Jít na Histoire des Idées Politiques modernes by se rovnalo sebevraždě, navíc tenhle profesor pro mě mluví spíš čínsky než francouzsky, takže tam nechodím ani když je mi dobře. Co si ale opravdu nechci nechat ujít, je dnešní hodina italštiny pro začátečníky. Nevím co čekat, takže se bojím i těším zároveň. Je tam 12 lidí, z toho tři znám ze středečních kursů. Ovšem zrovna tihle lidé mě dost zaskočí….když se psal mafiánský test, hrozně se všem videím smáli a teď dělali chyby v základních slovesech! Nechci se nijak vytahovat, ale tahle hodina byla hodně pod mojí úroveň. Dotace je pouhých 60 minut týdně, navíc za chvíli jsou Vánoce, zkouškové…než se začne něco pořádného dít, uběhne alespoň rok. Signor Censi se stále dotazuje na nějaká slovesa, takže mu je odříkám a je to:-)) Jsem ráda, že jsem tu byla, viděla o co jde, a už jsem nikdy nepůjdu:-)) Po příchodu na kolej si dám nějakou dobrůtku, mrknu na jeden díl Ordinace, užiji si teplé sprchy a jdu spát. Ovšem v naprosto neuvěřitelný čas, budík ukazuje 22.00!!:-) Hurá, to je asi poprvé za tu dobu co jsem tady, kdy jdu spát takhle brzy. Mám ovšem pocit, že je asi tak 5 ráno. Mám pocit že se jaksi vznáším mimo své tělo, vůbec nevnímám a nemůžu si třeba vzpomenout, co jsem ráno měla k snídani. Upadám do postele a celá šťastná se zahrabu do peřin a nemíním nikdy vylézt.

Pondělní nuda (Pondělí 17.11. 2008)

Opět se snažím se vyspat do sytosti. Vstávám v 10 a hned si jdu mýt vlasy. Jenže v ČR je státní svátek, a všichni jsou doma, takže začínám telefonovat. Trvá to docela dlouho, takže mi mezitím uschnou vlasy do nějakého neidentifikovatelného útvaru. Rozhodnu se trochu je namočit nějakými „báječnými“ ozdravnými vodičkami, jenže ouha…chyba lávky. Snažím se až moc, protože v tu ránu vypadám jak politá olejem. Takže znova..jdu si zase mýt vlasy!! Hrůza. Ale už vypadají pěkně. Minulá hodina Convention européenne des droits de l´homme mi bohužel nic nedala. No jo, právo…a ještě ve francouzštině…nic moc. Rozhodnu se, že tam dneska nepůjdu, protože veškerý přínos je nula. Stejně máme zajištěné poznámky, tak to snad bude dobré. Na co ale určitě jdu, je předmět Culture et Relations internationales au Xxè siècle. Minule jsme měli dost dlouhý výklad,takže na dnešek máme zase slíbené filmy, obrázky a podobně. Před půl šestou odcházím z pokoje. Když dojdu do školy, všimnu si, že před třídou stojí poměrně málo lidí. Mám divné tušení, ale když jsem šla kolem nástěnky, nic tam nebylo. Vcházím tedy dovnitř. Tam sedí asi tak 5 lidí. Přichází další. Jsou naštvaní, protože prý kurz odpadl. Hmmm….tak to je tedy něco. Jsem tu úplně zbytečně! No co, alespoň jsem se prošla. Večer se věnuji vyřizování a zařizování mé bakalářské práce. Zítra je zase Francouzská disertace, ach jooo! Kdyby tak zítra ta baba chyběla…Bože to by byla krása….no to se zřejmě nestane. Kolem jedné jdu spát.

Oběd u Hélène (Neděle 16.11.2008)

Ráno si dávám na čas. Chci se opravdu sladce vyspat. Ve 12.10 mě má vyzvednout Dana, takže vstávám v 11.15. Cítím se po dlouhé době opravdu odpočatě. Naše francouzská kamarádka Hélène nás totiž pozvala k sobě na oběd. To je neskutečné! Taková čest se totiž jen tak někomu nepodaří. Kamarádství se zrodilo poměrně snadno, ale jen díky Daně. Obě francouzské holky (Hélène a Anaïs) totiž byly na ročním Erasmu v Praze. A cizinci samozřejmě nemohou studovat v češtině, takže všichni studují na anglickém programu. Já ho studovat nemůžu, protože když já jsem nastupovala, existoval jen český. V průběhu jsem chtěla přejít, ale to bylo mooooooc papírů, což mě unavilo předem. Takže prostě z toho plyne, že holky může znát jenom Dana, protože ta studuje naší školu v angličtině. Prostě měla štěstí že je mladší a stihla to:-)) No a prostě se občas potkaly ve škole v Praze a tady Dana holky párkrát viděla a tak nějak to vyplynulo. No a když jsme byly všechny na kávě v úterý, pozvala nás Hélène na neděli k sobě domů. Takže kolem 12.10 mě Dana vyzvedne a jdeme. Moc se mi ani nechce, venku je zima a všechno, ale takové vzácné pozvání..to se neodmítá. Hélène nebydlí daleko, asi za 10 minut jsme u ní. Na jídlo se moc těším. Jsou to zjednodušeně řečeno brambory se sýrem, samozřejmě to má super francouzský název, který jsem stihla zapomenout, ale zjistím:-). Vařené brambory se nakrájí na kolečka a na pánvi se smíchají se smetanou, nevím s čím (bohužel tam nevidím) a s trochou bílého vína. Ta chybějící ingredience je asi salám, nebo nějaké maso, opravdu netuším. Určitě tam patří i nějaké další ingredience, nicméně je nestihnu zaznamenat. Když se to všechno hezky spojí, dá se to do zapékací mísy a navrch se naklade asi tuna sýra. Hélène skutečně nešetří, padnou na to dvě celá kolečka, tedy spíš kola. Pak to šoupne asi na 10 minut do mikrovlnky a za chvíli jsme všichni připraveni to co nejrychleji sníst:-)) Mezitím, co Hélène dokončuje jídlo, dorazili i Anaïs s přítelem a Mathieu, což je Hélènenin kamarád. Vypadá docela zvláštně..je docela tmavý a má opravdu až podivně kudrnaté vlasy. Docela bych si ho dokázala představit zakrytého jen listím jak běhá po lese v nějaké africké osadě. To vůbec nemyslím urážlivě, ale zkrátka vypadá zvláštně. Za pár minut se dozvídám, odkud že vlastně je. No, tak to bychom měli..exotický původ objasněn. Chlapec je z francouzského Réunionu. Bože…taková dálka!!Když si představím, že je to na stejné úrovni, ve stejném pásu jako třeba Zimbabwe nebo Mosambik..hmm..to je fakt něco. Erasmus je bezva věc! Kde bych takového člověka potkala jinde:-) Mathieu teď studuje přes Erasmus v Německu. Čas strašně rychle utíká…k Hélène jsme dorazily kolem půl jedné a pořád jsme povídaly, čekaly na další účastníky a najednou je půl druhé! Pak se jde obědvat. Po obědě tak nějak společnými silami odnosíme nádobí a Anaïs už vyrábí dezert, což jsou vařená jablka se skořicí. Nečekala bych, že tohle jídlo tu bude tak populární:-)) Po desertu se samozřejmě dlouho povídá, a pak ještě dostaneme od hostitelky nabídku k čaji či kávě, nad kterými se také velmi dlouho rozjímá. Celé to kouzelné odpoledne končí kolem půl páté. Hmm…to mě docela překvapilo. Po příchodu na kolej si jdu dát dlooooouhou sprchu, protože u Hélène byla dost velká zima. Potom si pustím asi 4 díly Ordinace u kterých mi lépe půjde od ruky úklid. Rozhodnu se vytřít podlahu. Už jsem to nedělala dost dlouho a je to opravdu potřeba. Takže vytřu, pak čekám než to uschne, umyji koupelnu..no pořád je co uklízet. Nakonec si vlezu do postele, mrknu na poslední díl Ordinace a jdu na kutě, zase v 1. Aaaaaaach jo.

