Trochu nuda (Úterý 30.9. 2008)

Vstávám v půl desáté, těžká pohodička. Po snídani podstupuji proces mytí vlasů v kajutě. Sotva stíhám. Daně, která klepe v půl druhé, otevírám se sotva dofoukanými vlasy, nicméně stejně musím jít. Čeká nás předmět Relations internationales et transferts culturels, který minulý týden odpadl, takže vůbec nevíme co nás čeká. Přednášející je velmi sympatický a mluví srozumitelně, nicméně předmět mě vůbec nezaujme a není mi jasné z čeho se může skládat závěrečný test. Tak snad příště to bude lepší. Po tomto kurzu se odebíráme do kafetérie, nejlepšího místa na l´IEP:-) jejich horká čokoláda je naprostoooo nepřekonatelná. Zbyde na mě i trochu zeleninového salátu, takže si debužíruju a u toho píšu dopis. (ano, Tobě Pavlí!:-) Za zády mi brebentí Španělé a já zažívám nezměrnou radost, když jim téměř vše rozumím. Záleží tedy kdo mluví,(respektive odkud přesně je) ale některé věty rozumím celé, některé jen části, jiné vůbec:-) ale mám radost! Potom se odebírám na Histoire des Idées Politiques modernes. Vyučující mě minule vyděsil k smrti svým způsobem přednášení, kdy do mikrofonu prskal a ani mimo mikrofon mluvit neuměl. Zdá se, že pilně trénoval:-)) a nejen že neprská, ale mluví i pomaleji a pozor, stíhám si psát poznámky! :-) Pro jistotu krasopisně vypisuji vzkaz, který na konci kurzu dávám Francouzovi přede mnou. Prosím ho v něm o jaksi pravidelné zasílání poznámek na můj mail. (Vyučující se sice naučil mluvit, ale jistota je jistota, že:-) Pro jistotu ho oblažím svým chrupem v širokém úsměvu. Snad zebere, nezbývá než doufat. Ve 20 hodin jdeme s Danou na kolej a upalujeme spát, protože zítra máme od 8 což pro mě znamená vstávat v 5, protože v 7 je odchod:-((

Plazoleta - druhý pokus (Pondělí 29.9. 2008)

Vstávám v 9 hodin. Kupodivu nejsem ani unavená, ale jsem si jistá, že v průběhu týdne mě to pěkně vytrestá. Mohla bych spát déle, ale mám pocit, že bych tu prospala život…začínám pěkně snídaní a pak se rozhoduji udělat si dopoledne čistě pro sebe a zalezu si do koupelničky. Nutno podotknout, že proces mytí tu trvá dlouho, natož když si chci dopřát všemožné zábaly a podobně. To „sežere“ skutečně neuvěřitelné 3, 5 hodiny. Pak se konečně dostávám k přepsání svých poznámek a v 15.30 jsem „ready to go“ na předmět La Convention européenne des droits de l´homme. Minule se mi předmět moc líbil, nicméně dnes, i když sedím v první lavici a měla bych slyšet a snad tedy i rozumět, nějak nerozumím. Pablo naší vyučující v pauze přiznává, že téměř nerozumí. No dnes skutečně není sám, protože se mě jde zeptat Adriana, jestli rozumím. Mám radost, že v tom nejsem sama. Další předmět je Culture et Relations internationales au XXè siècle. Spoustě lidí se tenhle předmět moc nelíbil, ale mě šílené. Vyučující je velmi mladá a velmi zapálená pro to, co říká. Soustředíme se na kolonialismus, a tak si prohlížíme různé dobové fotografie, pohledy, a velmi příjemným zpestřením je sledování částí Angeliky. Když se zhasne, všichni se pohrouží do sledování filmu a když se pak znovu rozsvítí, třída jen zavrčí. Nicméně se jede dál. Po škole je „Repas international“ což znamená, že studenti z různých zemí donesou svoje národní jídla. Tahle akce začala v 18.00 ale já jdu až po skončení kurzu, tzn. ve 20 hodin. Vše je snědeno, ale je mi to jedno, protože mě jde o to, co se bude dít potom. Dohromady všichni společně jdeme do Plazolety, do baru, kam jsem nesebrala odvahu vejít v sobotu. Přípravě na dnešní večer jsem věnovala přibližně stejný čas jako v sobotu. Adriana mi řekla, že prý mi to moc sluší a že vypadám nějak úplně jinak a že to vypadá, jak kdybych se chtěla někomu extra moc hodně (tak to doslova řekla:-) líbit. Nechápu fakt, že když před l´IEP stojí asi 40 lidí, do Plazolety jich dojde asi 20. Což mě mrzí, protože spousta lidí prostě nepřišla.(Kde jsou Brazilci??) Nakonec se bar ale hezky plní a já se učím jednu věc-pozdě po práci nebo po škole chodí na skleničku téměř každý Francouz a tahle akce se nejdéle do jedné, jedné a půl hodiny od příchodu zakončí. Je to ale příjemné, i když se žádný tanec nekonal, a já se začínám těšit na podobné pokračování školy-v baru:-) Padám do postele a nevím o světě.

