Doma je doma

Mám za sebou nádherný týden. Často mi připadalo, že jsou Vánoce, protože jsem téměř celý týden byla doma, jedla, koukala na TV a užívala si rodiny, přátel a hlavně mého přítele. Ten týden byl naprosto dokonalý. Tolik lásky, pohody a jídla..no opravdu jak o Vánocích.Hlavně jsem také po mnoha a mnoha týdnech viděla svoji kamarádku Haničku, se kterou jsem byla zvyklá si vyprávět celé víkendy a moc mi to chybí. Užila jsem si krásný čas se sestřičkou a s mamkou,protože jsme asi všechny cítily, jak je to setkání vzácné, po tak dlouhé době. Dokonce jsem od maminky na přivítanou dostala dort! :-) Děkuju mami! A stihli jsme i oslavit taťkovy narozeniny. Ale asi úplně nejvíc mě překvapilo (příííjemně) setkání s přítelem. Byla jsem dost nervózní, víc jak před prvním rande ( a to jsem byla hodně:-)) ,přemýšlela jsem jaké to celé bude, co budeme dělat, jestli budu nervózní celou dobu nebo jen na začátku..a ta stoupající nervozita mě vlastně začala bavit, protože jsem se opravdu cítila jako před prvním rande. To, jak vypadalo naše setkání po takové době, předčilo moje očekávání. Bylo to….naprosto dokonalé, naprosto úúžasnéééé…červená knihovna je slabý odvar:-)) Opravdu bych každému přála, aby měl na partnera takové štěstí jako jsem měla já. Štěstí přeji při setkání, ale vztah, to není souhra dobrých náhod, to je práce. Myslím, že v našem vztahu právě naopak nebyla nikdy nouze o nešťastné situace a leckdy jsme si mysleli, že dál to už prostě nejde. Ale všechno to špatné, co jsme spolu prožili, nás dostalo až sem, do stavu, v jakém jsme teď. Stav absolutního souladu. Naprostého porozumění. Každý vztah se za pár měsíců zamilovanosti zlomí,i nám se zlomil. A vlastně jsme to tenkrát neustáli. Ale potom, po tom „zlomení“, jsou dvě možnosti. Buď si oddychnete, že je to všechno pryč, a nebo máte v srdci nějak prázdno. Dnes po všech těch letech, není můj partner „jen“ někým, koho miluji, ale také mým nejlepším přítelem, rádcem a člověkem, kterého moc obdivuji a ke kterému vzhlížím. Vím, že se o něj můžu opřít ve všech ohledech a každou minutu si uvědomuji naprosto výjimečnou souhru v našem vztahu. Každý den děkuji Bohu, že jsem měla tu čest potkat člověka, který je (a není to jen fráze) opravdu mou druhou polovinou. Myslím, že tu svoji polovinu máme někde každý, ale jsou lidé,kteří nemají to štěstí ji potkat. Ale čeká na každého. Jen hledat. Já ji našla hned na první a poslední pokus. Jsem moc šťastná. Přítel mě při pouhé myšlence studia v zahraničí velmi podporoval a to dělá dodnes. I přes tu dálku mě vždycky dokáže uklidnit a dodat sílu k dalším povinnostem. Je to výjimečný člověk a jsem moc šťastná, že ho mám.