Duch Vánoc v Kehlu (Sobota 15.11. 2008)

Ráno jsem vzhůru kolem deváté, ale ještě ležím do 9.30 v posteli. Naplánovala jsem si na dnešek cestu do Německa, ale vůbec se mi tam nechce. Potřebuji si koupit nějaké věci na čistění (ubrousky napuštěné Prontem na nábytek, nějaký hadr, sprej na prádlo před praním) a taky šampon na vlasy a nějakou kosmetiku. Ve Francii stojí šampon který používám 6, 90 euros a v Německu ten samý jen 3, 90 a tak je to téměř se vším. Jelikož si kupuji měsíční tramvajenku, žádné extra peníze mě to nestojí, takže i kdybych tam měla jet jen pro ten šampon, rozhodně se to vyplatí. Natož když chci opravdu hodně věcí. Původní plán je odjet kolem deváté z Francie a kolem 14 nejdéle se vrátit. Raději ale plán měním, protože spánek je důležitý a stejně bych to musela někdy dospat. V 11 odcházím z pokoje a kolem 11. 45 stojím před prvním obchodem v Kehlu. Vlastně chci jen do DM,ale nedá mi to a vlezu hned do prvního obchodu, kde vidím Vánoční ozdoby. Bohužel jsem si v Čechách nemohla nikdy moc dovolit nakoupit hodně doplňků na Vánoce. Samozřejmě že Štědrý den slavím s rodinou 24.prosince, ale tak o dva dny dříve to samé podnikám i s přítelem. Vždycky se mi líbily ty nastrojené tabule a dokonalé výlohy, ale pokud si člověk nekoupí alespoň 20 věcí, tak to stejně nikdy nevypadá hezky,sladěně. Když si vezmu jednu svíčku, nebo jednu ozdobu…nikdy to tak nevynikne. Ale dnes..dnes si můžu splnit sen a Vánoce s přítelem opravdu vyzdobit. V Německu jsou všechny ty vánoční věci několikrát levnější než u nás a tak můžu nakoupit různé drobnosti a krásně je zkombinovat. Úplně mě to hřeje u srdce. Potom se jdu podívat do Orsay. To je v Čechách můj nejoblíbenější obchod. Téměř všechno oblečení mám odtud. No jenže posledně když jsme byly s Danou v Německu, mě to dost zklamalo. Jela jsem do Orsay s cílem něco zakoupit a nic se mi tam nelíbilo. Ale dneska jsem ani nepočítala s tím, že tam půjdu. No ale co, mám čas, tak proč ne. Už si dlouho chci koupit vestu, aby mi ladila ke kalhotám a…co to nevidím?! Asi milion vestiček. Jdu hned zkoušet. Po dlouhém rozhodování jednu kupuji a jak jinak, opět vyjde levněji než u nás. Pak se konečně dostávám do drogerie DM. Nemůžu opravdu uvěřit místním cenám. Nákup mě vyjde na 30 euros, ale věcí mám opravdu mnooooooho. Potom mí píše Dana, že za mnou dorazí. Když přijede, jdeme spolu na oběd do bistra, kde jsme byly i minule, akorát že krutí řízek, na který jsme se moc těšily, už nemají. Takže já si dám něco jako kuřecí hamburger a Dana nějakéé párky. Teda Wursty, že:-)) Obojí je ale moc dobré. Občerstvené zacházíme ještě do jednoho obchodu, cestou na autobus do dalšího a pak už vidíme autobus v zatáčce a celé šťastné do něj nastupujeme. Hezky nám to vyšlo a vůbec jsme nemusely čekat. Do Strasbourgu dorazíme kolem 17. Jdeme ještě do Rivetoile, protože ani jedna nemáme na pokoji ani kousek pečiva. Cestou vlezeme ještě do nějakých obchodů a pak už se unavené ploužíme domů. Libuji si jak půjdu brzy spát, ale mám ještě domluvený telefonát s přítelem. Končíme docela brzy, ale volám potom ještě se sestřičkou a s mamkou, takže se do postele dostanu kolem jedné. Ach jo. Půjdu já někdy normálně spát??????

Duch Vánoc ve Strasbourgu (Pátek 14.11. 2008)

Dopřávám si dostatek spánku a vstávám kolem desáté. Dám si minisnídani, protože se dnes s Danou opět chystáme do naší super nové jídelny. Mám čas, tak věnuji obvyklou půlhodinu žehlení vlasů a kolem čtvrt na dvanáct jsem připravena vyrazit. Hned na mě klepe Dana a jdeme ještě do budovy A nabít kartu na jídlo. To je super věc, protože karta se dá nabít jak hotově tak přes bankovní kartu. Hned poté vyrážíme na oběd. Jsme tam mezi prvními takže obvyklá fronta nás mine. Ve 12 končí škola, takže jdou všichni na oběd, ale my jsme tu už v půl dvanácté, takže pohádka. V klidu si prohlédnu všechny dezerty a saláty a pak si jdu teprve pro jídlo. Dnes volím zahraniční kuchyni, což znamená maso a kolínka. Nevím sice co je na tom zahraničního, ale je to vynikající. Masíčko se rozpadá, jen když se na něj člověk podívá, a kolínka jsou vynikající. K tomu neskutečný celerový salát a nějaký pistáciový krém jako dezert.Neskutečná lahoda. Po obědě se vracíme na kolej. Je asi 13 hodin, vyřídím nějaké věci do školy a jdu se na chvíli natáhnout. Kolem 14. 15 vstávám a chystám se jít do města nakoupit všechny vánoční dárky. Jenže jsem včera nemohla mluvit se svou drahou polovičkou, což hodlám teď napravit. Radek je zrovna doma, a máme oba čas, takže jdeme telefonovat a skončíme v půl čtvrté. Moc ráda ho slyším, ale myslela jsem že odejdu ve 14 hodin. Původně jsem tedy měla jít rovnou z oběda, ale to se prostě nějak nepovedlo, že. Nakonec vyrážím kolem 16 hodiny. No, decentní zpoždění proti původnímu plánu. Jako první se zaseknu v jednom nejmenovaném obchodě (bohužel, v jakém zjistí moje rodina až 24. prosince:-)) kde mi padnou do oka dárky pro mamku a mojí sestřičku. Pak se přemístím do dalšího obchodu, tedy lépe řečeno do nákupního střediska, kde už odkládám kabát, protože tam strávím víc jak hodinu. Našla jsem tam úžasný pohled, který musím poslat mojí tetě, protože na pohledu leží bernský salašnický pes na sněhu v červené čepici, a to mojí tetě nemůžu neposlat. Do svého psa je totiž blázen:-)) Projdu i další patra a vybírám další dárky pro mojí sestřičku. Má totiž osmnáctiny a ty si žádají speciální dárky, že:-)) Je toho hodně, co bych jí chtěla dát, ale bohužel..peníze stačí na pouhý zlomek z toho, co všechno jsem pro ni vybrala:-)) Po hodině úporného vybírání a odporných :-)) útrat mířím do dalšího obchodu, kde zoufale prohlížím všechno zboží a nevím co vybrat. Najednou mi volá Dana, kde jsem, že je také ve městě. Vyzvedne mě, já zaplatím a vracíme se zpátky na náměstí. U Galerie Lafayette probíhá nějaká expozice nebo jak bych to nazvala. Prezentují se švýcarské výrobky, ale hlavně..celá galerie se dnes prvně nasvítí, pustí umělý sníh, hraje živá hudba… je to nádhera. Uvnitř, v obchodní galerii navíc probíhá degustace vín, sýrů a švýcarských čokolád. Cítím se opravdu jako v pohádce. Jsem hrozně moc šťastná. Z celkové atmosféry a hlavně z dárků, které zabírají několik tašek:-)) musím z toho všeho štěstí zavolat snoubenci, ať to stojí co to stojí a o všechno to štěstí se s ním podělit. Jsem vážně moc šťastná a jdu si to všechno ještě umocnit procházkou kolem katedrály. Jsme s Danou po všem to vyčerpávajícím nakupování unavené:-)) a tak se jdeme občerstvit do kavárny/cukrárny Häagen-Dasz. Objednávám si Rich Hot Chocolate a musím uznat, že je tedy opravdu rich:-)) vedle sklenice plné lahodné čokolády dostávám ještě čokoládové hoblinky na posypání šlehačky a rozpuštěnou tabulku čokolády k dolití. Jsem z toho úplně paf, něco tak skvostného jsem dlouho neochutnala. Probereme co jsme za dnešek nakoupily a ukážeme si dárečky. Když vyjdeme ven, je příšerná zima takže dlouhým krokem spěcháme na kolej. Odložím si tašky, dám si teplou sprchu a zahrabu se do postele. Chci jít spát dřív, přece jen jsem dorazila v 21, ale ještě musím uklidit pokoj. Je tu šílený nepořádek, stačí jednou vyběhnout na poslední chvíli a večer to neuklidit, a hrůza je na světě. Hrneček, lak na vlasy, jablko, papíry…hrůza. Pustím si u toho Ordinaci a úklid mi jde jedna báseň.