Nicnedělání a sladký spánek (Neděle 28.9. 2008)

Ráno mě budí to, že někdo buší na dveře. Pokouším se to zaspat, ale marně. Otevírám ve značně rozladěném stavu. Je to Dana, prý jestli nechci něco vyprat. Matně si vzpomínám, že na něčem takovém jsme se domlouvaly. Vyberu prádlo vhodné k praní a chci se vrátit do postele. Když na hodinách uvidím, že je půl jedenácté, poděkuji Daně že mě vzbudila, protože bez ní bych vstala někdy ve 14 hodin. Padám hlady, a tak se nakonec rozhodujeme, že až zapneme pračku, půjdeme si něco uvařit. Do deseti minut jsme nastoupené v kuchyni. Český instantní výrobek nás vždy bohatě zasytí a navíc - je to opravdu chuťově výborné!! Máme Amore Mio se špenátem a sýrem. Než umyjeme nádobí po obědě, popovídáme a dojdeme přehodit prádlo z pračky do sušičky, je rázem 14 hodin. Domlouváme se, že dnes v 19 hodin vyrazíme na večeři do menzy. První víkend vaří obědy i večeře. Chci si mezitím přepsat nějaké poznámky ze školy. V momentě kdy dopíšu první větu, padne na mě neuvěřitelná únava. Rozhoduji se, že si 20 minut pospím, to znamená do 15 hodin. Když se vzbudím, je podezřelá tma. Hodiny ukazují přesně 18.45!!!! Za deset minut klepe Dana. To jsem si toho opravdu hodně přepsala. Na večeři potkáváme dvě holky, které už známe. Obě studovaly v Praze Francouzské lyceum, což znamená že nastoupily v pěti letech a končily maturitou! Luisa, která studuje umění, i když je moc fajn, není zrovna můj typ a tak jsem ráda ,že si povídáme tak nějak společně. Druhá slečna, Nariman, je víc moje krevní skupina a tak si povídáme o různých klubech a podobně. Když Luisa odejde na autobus, stojíme s Nariman a Danou před kolejí a povídáme. Nakonec jí jdeme ukázat svoje pokoje. Když odejde, je rovných 21 hodin!! Nemůžu uvěřit že je celý den pryč. S Nariman si vyměňujeme čísla a domlouváme se na neurčito, že nějam zajdeme. Jinak Nariman je moc krásná, její tatínek je Arab /Tunisan/ a maminka Thajka. Hlavně si ale moc rozumíme. Ona tu studuje medicínu, která tu trvá 9 let! Přece jen francouzsky podle mého názoru umí líp než česky. Zná jiné bary a diskotéky než my, takže se těším až nás jimi provede. Večer mám v plánu konečně přebrat tunu papírů, které mě tu chtějí zasypat. Za ten měsíc jsem nasbírala asi tak trilion brožurek a papírků a všeho, a něco si chci nechat a něco vyhodit, a je třeba to probrat. Do toho ještě poznámky ze školy…je toho opravdu hodně .Nakonec jdu spát v neuvěřitelných 4.30.(!)