Nová menza! (Čtvrtek 13.11. 2008)

Přemýšlím jestli mám vstát brzo a poctivě se vypravit, nebo si poležet. Jsem totiž vzhůru v 7. Nakonec zavírám oči a vstávám v 8.15. To akorát stačí na poctivou snídani, jinak svou výpravu nepřeháním. Vyčístím si zuby, svážu vlasy a už na mě klepe Dana a vyrážíme. Zacházíme ještě do kanceláře něco zařídit a pak už naše kroky směřují rovnou do školy. Hned ráno zjistím, že jsem si zapomněla tramvajenku,tak jdeme pěšky. Je moc hezky takže do školy dojdeme příjemnou procházkou. Před Sociologie des relations internationales si ještě stihnu dát horkou čokoládu ve školní kafeterii. Mám utkvělý pocit, že mě přednášející na Sociologii pořád pozoruje. Většinou si sedám do druhé nebo třetí lavice doprostřed, abych se donutila dávat pozor, ale dneska si sedáme někam dozadu, tak asi do šesté lavice úplně ke kraji..a stejně mám pocit že mě přednášející pořád pozoruje!! Potvrdí mi to i Dana. Takže se snažím dávat pozor a psát si poznámky. V pauze jdu ještě na jednu horkou čokoládu abych neusnula a pak hodina uteče velmi rychle. Po škole jdeme na oběd do nově otevřené menzy Esplanade. U nás na koleji je také menza, chodily jsme do ní celou dobu co jsme tady a byly jsme víc než překvapené, jak dobře tam vaří a co všechno se tam dá pořídit za celkovou cenu sotva 3 euros. Ale tady…tady je to opravdu nářez. Fronta stojí až ven, ale člověk si rád počká. V prvním patře stojí fronty do dvou místností-v jedné není výběr, a tím pádem to tam jde rychleji, ve druhé je výběr z mnoha jídel, ale zase to celé déle trvá. Nevadí, my jdeme do druhé. Každý den máme na výběr z mnoha jídel. V jednom rohu jsou těstoviny a pizza, vybrat se může jen jedno, ale zato každý den je jiný druh pizzy i těstovin. Ve druhém rohu je na výběr exotická kuchyně, nebo prostě jakákoliv zahraniční, ve třetím rohu je kuchyně vegetariánská a ve čtvrtém se servírují jen ryby. Typy kuchyní jsou dány napořád a každý den se v nich mění jídla. Uprostřed místnosti jsou dva „bary“. U jednoho jsou saláty, kde si z nabízených mís umícháme každý den jinou dobrotu, na výběr je asi milion salátů a člověk si může nandat, co hrdlo ráčí a u druhého „baru“ jsou deserty. Nápadně to připomíná švédské stoly u moře, protože je tu asi 10 obrovských mís a v nich různé krémy a pudingy a člověk si může vzít co chce. K tomu všemu samozřejmě nezbytná malá bagetka se sýrem. A to celé za 2,80 euros! Paráda. Dáváme si s Danou těstoviny s boloňskou omáčkou. Akorát je 12.30 a je problém si sednout, ale nakonec boj o místa vyhráváme a sedíme. Jídlo je víc než skvostné. Po obědě, kolem 13. hodiny přicházíme na kolej. Mám v plánu si jít lehnout, ale nakonec k tomu nedojde. Rozhodnu se nejít na předmět Kennedy and his times. Sice je to anglicky a dost mi to lahodí, nicméně docházka a ani látka, která se přednáší mi na nic není, protože se předmět ukončuje písemnou prací doma. Pustím si jen tak ze setrvačnosti Ordinaci a trochu poklidím v pokoji. Jak je již tradicí, musím umýt nádobí ze snídaně, protože ráno to málokdy stihnu. Snažím se také dostat na stránky místní knihovny, protože bych si ráda půjčila knihy na práci z Kennedyho. Bohužel, celou hodinu mi systém hlásí, že je mimo provoz, což mě dost naštve. Měla jsem v plánu nejpozději kolem 15 hodiny vyrazit do knihovny, ale tohle mi udělá čáru přes rozpočet. Nakonec si pouštím ještě 1 díl Ordinace a stále se zkouším dostat do online systému knihovny. Nakonec se mi to podaří, ale je 16.30!!To mě dost naštve, protože jsem se nevyspala a ani jsem nic užitečného neudělala. Navíc je to trochu podivný systém….knihovna je obrovská, a od doby rezervace si knihy můžete vyzvednout nejdříve za 45 minut a to bohužel i když jste přímo v knihovně,musí Vám je totiž najít a odněkud přinést. Rozhodla jsem se tedy knihy rezervovat zásadně po internetu, protože za tu dobu se pohodlně dostanu do knihovny a nikde neztrácím čas, a nebo ho alespoň zaplním právě cestou do knihovny. Do knihovny vcházím v 17.45 a knihy už mám připraveny. Chtěla bych ještě někam jet, ale stejně už budou všude zavírat, tak se zase obrátím a jdu na tramvaj směr pokoj. Domluvily jsme se s Danou, že dneska vypereme. Měla jsem to udělat já, během odpoledne, ale nakonec jsme se rozhodly prát až večer, protože odpoledne byly všechny pračky plné. Dana u mě určitě už musela být, protože jsme se domlouvaly na půl sedmou a je 18.45. Jdu za ní, beru si od ní prádlo a jdu do pračky. Jenže..jak je večer a nechodí moc lidí, dlouho čekám před budovou C. Na koleji je šest bloků (A,B,C,D,E,F) a jen ve dvou (C,E) jsou prádelny. Sice je to málo, ale není to ještě tak hrozné, protože většinou můžeme prát bez čekání. Co je ale mnohem horší, je to, že od ostatních budov nemáme klíče. Takže prostě vždycky čekáme před budovou na někoho, kdo tam bydlí a otevře nám. A já teď večer čekám docela dlouho. S Danou musíme přebrat prádlo, navíc já k ní jdu až v 19.30, protože se chci trochu najíst. Prádlo dávám do pračky v 19. 50 a praní trvá přesně hodinu. Jenže se mezitím zakoukám do dalšího dílu Ordinace a pro prádlo jdu v 21.10 a ještě dlouho čekám před budovou, takže do sušičky ho dávám teprve v půl desáté. Sušení trvá také hodinu. Jdu si pustit další díl Ordinace. Při praní nikdy nemůžu nic udělat, protože se nemůžu pořádně do ničeho začíst, a tak jen tak koukám na filmy nebo se jdu natáhnout, ale nic smysluplného se dělat nedá. V půl jedenácté vyzvedávám prádlo ze sušičky. Samozřejmě, že než se dostanu dovnitř, zabere to zase nějakých 10-15 minut. Nejezdí nám výtah, takže s tím prádlem šplhám do šestého patra k Daně. Po schodech běhá milion lidí a já se nemám s košem plným prádla kam uhýbat. Dana mi poděkuje, rychle se loučíme a já se těším do postele. Přemýšlím, že bych zítra jela do Německa. Nakonec se rozhoduji, že se raději vyspím, protože jsem opravdu vyčerpaná a pokud bych jela do Německa, stejně by to na mě padlo a já bych prospala celou sobotu. Jdu spát zase kolem půlnoci.

Mafiánská italština (Středa 12.11. 2008)

Vstanu v 9.15. Hurá!! Nešla jsem totiž na Histoire des relations internationales. Minule jsem tam málem usnula, tak proč se nevyspat v posteli?? Rozkoukám se a udělám si výbornou snídani. Bagetku se šunkou a sýrem, čaj..a Ordinace k tomu:-)) Pak se na sobě vyřádím a jdu do školy na italštiu. Na dnešek nám signore Censi sliboval nějakou video ukázku o mafii. No, jak vidno, pojal to skutečně mafiosně, jako vyděsil nás smrti-čím jiným než testem o mafii. Jsem z něj vážně mimo! Test?!! Nic nevím, jak můžu psát test?? Nejdříve dostaneme první dotazník. Asi největší práci mi dá zdánlivě velmi jednoduchoučká otázka- co je mafie? Nevím jak to stručně popsat. Víme to všichni, ale definovat mafii? Kam dohlédnu, tam mají lidé u této otázky prázdno. Něco tam naplácám a jdu dál. Další-regiony nejvíce „zamořené“ mafií, regionální názvy pro mafii, kdo jsou (několik jmen) a tak podobně. Jde mi z toho hlava kolem. Ovšem to není vše! Další dotazník se týká videa o mafii, a to už je o něco horší. Je to dost náročné na slovní zásobu, přece jen, nejsem mafián, že:-)) a spousta slovíček je opravdu speciálních. Vyučující však dotazníky nešetří a rozdá ještě jeden. Naštěstí ho nemusíme odevzdávat a je to jen taková práce. Z hodiny jdu úplně vyždímaná a přemýšlím, že jestli bude příště vyhlašovat výsledky veřejně, tak mu zřejmě něco udělám. Po italštině na mě čeká Dana a jdeme spolu do knihovny. Včera nám Hélène říkala, že je ve městě dobrá knihovna, ze které si lze všechno půjčit na měsíc domů. Sice to pro mě byla doma běžná praxe, ale tady je to něco jako Boží zázrak. Ve škole půjčují knihy na víkend. Takže na měsíc..to je vážně pokrok. Knihy si předem rezervujete v systému. Ten mě málem zabije, protože funguje na identické bázi jako MS DOS. Nevěděla jsem, že taková tragedie se ještě někde vyskytuje. Lopotím se tam s tím dost dlouho a knihu vyberu právě v momentu, kdy začíná Histoire européenne. Takže to už zřejmě nestihnu, že. Na knihu musím navíc 45 minut počkat. Asi někomu něco udělám. To je šílenéééééé! Nějak to s Danou přečkáme a jdeme si vyzvednout knihy. Zdají se být docela užitečné, takže je odnášíme. Jdu ještě do města, zjistit ceny Vánočních dárků a poohlédnout se po knize o politickém systému v Itálii. Bohužel, nic takového neexistuje. Jsem unavená, pálí mě oči a těším se na kolej. Jen tak mimochodem…když jsem byla v té přiblblé knihovně, nemohla jsem být na Le monde russe, že:-)). Snad mi někdo půjčí poznámky. No moje jsou totiž úplně stejné ať tam jsem, nebo nejsem. A nebýt tam, to je pro mě rozhodně ta lepší varianta:-)) Po příchodu na kolej jdu k Daně na kus řeči. Pak zase koukám na břišní tance, na večerníček, na bachatu..na všechno co jde. Jsem unavená a jdu spát zase o půlnoci. Ach jo.

Státní svátek! (Útrerý 11.11. 2008)

Vstávám v 9. Opět nevyspalá, ale co, je potřeba něco dělat. V 10 se pro mě staví Dana a jdeme nakupovat, už tu nemám nic k jídlu. Dnes je totiž ve Francii státní svátek, třikrát hurá. Pohroma v podobě předmětu Francouzská disertace se tudíž nekoná. Z nákupu se vrátíme v 13. Začalo davové šílenství!! Celý Strasbourg nenapadlo nic lepšího, než se nastěhovat do nákupní galerie Rivetoile. Lidé nakupují ozdoby na stromeček…hračky..vypadá to opravdu šíleně. Po příchodu uklidím nákup a jdu spát. Sice jsem se chtěla učit, ale bohužel. Už je toho na mě moc. Chci vylézt v 15.30, ale bohužel..vstávám v 17. Jedna Francouzka, Hélène, co chodí na nějaké předměty s Danou, nás pozve večer ven. Tedy jen Danu, protože já se s ní téměř nevídám, ale jdu taky. Je to velmi příjemné posezení nad horkou čokoládou a z plánované hodiny se rázem stanou bezmála tři. Odcházíme a já hned po příchodu vlezu pod sprchu. Pak jen fascinovaně zírám na břišní tance na youtube.com. Břišních tanečnic je asi tak trilion, ale tohle, to je opravdu špička.
( http://www.youtube.com/watch?v=YamDoDK71Ds
http://www.youtube.com/watch?v=XsAjHknPo-Q&eurl ) a nejlepší na konec:
http://www.youtube.com/watch?v=3BY76G578Qk
Kroutit boky umí každý, ale tohle..to je opravdu zázrak, opravdové umění. Koukám dokud mě nezačnou pálit oči a v 1.30 jdu spát.