Slzy, prázdnota a osamění aneb na světě je stejně každý člověk sám (Sobota 27.9. 2008)

Ráno vstávám v úžasných 9.45. Takhle sladce jsem se dlouho nevyspala. Včera celé odpoledne a dneska takhle krásně pozdě vstávám…hned co vstanu se pouštím do úklidu. Snažím se tu mít uklizeno pořád, ale přece jen včera jsem téměř celý den spala a tak je potřeba uklidit nádobí, knížky a podobně. Dneska za Danou přijeli rodiče. Vyšlo jim nádherné počasí a tak si užívají Petite France a podobně. Já se mezitím vrtám ve svých věcech, dělám co je třeba a mezitím mi do pokoje svítí sluníčko. Cítím se strašně šťastná, prostě už taková „zabydlená“. Přesně ve 12.00 si dělám obědo-snídani, protože to je moje první jídlo. Pak jdu na chvíli pozdravit Dany rodiče, kteří mi přivezli barvu na vlasy!!Paráda, mám strašnou radost. Ve třetí se loučím s Danou která chce jít spát. Celé odpoledne pro mě! Dana chce uklidit „výbuch v kajutě“ jak nazývá dary od rodičů:-) já jen tak zapínám Skype, kam za chvíli přijde mamka. Začínáme mluvit v 15 hodin. Trochu mě překvapí, když skončíme v 18.30. Pustím se do nějakých papírů. Za chvíli volá sestřička. Už od čtvrtka vím, že se dnes koná Glamour Erasmus party. Žiju tím už od čtvrtka a šíleně se těším. Pořád přemýšlím co si vezmu na sebe a tak. Dám si sprchu a ještě trochu povídám se sestřičkou. V rádiu hrajou úžasnou hudbu, spoustu známých songů, takže si tu tancuju a pěkně se poladím na dnešní večer. Asi v 21 hodin mi píše Dana, ať se na ní nezlobím, ale že dneska na tu party nepůjde. Píšu tedy přes facebook jedné krávě, kterou dost nemám v lásce, nicméně teď bych jí byla vděčná, kdyby mě doprovázela, začínám totiž být v zoufalé situaci. Než to stihnu dopsat, tak se ta blbka odpojí. Píšu ještě naší slovenské spolubojovnici, která mi odepisuje, že musí připravovat žalobu a že tedy nikam nejde. Najednou mi blikne Adriana online. Ah, spása! Zjišťuji situaci. Adriana určitě dneska půjde. Domlouváme se, že na sebe počkáme na stanici tramvaje Observatoire. Je to ode mě poměrně daleko, asi 15 minut cesty a při představě jak tam jdu, se mi ježí hrůzou vlasy na hlavě. Vyskákají mi z toho hrůzou červené skvrny po obličeji, které ani nemůžu zamalovat. Jelikož Adriana jde, začínám se v 22 vypravovat. Za chvíli mi píše, že je teď s kamarádkou venku, a že až bude u zastávky Observatoire, zavolá mi a dá mi vše vědět. Asi hodinu mi zabere rovnání vlasů, které pro jistotu hooojně nalakuji. Pořád se mi to nezdá, až jsem po hodině naprosto spokojená. Další téměř hodinu věnuji líčení. Snad nikdy jsem se takhle dlouho nevypravovala. Ale přece jen Glamour party…navíc moje první party tady…to si zaslouží náležitou výpravu. Beru si černé kalhoty a saténový top. Nepamatuji si, že by mi někdy výprava na večerní akci dala takhle zabrat. Ale myslím že se to vyplatilo, připadám si opravdu v Glamour stylu. Povedlo se mi „rozsvítit“ vlasy, které jsem hojně potřela tuhým leskem. Šíleně se těším a v hlavě nechávám rozjet různé příběhy, které bych dnes večer ráda prožila. Chtěla bych potkat různé holky a začít se s nimi bavit, protože to se mi pořád moc nepovedlo, protože jazykové skupiny drží opravdu hodně pohromadě. Už v pokoji nasazuji kapuci, protože nechci zbytečně upoutávat svými vlasy, na které jsem dnešní večer opravdu hrdá. Dobře dělám, neboť hned v přízemí stojí dva Arabové. Jelikož mi koukají jen oči, nijak extra je nezaujmu. Cestou se pořád otáčím, ale zdá se, že je pravda, že je tu bezpečno. Asi tak v půlce cesty mi píše Adriana, že asi bude mít velké zpoždění, protože neví kde bar je. Navrhuji, že na ní