Takové normální pondělí (10.11.2008)

Moc odpočatě si nepřipadám, ale vstávám v 9. Jakž takž to jde. Dneska se rozhodnu se připravit do školy tak nějak „jako dřív“ tzn. pečlivě si vyžehlit vlasy a namalovat se. Doma, v ČR, jsem to dělala každé ráno, a nikdy mi to nevadilo. Ale ve Francii se to nějak nedá. Jsem tak grogy, že prostě vstanu 15 minut před odchodem, vyčistím zuby, svážu si vlasy, přejedu řasy řasenkou a jdu. Snídám ve škole, protože snídaně je věc, která mi po ránu trvá nejdéle, většinou tak 40 minut. Jo jo, je to tak, snažila jsem se zrychlit, ale nějak to nešlo. Takže tak. No a dneska mám fůru času, tak je prostor udělat ze sebe člověka. Konečně mám taky příležitost vyzkoušet nově zakoupené stíny. Vyřídím nějaké věci do školy, pak se začnu vypravovat a kolem 15.30 vyrážím do školy. Jdu na předmět předměty Convention européenne des droits de l´homme. Vždycky mě to tak nějak bavilo, ale poslední tak 3 hodiny absolutně netuším, o čem je jako řeč. Jsem velmi šťastná, že jsem si nezapsala žádné jiné právo, protože to bych zřejmě nezvládla. Přece jen nejsem právník, a kromě povinných předmětů jako Evropské právo či Mezinárodní právo absolvované v Praze do práva nevidím. Vymýšlíme, od koho si půjčíme poznámky. Další předmět, Culture et Relations internationales au Xxè siècle absolutně zbožňuji. Dneska jsme si museli vyměnit sál, což je škoda, protože není k dispozici žádný přístroj na promítání, ani počítač..nic. Přednášející slibuje vše přinést příště. Přednáška je opravdu zajímavá, a je to jeden z mála předmětů, který je opravdu zajímavý. Vedle mě sedí jedna Ruska, která se mě jednou zeptala, jestli všichni v Praze chodí tak krásně elegantně oblečení jako já, čímž mě fakt dostala:-)) Od té doby má na mě samé zajímavé dotazy, a mezi její poslední na dnešní hodině patřil ten, zda-li mám svoje zuby nebo nové (ve 20???????) a jestli svoje, tak jestli je mám vybělené. Když říkám, že svoje, nemine mě přednáška o tom, jak mají Rusové špatné zuby a ten, kdo si to může dovolit, platí těžké peníze za nové. Hmm…Po přednášce mířím do pokoje, kde odhazuji věci a mířím rovnou k Daně, kde obdivuji její dárky pro rodinu. Rozplýváme se nad vším a debatujeme nad dalšími dárky, když spatříme, že je 12. Odcházím spát.

Úklid (Neděle 9.11. 2008)

Vzbouzím se kupodivu v dokonalé náladě. Sice si opravdu chci vrazit facku, ale nakonec k tomu nedojde. Proč taky? Sice jsem ze sebe udělala slabocha, na druhou stranu jsem hrdá, že máme mezi sebou takovou důvěru, že si můžeme svěřit naprosto všechno, i veškeré hlouposti, co nám jen tak prolétnou hlavou. Celý den hodlám zasvětit uklízení, žehlení a podobně. Začínám hned v půl jedenácté, to znamená po probuzení:-) Vyndám veškeré oblečení, čímž si ho také prohlédnu, protože sama nevím co ve skříni mám. Utřu ve skříni prach a zase to vše rovnám zpátky. Pak takhle vyndám kosmetiku, mycí prostředky, čímž zjistím co dochází a co je třeba rychle koupit. U toho si pouštím jeden díl Ordinace za druhým a musím uznat, že je super mít taky v pokoji češtinu. To francouzské rádio mě nějak přestalo bavit. Do toho si vyžehlím všechno prádlo, a že ho tu na mě čeká:-/ vůbec se to nezdá, ale čas letí jak splašený a nemůžu uvěřit tomu, když hodiny ukazují rovných 16. Večer se na chvíli staví Dana, která jde ode mě rovnou do kuchyňky a jde s klukama dávat dohromady bramboráky. Odvážná to dívka. Nepřipojuji se a zalézám do koupelničky, abych poté co jsem dala dohromady pokoj, dala dohromady i sebe. Chci jít spát brzy, ale udělám osudovou chybu, že jen tak koukám na youtube.com Napadne mě totiž najít večerníček. Je jich tam asi milion! Tak koukám na večerníčky, vzpomínám na dětství, jak jsme ještě žili u babičky (do mých 5 let, vzpomínám si jen matně), jak mamka s taťkou hrávali před domem badminton, na našeho pejska…a je mi nějak divně. Pustím si poslední díl Včelích medvídků a ve 2 jdu spát.

IKEA (Sobota 8.11. 2008)

Vstávám kolem deváté. Nejsem moc vyspalá,ale chceme dneska jet do IKEY. Vypravíme se kolem desáté. Jednou přesedneme, počkáme na dopravu přímo k IKEE od konečné metra a už můžeme nakupovat. Tohle jsem přesně zažila minulý rok v Praze..velké nadšení, velké zklamání. Jako dnes-nadšení veliké, zklamání taky. Sortiment naprosto stejný jako před 2 měsíci, a u pokladen pár ozdob na stromeček, ale v sadě asi po sto kusech. No nic. Tady dárky zjevně nakoupím. Když se dostaneme na zpáteční tramvaj, přemýšlíme, jestli máme jet rovnou do pokoje, nebo vystoupit u obchodního centra. Rozhodujeme se pro druhou možnost, protože vůbec nevíme, jaké obchody se v obchodním centru Des Halles nachází. Projdeme centrem a máme strach o holý život. Všude je strašně moc lidí, hrozí ušlapání. Vždyť Vánoce jsou až za několik týdnů!! Je to jedno, lidé skupují hračky jak zběsilí a různými krabicemi ohrožují náš život. Vypotácíme se ven a nemůžeme se dočkat našich pokojů. Rozebereme nákup, loučím se s Danou, svlékám všechno a hurááááááááá poooosteel!! Zahrabu se a spím asi do 19. Pak vylezu, mrknu na jeden díl Ordinace a přemýšlím, že setřu prach. Na to nedojde. Volám si se svojí drahou polovičkou. Padne na mě splín, smutek, samota a odloučení a do telefonu (sluchátek, no dobře:-)) se nekontrolovatelně rozbrečím. Na mysl mi přijde všechno, události staré několik let (Promiň, lásko), strach z odloučení které prožíváme..všechno. Jelikož mám dokonalého přítele, drží stále sluchátka, poslouchá a nezavěšuje. A protože je opravdu třída, reaguje tichým, klidným hlasem, ačkoliv by si po mých nepěkných slovech mohl dovolit mnohem víc. Po několika hodinách zavěšujeme. Jdu spát s pocitem, že je mezi námi všechno dokonalé, protože na mě padla velmi, velmi slabá chvilka a svěřila jsem mu všechny svoje obavy. Je mi jasné, že ráno si za tohle lítostnění nad sebou samou budu chtít vrazit facku, ale co..mě je prostě smutno. Jdu to zaspat.