počkám na nějaké tramvajové zastávce. Zpátky dorazí smska že děkuje, ale že jí teď kamarádka řekla, kde že přesně ten bar je, a že se uvidíme až vevnitř. To mě mírně vyvede z míry. Ještě píšu Kristině, Češce, která studuje v Anglii, jestli jde taky dnes na party, protože já bych moc ráda šla, ale nechci tam být sama. Odpověď žádná. Cestou začínám nejistět. Strach už nemám, cesta je opravdu bezpečná. Když konečně dorazím na Place Saint-Nicolas-aux-Ondes, je všude ohromné množství lidí. Nenápadně procházím kolem baru Plazoleta, kde se party koná. Před barem stojí asi 40 lidí, a všichni kouří, ale já neznám ani jednoho. Oknem ven problikávají barevná světýlka a já se strašně těším, jak si konečně zatancuju. Procházím kolem jiných barů, které jsou hned vedle, ale z hloučků kolem nikoho neznám. To mě zarazí. Mělo tu být tolik lidí od nás! Rozhodnu se vyčkat na Adrianu. Před Plazoletou se shromažďuje stále více a více lidí. V době, kdy se já přicházím bavit, oni odchází domů. Doma jsem si připadala krásně, ale teď vlastně nevím jestli mám vhodné oblečení. Všechny slečny okolo mají minisukně a podpatky o výšce asi 100 cm. Také podle toho chodí. Nicméně nevypadají vulgárně, ale velmi elegantně. Kluci mají saka. Začínám si představovat jak se proderu venkustojícím davem a vstoupím dovnitř. Odložím si a co budu dělat?? Od stolu na mě budou koukat lidi z kurzu, kteří ale nezvednou ruku abych se přidala k jejich stolu. Budu tam chodit sama a všichni si budou myslet že jsem buď strašně nafoukaná, úplně blbá, nebo že jsem si přišla ulovit někoho pro dnešní večer. Nikdy bych nešla do klubu sama. Nekouřím, takže si ani z dlouhé chvíle nezapálím…takže to tam budu sama chodit? A co když je to opravdu jen bar? To znamená že tam vlezu a budu si muset někam sednout? Sama?? Ven se tlačí další davy lidí. Vypadám tam divně..sama. Občas se po mně někdo otočí s nesmyslným výrazem ve tváři. Venku stojící lidi jsou značně rozskupinkováni, zřejmě zase podle jazyků. Z každé skupinky se co chvíli ozve záchvat smíchu. Uvědomuji si, že jsem na světě úplně sama. Přemýšlím, co by se dělo, kdybych se mi nějakým Božím zázrakem povedlo tu zůstat. Zjišťuji, že když bych tu zůstala další rok, asi by to bylo hrozné. Moje kroky by vedly pouze do školy a ze školy zpátky na kolej. S nikým bych nepromluvila, s nikým bych se neseznámila. Nezbylo by mi než sledovat nějaké Erasmus skupiny, do kterých bych ale stejně strachy nezačlenila, takže dost začarovný kruh. Nejsem typ vlezlého člověka, který se připojí k jakékoli skupině lidí a zeptá se jich jak se mají a pak je neopustí do konce jejich života. Jsem dost stydlivá a něco podobného se mi dost příčí. Nikdo nepíše. Opilé partičky se rozrůstají. Nikoho neznám. Uvědomuji si tu bezmoc nad tím vším. Je mi poměrně zima. Čekám přesně do 1 zda-li někde nezahlédnu Adrianu. Nemůžu uvěřit tomu že tam nikde není. V 1.05 se rozhoduji odejít. Cestou mi kanou obrovské slzy. Takhle jsem si svůj Glamour večer nepředstavovala. Doma mi dá další hodinu práci si všechno to pečlivě upravené líčení odstranit. Poprvé za pobyt tady mám pocit prázdnoty a takového „ničeho“. Naprosto zbytečně jdu spát ve 2.30. Kdybych tohle věděla, mohla jsem udělat spoustu práce.Když při pohledu z okna vidím do protější budovy koleje a vidím tam v jednom pokoji asi šest lidí, na kterých je i přes tu dálku poznat, že se výborně baví, je mi strašně. Až si zítra prohlédnu na facebooku album Jenny, budu brečet znova. Jenny je jedna Norka, která se rozhodla že se bude bavit úplně s každým a nedělá jí to žádný problém. Závidím jí.