Vánoce jsou za dveřmi (Pátek 7.11. 2008)

Snažím se vstát nějak rozumně, což znamená v deset:-)) mohla bych se sice povalovat celý den, ale škoda času, musím dělat spoustu věcí. Pustím se do čtení, ale moc mě to nebaví, takže si nanosím jídlo k počítači a pouštím další a další díly Ordinace. Domluvily jsme se s Danou, že odpoledne,asi tak kolem třetí zajdeme do města okouknout dárečky na Vánoce. Mrknu na Ordinaci a ve tři na mě klepe Dana. Tramvají jedeme do centra a tam obcházíme různé obchody (nemůžu jmenovat:-)) zabere nám to spoustu času neboť v centru je asi tak trilion všech možných obchodů a několik obchodních domů. Na chvíli se občerstvíme preclíkem na náměstí a zase pokračujeme. Už když jsem byla v Paříži, uchvátila mě Sephora velká jako samostatný obchodní dům. Nevidět to už dřív, asi by to se mnou seklo. Takže teď už samozřejmě zacházíme do obrovské Sephory, která nás decentně zklame. Za to Nocibé..to je pastva pro oči…Na závěr jdeme do MONOPRIX, potěšit oko a pak už jdeme na tramvaj směr pokojíček. Dana mě pozve na půl devátou na kávu. Jen se domlouváme, že musím odejít brzy, protože zítra chceme vstát tak nějak normálně. No..jenže to bych nesměla být ve Francii…kde se pořád něco jí. Když dorazím na pokoj, za chvíli mi píše Dana, ať jí vyzvednu v kuchyni, že kluci něco vaří. Pod pojmem kluci rozumím Çinara, Özhana, Daniela a Borise. Çinara a Borise znám, seznámili jsme se na „chodbové party“ a Dana s ním občas vaří nebo tak, ale ostatní neznám. Özhan, další Turek, je docela fajn a řešíme spolu záhady turečtiny. Daniel, napůl Angličan, napůl Španěl vaří pro všechny. Přijde mi to divné, jelikož jsem nic nepřinesla, nic neudělala a za chvíli mi na talíři přistane teplé jídlo. Je to nějaký španělský recept, brambory, houby, a nevím co všechno ještě. Navrch na to nahážu olivy a vážně si dávám do nosu. Dostanu ochutnat i pivo a nakonec nám Boris nabízí jednu ze svých asi 100 mandarinek. V předtuše kávy u Dany jsem se dost najedla, takže po neplánované druhé večeři je mi na omdlení. Po večeři jdeme mýt nádobí. To ovšem stojí za to..hektolitry oleje jsou naprosto všude. Pak mě Çinar tak nějak vyšoupne že je to O.K. a myje to sám..zajímavý pohled, jak si kluci myjí nádobí:-)) Pak teda jdu na tu slíbenou kávu. Chtěla jsem od Dany odejít v 22, a místo toho ve 22 teprve přicházím do pokoje. Odcházím o půlnoci a jdu spát asi v jednu.

Takový obyčejný školní den (Čtvrtek 6.11. 2008)

Ráno chci vstát brzo a v klidu se nasnídat, nakonec se ale rozhoduji vstát v 9 místo v 8 a nasnídat se až ve škole, v kafeterii. Nijak se nevypravuji, jen se obléknu a jdu. No jo, Francie mě naučila že spánek je důležitější než make-up a vyžehlené vlasy. Aspoň nějaké zlepšení:-)) V kafeterii zakoupím obloženou bagetu a horkou čokoládu a jdeme s Danou zasednout na Sociologie des relations internationales. Poslední dobou mi tenhle předmět utíká přímo pohádkově, takže opravdu za chvíli hodiny ukazují 12.00. Po škole jdeme s Danou do banky, kde jí musím předat peníze,které ji dlužím. Jsem prostě zvyklá všude platit kartou, a hotovými penězi nedisponuji. Po vyrovnání účtů si počkáme na autobus který nás doveze téměř před naši kolej. Odvážíme se jít na oběd, ačkoliv ve čtvrtek bývají obědy přímo k uzoufání. Dneska se ale docela vytáhli, oběd je dobrý. Po obědě vyřídím pár mailů a jdu spát. Dneska odpadl předmět Kennedy and his times, přesto se ale s Danou rozhodneme jít do školy. Dana se pro mě staví v půl třetí. Máme totiž v plánu sestrojit alespoň kus práce, kterou musíme odevzdat právě do předmětu Kennedy and his times. Až to budu mít napsané, budu šťastná, že k uzavření předmětu stačila jen práce, a nebudu se muset učit, nicméně to napsat..to je vážně k zešílení. Když dorazíme, málem si nemáme kam sednout. Knihovna je narvaná k prasknutí. Zase mě „dojme“ francouzský systém. Knihy s bílými štítky si můžete půjčit domů na 14 dní. Knihy se žlutým štítkem si můžete půjčit domů pouze přes víkend a knihy s červeným štítkem jsou pouze ke čtení ve studovně. Těším se tedy, jak si některé knihy odnesu domů. Chyba lávky! Kennedy se přece domů nepůjčuje. Jdu se zeptat proč, když má bílý štítek?! Otázka: „Myslela jsem, že knihy s bílým štítkem půjčujete domů?!“ Odpověď: „ Ano, slečno, knihy s bílým štítkem půjčujeme domů, ale ne tyto“. Nechápu. Tak mi milá paní vysvětlí, že prostě tuhle mi domů nedá, protože ji chce každý, tak ji půjčují jen ke čtení ve studovně. Fakt bezva. Každá kniha o Kennedym má 1000 stránek. Velká většina. Nikdy jsem neměla v plánu to číst, ale teď už teda vůbec ne. Čtu všechno kolem - časopisy, knihy o všem možném, ale Kennedy mě nebere. Dokopu se přečíst alespoň 10 stránek. Je to nuda. Navíc k ničemu. Název kapitoly je zavádějící, místo nějk stručně popsaného vstupu do politiky se dočítám jak se mladý Kennedy zamýšlel nad kariérou svého otce a bla bla bla. Fakta žádná. Jdu si měnit knihu. Což je taky proces. Musím si vzít kartičku (jak jinak, že) a vyplnit tam všechny množné hlouposti o knize. Tu kartičku vám pak vezmou, a napíchnou si jí na takovou vidličku. Pokaždé, když chcete knihu, musíte vyplnit novou kartičku. Opravdu zábavné. Nepochybuji o tom, že Francie má jistě nejvyšší spotřebu papíru na světě. To je totiž nad Slunce jasné. Čas utíká a najednou je půl šesté. Ačkoliv jsme si s Danou řekly, že vydržíme

„ do zavíračky“ odcházíme už v půl šesté místo v sedm. Jdeme tedy na kolej. Cestou si to rozmýšlíme a míříme ještě do supermarketu LECLERC. Nakupujeme nějaké drobnosti a konečně odcházíme. Libuji si, že jsem doma docela brzo a že tedy půjdu brzy spát. Realita je trochu jiná. Plánuji si, že si dám sprchu, mrknu na jeden díl Ordinace a půjdu spát. Místo toho přijdu a rovnou pouštím Ordinaci. Pak na chvíli zmizím v koupelně a sjedu ještě jeden díl. Pak se rozhodnu si pustit Soukromé pasti a vyberu si díl Tatínkova holčička, jelikož strhnul takovou vlnu ohlasů, že nešlo se nepodívat. Nicméně..mohla jsem si to raději nechat ujít, protože to bylo něco naprosto nechutného. Ale..bohužel pravdivého. Chystám se jít spát, ale opět si volám se svojí drahou polovičkou a hovor se protáhne do brzkých ranních hodin. Jdu spát asi v jednu.

Miluju Strasbourg! (Středa 5.11. 2008)

Budík zvoní v 6. Nic moc, vzhledem k tomu, v kolik jsem šla včera spát. Přemlouvám se k tomu, abych vůbec odešla do školy. Dana mě vyzvedává v 7.30. Předmět Histoire des relations internationales poměrně rychle uteče. Když si ještě v pauze dojdu pro horkou čokoládu, dožiji jeho zbytek poměrně snadno. Naprosto překvapivě končíme v 9.50. Hurá! Ono se řekne 10 minut, že to nic není, ale je! Zvlášť u tohohle přednášejícího, který bazíruje na každé minutě a začíná přednášet ještě před osmou. Natáhneme krok a v 10. 15 vcházím do pokoje. Rychle se svléknu a škáču šipku do postele. Nádhera!! V posteli pořád přemýšlím jestli je nutné abych šla na italštinu. Jsem totiž pořád dost nevyspalá. Nakonec se ale rozhodnu jít, jsem tu přece jen kvůli škole:-) Ano, na hodině se opět probírá mafie. Ale už se jen dodělává článek, takže pohoda. Přednášející se ptá, zda-li jsme se již rozhodli pro svá temata k našim prezentacím. Když si zapíšu téma Politická situace/Politický systém současné Itálie, uznale zvedne obočí a jde ke mně. Říká, že ho moje téma velmi zaujalo, a že je vidět že mě asi studium na l´IEP baví:-)) Ostatní temata, alespoň ta, která mu přes rameno stihnu přečíst, jsou Divadlo, italský film, a snad i kuchyně nebo co. Takže téma mám zvoleno, jsem akorát zvědavá jestli k tomu najdu nějakou knihu, na kterou bych se mohla odkázat. Po hodině se rozhoduji, jestli mám jít do postele, nebo do města. Jelikož další předmět je Histoire Européénne, což se mi jeví jako předmět nedůležitý, rozhoduji se jít raději do města, protože z postele bych kvůli tomuhle určitě nevstala. Procházím si náměstí a musím uznat, že Strasbourg miluji. Je to opravdu velké město. Ale na rozdíl od Prahy je nádherné. Nikomu nechci pomlouvat Prahu, ale i když tu zrovna není slunečno, je Strasbourg krásný. Když v Praze prší, je celá šedivá a divná. Tady je to jiné, je tu spousta zeleně a vůbec..to město je dokonalé. Praha je (alespoň podle mého názoru) šedivá. Strasbourg je zelený a je radost tu být. Procházím se a cestou zacházím do drogerie, protože samozřejmě včera v LECLERCu neměli všechno. Ještě si kupuji na cestu dva sýrové preclíky a jedu do školy. Histoire Européenne je divný, nezáživný předmět a já přemýšlím, od koho si vezmu poznámky. Francouzi jsou moc milí (doufám že se nic nezměnilo:-)) a oni mi dále budou půjčovat, či spíše kopírovat svoje poznámky. O hodině se rozhodnu že na další předmět Le monde russe, nejdu ani náhodou. Tenhle předmět spolu s úterními politickými teoriemi, jsou pro mě nesmyslné. Ani jednomu přednášejícímu nerozumím, a tak jsem si vždy v hodinách četla, kreslila nebo přepisovala jiné poznámky. Takže nemá smysl tam být. Radši se s Danou rozhodneme jít do nákupní galerie Rivetoile. Nemuselo by tam být tolik lidí. Chceme projít naprosto všechny obchody, abychom zjistili, co tam vůbec je. Vždycky tam bylo tolik lidí, že to nebylo možné. Procházíme obchůdky jeden za druhým a děláme si alespoň hrubou představu, co by se asi komu dalo koupit k Vánocům. Asi po dvou hodinách, kdy všechno projdeme, si dáme něco dobrého u Mc Donald´s. Je nově otevřený v Rivetoile a k posezení láká už jen tím, jak vypadá. Je tam hodně lidí, ale sedneme si bez problémů. Kolem osmé odcházíme a já večer konečně můžu být na internetu. Psal mi můj snoubenec, že jede ze školy domů, že mu odpadly nějaké přednášky, takže bychom si mohli večer zavolat přes Skype. Už se moc těším:-)) Náhodou zjistím, že Nova dala na internet všechny díly Ordinace v růžové zahradě. No jo, přiznávám se bez mučení že se někdy dívám:-)) Doma bych to nesledovala, nejsem otrok televize, ale tady je to třeba k večeři nebo při uklízení dobrá kulisa. Mám plán se mrknout na jeden díl, osprchovat se a jít spát. Je to trochu jinak..díly vidím hned 3 a pak si volám se svým snoubencem. Nějak se nám to protáhne a já jdu spát zase v 1. Ale moc šťastná:-))

Tak zase ve škole (Úterý 4.11. 2008)

Mám štěstí. Předmět Méthodologie de la dissertation française dneska začíná až v 9.30, takže se i docela prospím. Měli jsme na dnešek úkol, ale opravdu jsem doma neměla čas a hlavně ani náladu něco vyrábět. Kufr jsem nevybalila, takže musím dokonce Daně říct o tužku a papír, nemám s sebou vůbec nic. Trochu se přednášející bojím, ale ne tak hrozně jako při prvních hodinách. Spočítala jsem si, že tenhle předmět budeme mít už jenom pětkrát a pak už nikdy, takže to jediné mě drží při životě. Je to už podruhé, co jdu na hodinu bez úkolu. Naštěstí vše dobře dopadne a nikdo po mě nic nechce. Když na hodinkách zahlédnu 11.00, jsem štěstím bez sebe. Nakonec je docela dobře, že se nám to posunulo, protože můžeme s Danou jít rovnou na oběd. Po obědě si jdeme na kolej pro kufr. Hodláme do něj dát láhve s vodou, protože balíky vod se v ruce prostě tahat nedají. Tak to budeme mít pěkně na kolečkách. V supermarketu SIMPLY nakoupíme co je třeba a jedeme s nákupem na kolej. Když si uklidím nákup, skáču šipku do postele. Bohužel ne na moc dlouho, protože dnes je další náhrada předmětu Sociologie des relations internationales. V prosinci to dvakrát odpadne, takže jsme si to museli nahradit dopředu. Vycházíme ale dřív, protože je potřeba zaplatit nájem. V polospánku dojdu do školy a naštěstí hodina poměrně dost rychle uběhne. Ještě že se dneska nekonal předmět Relations internationales et transferts culturels, neboť vyučující je stále nemocen. Nic špatného mu nepřeji, ale jsem ráda, že se předmět nekoná:-)) Od 18 do 20 bych se měla účastnit Histoire des Idées Politiques modernes, ale prostě nemůžu. Moje poznámky z tohohle předmětu jsou dost těžce nepoužitelné, takže se budu snažit si je od někoho vypůjčit a tenhle předmět prostě trochu vypouštím. Místo toho jdu do supermarketu LECLERC, kde si chci koupit nějakou kosmetiku, na kterou jsem dopoledne zapomněla. Konečně si projdu celý obchod, to se mi ještě nikdy nepodařilo, protože jsem vždycky jen něco popadla a rychle zmizela. Dneska na to mám času kolik chci. Upoutá mě Airwick, vůně, která se dává do elektriky, takže má vonět velmi intenzivně a dlouho vydržet. Už se těším až ji použiji:-) Mám v plánu jít brzy spát, ale nějak se mi to nepovede. Včera jsem totiž nevybalila kufr. Po příjezdu do Strasbourgu jsem odhodila kufry do pokoje a šla jsem k Daně. Měly jsme dát dohromady úkol, ale nějak se mi do toho nechtělo. Tak jsme si vylíčily zážitky z domova a do pokoje jsem přišla někdy ve 12. Plácla jsem sebou na postel a usnula jsem v nezměněné poloze. Kufr tím pádem zůstal nevybalen. Takže dneska je potřeba to udělat .Nejhorší jsou asi kabely, jsou někde na dně a já pořád nemůžu na internet. Už od včera. Když se k nim konečně propracuji, zjistím, že pro změnu nejde internet. Hmm, opravdu fajn. Uklidím věcí a kolem jedné jdu spát.