Desky nalezeny!!! (Pátek 26. 9. 2008)

Budíčka si dávám na 7.00 abych stihla vše zařídit. Ve spánku všechny budíky v dosahu vypínám a vzbouzím se v 8.30. Decentní čára přes rozpočet. Snídaně a celá výprava zabere 20 minut. Trhám světové rekordy! Běžím znovu do sportovního centra. Včera byly otevřeny jen sály na cvičení, ale vrátnice už měla zavřeno. Dozvím se, že dnes otvírá v 10.15, což mě moc nepotěší, protože je přesně 9.15. Nakonec vidím nějakou paní která zachází do nějaké místnosti, kde ostatní ženy popíjejí kávu. Vysvětluji jí situaci a ona se ptá všech ostatních zda-li nenalezly zelené desky. Druhá paní mě vede do jiné místnosti kde na stole leží moje zelené desky!!!! Jsem štěstím bez sebe, zachránili mi život!! A to doslova. Pak jdu na l´IEP. S Danou vyplníme oficiální rozvrh a jdeme ho odevzdat. Kupodivu ho nečtou ani nezkoumají kredity a rovnou si ho bez průtahů (!!) vezmou. Pak se těšíme na oběd, který nám opět dodá energii. Po obědě následuje „menší“ nákup za 10 euros a po obědě přichází nejnádhernější část dne- jdu spát!!!!!Budík zvoní v 18.00, to znamená že už spím 3 hodiny, nicméně vstanu až ve 20.10 protože nejsem schopná se vyhrabat dřív. Pak povídáme s Danou a já jdu potom zase spát. Krása:-))

Brazilec (Čtvrtek 25.9. 2008)