Zase zpátky do Strasbourgu (Pondělí 3.11. 2008)

Ráno vstávám před půl šestou. V klidu se nasnídám a o nic jiného se nestarám. Kolem 6.15 bychom měli (taťka a já) vyjet směr Praha, kde nasednu na Eurolines a přemístím se do Strasbourgu. Vyjedeme poměrně načas, řekli jsme si, že nejdéle v 6.15 odjedeme. Loučení zabere nějakou chvíli a odjedeme kolem 6.30. Autobus jede v 9. Přemýšlím, kam půjdeme s taťkou na kafe, protože na to máme 2, 5 hodiny a nemůžu uvěřit že bychom do Prahy jeli tak dlouho. Realita je poněkud jiná. Až před nájezd na dálnici je všechno perfektní. Pár kilometrů před nájezdem se začínají naprosto nepochopitelně štosovat auta. To nás dost zdrží,ale na dálnici ztracené minuty snadno doženeme. Když se ale zastavíme zhruba na úrovni obchodního centra Chodov, je mi jasné, že může nastat problém. Autobus jede v 9, u Chodova se zasekneme v 7.45. Nejdřív to vypadá dobře, ale posunujeme se po milimetrech, takže začínám být značně nervní. Ve tři čtvrtě na devět už hrůzou nedýchám. Nakonec se to decentně rozjede a já dobíhám k autobusu přesně v 9.00. Uuuuuuf, tak to bychom měli. Rozloučím se s taťkou a pádím do busu. Je nás tam 8! Super. Zabydlím se na dvojsedačce a potom si na protější dvojsedačku natahuji nohy. Větší pohodlí bych si těžko mohla přát! Cesta poměrně dobře ubíhá, venku je 16 stupňů, za okny je nááádherný podzim a všechno vypadá tak nějak přívětivě. Za měsíc má moje sestřička osmnáctiny, takže na takovou velkou událost se samozřejmě musím vrátit domů“:-) Asi i myšlenka pouhých 3 víkendů ve Francii a krásné počasí k tomu ve mně nevzbuzuje žádné chmurné pocity. Jsem zvyklá hodně času v prosinci trávit doma a tak nějak „vstřebávat Advent“ a teď budu pryč. Původně jsem měla přiletět až na Vánoce, ale nakonec se to krásně rozdělí. Kolem 16.30 mi ale cesta přestane absolutně utíkat. Ve Strasbourgu máme být kolem 19. Jako vždy, poslední hodiny jsou nekonečné. Vytahuji počítač a snažím se polapit nějakou bezdrátovou síť. Zadaří se jen jednou, ale i tak mě to velmi překvapí. Nakonec se dočkám Strasbourgu. Po příchodu na kolej jdu k Daně, se kterou je nutno se podělit o všechny novinky:-))Přicházím před půlnocí a vysílená padám do postele. Bohužel jsem tou dnešní cestou zameškala předměty Convention européenne des droits de l´homme a Culture et Relations internationales au Xxè siècle. Je to trochu škoda, ale abych kvůli tomu jela už v pátek? A ochudila se o dva dny se svými nejbližšími?? Tak to teda ani náhodou.

Doma je doma

Mám za sebou nádherný týden. Často mi připadalo, že jsou Vánoce, protože jsem téměř celý týden byla doma, jedla, koukala na TV a užívala si rodiny, přátel a hlavně mého přítele. Ten týden byl naprosto dokonalý. Tolik lásky, pohody a jídla..no opravdu jak o Vánocích.Hlavně jsem také po mnoha a mnoha týdnech viděla svoji kamarádku Haničku, se kterou jsem byla zvyklá si vyprávět celé víkendy a moc mi to chybí. Užila jsem si krásný čas se sestřičkou a s mamkou,protože jsme asi všechny cítily, jak je to setkání vzácné, po tak dlouhé době. Dokonce jsem od maminky na přivítanou dostala dort! :-) Děkuju mami! A stihli jsme i oslavit taťkovy narozeniny. Ale asi úplně nejvíc mě překvapilo (příííjemně) setkání s přítelem. Byla jsem dost nervózní, víc jak před prvním rande ( a to jsem byla hodně:-)) ,přemýšlela jsem jaké to celé bude, co budeme dělat, jestli budu nervózní celou dobu nebo jen na začátku..a ta stoupající nervozita mě vlastně začala bavit, protože jsem se opravdu cítila jako před prvním rande. To, jak vypadalo naše setkání po takové době, předčilo moje očekávání. Bylo to….naprosto dokonalé, naprosto úúžasnéééé…červená knihovna je slabý odvar:-)) Opravdu bych každému přála, aby měl na partnera takové štěstí jako jsem měla já. Štěstí přeji při setkání, ale vztah, to není souhra dobrých náhod, to je práce. Myslím, že v našem vztahu právě naopak nebyla nikdy nouze o nešťastné situace a leckdy jsme si mysleli, že dál to už prostě nejde. Ale všechno to špatné, co jsme spolu prožili, nás dostalo až sem, do stavu, v jakém jsme teď. Stav absolutního souladu. Naprostého porozumění. Každý vztah se za pár měsíců zamilovanosti zlomí,i nám se zlomil. A vlastně jsme to tenkrát neustáli. Ale potom, po tom „zlomení“, jsou dvě možnosti. Buď si oddychnete, že je to všechno pryč, a nebo máte v srdci nějak prázdno. Dnes po všech těch letech, není můj partner „jen“ někým, koho miluji, ale také mým nejlepším přítelem, rádcem a člověkem, kterého moc obdivuji a ke kterému vzhlížím. Vím, že se o něj můžu opřít ve všech ohledech a každou minutu si uvědomuji naprosto výjimečnou souhru v našem vztahu. Každý den děkuji Bohu, že jsem měla tu čest potkat člověka, který je (a není to jen fráze) opravdu mou druhou polovinou. Myslím, že tu svoji polovinu máme někde každý, ale jsou lidé,kteří nemají to štěstí ji potkat. Ale čeká na každého. Jen hledat. Já ji našla hned na první a poslední pokus. Jsem moc šťastná. Přítel mě při pouhé myšlence studia v zahraničí velmi podporoval a to dělá dodnes. I přes tu dálku mě vždycky dokáže uklidnit a dodat sílu k dalším povinnostem. Je to výjimečný člověk a jsem moc šťastná, že ho mám.