Ráno chci vstávat v 7.15, ale nějak se nezadaří. Vstávám v půl deváté. Detail. V půl desáté na mě ťukne Dana, a ještě musí chudák chvíli čekat. Ráno nás čeká předmět Sociologie des relations internationales. Předmět se mi moc líbí, ale přesto v pauze odbíhám na předmět Union européenne un espace de sécurité, de liberté et de justice . Pán mě nezaujme absolutně vůbec. Je dost těžce zženštilý a stále si drží svoji levou „ručičku“ u prsou což vypadá značně nevkusně. Jeho hodinovou přednášku využívám k přepočítání kreditů v rozvrhu. Po hodině jsme domluvené s Adrianou, že se půjdeme podívat na kubánskou salsu. Ze školy jdeme ve čtyřech-já, Dana, Adriana a Brazilec. Cestou se dohadujeme kde že vlastně je Sportovní centrum. Nemůžu uvěřit tomu, že jde Brazilec asi tak 2 kroky ode mě. Jednou jsme se potkali na chodbě, nikdo jiný tam nebyl, on tak blbě koukal a ani mě nepozdravil. Což je vadný, protože se přece všichni zdravíme. No a teď jde vedle mě, jako že to je vlastně docela normální. Za chvíli se od nás odpojuje a my s holkama míříme do Sportovního centra. Je to tam naprosto úžasný, mraky sálů - posilovna, sál na aerobic, sál na tanec, sál na box atd. atd. nevycházím z údivu. Salsa nicméně není ve čtvrtek,ale v pátek a to ještě až v pátek příští a ne zítra. Odcházíme tedy společně směr jídelna. Dana se od nás cestou odpojuje. Zůstávám na několik hodin s Adrianou sama. Zjišťuji, že jsem schopna vést několikahodinovou konverzaci ve francouzštině, což mě dost nakopne. Neříkám, že je to gramaticky správně, ale prostě si rozumíme a je to úžasnej pocit. Občas nám to sklouzne k angličtině, ale to opravdu jen ve výjimečném případě, kdy chci Adrianě sdělit, že v IKEE mají nádherně voňavé svíčky a zarazím se na slově „svíčky“. Na obědě potkáváme ještě dvě holky - jednu z Kypru, jednu z Ruska. Obě jsou moc příjemné, takže povídáme a oběd stydne. Po obědě navrhuji Adrianě prohlídku mého pokoje. Hrozně prý chtěla bydlet na koleji, ale nestihla podat žádost včas, takže teď bydlí na privátě. Z pokoje je úplně nadšená a hlavně ze všech těch věcí, co tu mám, protože ona si přivezla jen jeden kufr. Slibujeme si na příští víkend další výlet do IKEY. Potom doprovázím Adrianu k jejímu privátu a cestou se odpojuji směrem banka. Když dorazím do banky, můžu jít zaplať pán Bůh hned na řadu, což se tu často nestává. Dorazil mi dopis, že si můžu vyzvednou kartu. Podávám paní dopis. Ptá se jestli mi dorazila potvrzovací sms. Říkám, že žádnou nemám. Ale že mám tenhle úřední dopis. „No,“ říká paní, „tohle je jen dopis, víte co“ a usmívá se. „Máte ještě potvrzovací sms, že si opravdu můžete kartu vyzvednout?“ Tak tohle mi hlava nebere. Jelikož žádnou přiblblou smsku nevlastním, odporoučím se z pobočky ve značně rozladěném stavu. Cestou si říkám že sjedu na kolej a za hodinku zase zpátky do školy. Je to trochu jinak….na autobus, který má jezdit každých 10 minut, čekám 40 minut a žádný nepřijede. Lístek jsem si chtěla koupit u řidiče,ale napadá mě, že čekání na bus si zkrátím koupením lístku v automatu za rohem. Cestou přemýšlím co asi zrovna dělá Brazilec a jestli si taky zapsal odpolední předmět jako já. Ve svém zamyšlení moc nevnímám okolí a tak když hledám po kapsách drobné na lístek, se skloněnou hlavou téměř nabourám do „protijdoucího“. Když zvednu hlavu a zjistím že to je BRAZILEC, krve by se ve mně nedořezal. Myslela jsem že takhle přihlouple trapné náhody se dějí jen ve filmu. Konečně mě aspoň pozdraví. Trochu splašeně mi bije srdce a on naštěstí nastupuje do přijíždějící tramvaje, aby neviděl, že se mi poněkud rozkutálely drobné. Na podivné setkání musím myslet ještě hodně dlouho. Na kolej nakonec nestíhám a jdu si do trafiky pro svůj první francouzský Cosmopolitan. Udělá mi radost že si můžu přečíst článek a pochopím bez problémů o co jde. Cestou listuji v časopise a poměrně rychle tak dorazím k l´IEP. Dana mi psala ať jí držím místo, takže to hodlám udělat. Chci vytáhnout desky se všemi nezbytnými papíry a podívat se, kde že se vlastně přednáška koná. Jsem decentně v šoku, když desky v kabelce nenajdu. Napadne mě, že když jsem ukazovala Adrianě pokoj, asi jsem je nedopatřením vytáhla z kabelky. Z plakátu v přízemí se dozvím, kde že se vlastně přednáška koná. Předmět Droit Constitutionnel de l´Union Européenne učí profesorka, která vypadá na první pohled docela přísně, ale nakonec se zdá být docela milá. Nicméně předmět mi připadá poměrně náročný. Představa, jak se tohle vše podrobně učím ve francouzštině mě dost vyděsí. Jasně že se budu muset učit ve francouzštině i všechno ostatní, ale tohle je potřeba naučit se hodně precizně. Myslím, že i tak toho budu mít až kam, takže se rozhoduju předmět v pauze opustit. S Danou na druhou hodinu přecházíme na předmět Kennedy and his times. Angličtina!! Taková lahoda pro uši:-) Zbožně si prohlížíme učitele, Angličana, když vykládá rodokmen Kennedyho rodiny. Sice jsem čekala výklad např. o vlivu Kennedyho politiky a podobně, ale výklad o tom, co mu řekl dědeček když byl ještě dítě a podobně, mě zcela odzbrojí. Nicméně předmět je příjemný, takže se rozhoduji si ho zapsat. Předmět končí o celých 10 minut dřív, což je moc fajn a upalujeme na kolej. Když přijdu do pokoje, čekám že moje „zapomenuté“ desky leží na posteli. Jaké je moje překvapení když desky ani za hodinu hledání nikde nenajdu. Zmocní se mě strach. Začíná mnou zmítat strašná hrůza. Zítra se odevzdává rozvrh! Ty oficiální papíry by mi na studijním ještě znovu vydali, o to až tak nejde, ale mám v těch deskách všechny svoje výpisky co se kreditů a předmětů týče. Jsem úplně hrůzou bez sebe. Zuřivě přemýšlím kde jsem desky mohla zapomenout. V 19.15 vybíhám do Sportovního centra, protože mě napadlo, že jsem desky odložila když jsem spatřila automat na kávu. Bohužel, nic nenacházím. Asi ve dvě hodiny jdu spát a už dopředu jsem naštvaná, že budu muset ráno vstávat a jít po městě hledat desky.

Akce "Agora" (Středa 24.9. 2008)

Ráno vstávám ve čtvrt na šest. Je to dost těžké. Jsem pěkně zpomalená a všechno mi strašně trvá. V půl osmé mě vyzvedne Dana a jdeme směr l´IEP. Od osmi hodin je předmět Histoire des relations internationals. Nejvyšší hlava pomazaná Monsieur Schirmann nám vykládá o začátku první světové války. Ze začátku to ještě jde, a dělám si i poznámky, ale potom mám pocit že omdlím a nic nevnímám. Potom si plánuji spánek, a přemýšlím, že ani nepůjdu na oběd, abych si pěkně pospala. Realita je trochu jiná. Je potřeba umístit jeden papír do studentské organizace AGORA. Tam jim od nás chybí jeden kód takže si od nás požadovaný papír nevezmou. Jdeme si pro kód do jiné kanceláře, kde nás paní (vypadá jak čarodějnice, jen uletět….)seřve, jak jsme si dovolily jít do AGORY, když ten papír vyřizují oni. Tak se zase přesuneme do AGORY abychom nahlásili, že papír nebude, protože nám to baba Jaga zakázala. Slečna souhlasí a říká, že to není naše chyba a že si to s babou Jagou vyřídí sama. To snad ani není pravda, tahle anabáze zabrala téměř hodinu. Ze spaní nic nebude. Rozhodujeme se jít si pro nákup. Beru zeleninu, ovoce..pečivo…a rázem jsem o 15 euros lehčí. Návštěvu papírnictví za 10 euro radši pomíjím. Celý den se těším na oběd. Než ale dojdu k sobě do pokoje a vybalím nákup, zjistím, že se nějak zázračně pohnul čas a já už oběd nestihnu. Doslova supíme do školy na předmět Relations internationales et transferts culturels. Nikdo neví co si pod tím představit. Sedíme uřícené v aule, když přijde jedna holka a řekne, že profesor tu dneska není. Jdeme dolů k vývěskám a drahý profesor skutečně není dnes přítomen. To mě dost namíchne. Cestou na kolej (pokolikáté už?) se stavuji na poště a vyzvedávám si ooooobrovský balík. (Díky, mami!!)všichni na koleji závistivě koukají:-)v balíku jsou samé dobroty a hlavně kosmetika. (Bezva:-)) Když se pokochám obsahem balíku, uháním zase do školy na Histoire Européenne. Celkem se to dá poslouchat,ale jsem strašně unavená a moc nevím, o čem je řeč. Respektive jednotlivým slovíčkům rozumím, ale do vět mi to mozek nespojuje. Když jakž takž dožiju konce, přichází předmět Le monde russe. Ač ten samý profesor, nerozumím ani slovo. Mám zanesený mozek, dneska toho bylo opravdu hodně, navíc přednášky trvají 120 minut a 3 za sebou..to je prostě moc. Během poslední přednášky „zasekávám drápek“ a sedím vedle Adriany, jedné z Brazilek. Je opravdu moc milá, tak si šeptem o hodině povídáme a já si přijdu jak na střední:-))Když jí dám své číslo, asi za 10 minut mám nepřijatý hovor z cizího čísla. Tak nevím….že by Brazilec?

Škola hrou (Úterý 23.9. 2008)

Ráno vstávám v půl deváté a provádím akci „Mytí vlasů v kajutě“ . Zabere to dost času, protože koupelnička je úplně celá mokrá a musím ještě vytřít. Když si vysuším vlasy, najednou se rozezní požární poplach. Někteří studenti o překot běží ven a houfují si. Koukám na ně z okna. Oni na mě koukají dost divně, jakože proč taky nejsem venku. Trochu se bojím. Volám Daně. Jde ke mně. Cestou potkává uklízečku, která jí sděluje že jde pouze o cvičení a vytírá dál podlahu. Tohle mě trochu rozruší, takže se tak tak stihnu připravit, než v 11.45 přijde Dana. Dnes mám v plánu si (díky vlastnictví etudiantské karty, cha cha) založit vlastní kartu na obědy a přestat vyžírat Danu. Padne 50 euros a to ještě vracím 25 euros za minulé obědy. No, není to sranda. Zpráva dne je, že by měli vařit i o víkendu na oběd i večeři. (Že by konec samovaření s Číňany v zádech?) Po obědě jdeme do pekárny rozmazlit chuťové buňky a dopřát jim čokoládový hřbet. Není mi úplně jasné, jak bez tohohle kusu pečiva budu existovat po odjezdu z Francie. Od 14 hodin nás čeká přednáška Relations internationales et transferts culturels. Nevím, co přesně si pod tímto názvem představit. A dneska se to ani nemám dozvědět. Čtvrt hodiny všichni pokřikují a pak se hromadně zvednou. Jeden student nám vysvětluje, že „ le prof“ tam není a že to prostě odpadlo. „Super“protože když jsem ten předmět neviděla, nevím, jestli si ho můžu dovolit zapsat. Nakonec ze školy odcházíme také a jdeme donést do banky nějaké dokumenty, které jsme neměly při zařizování účtu. Po krátkém zastavení na koleji jdu na předmět Historie des Idées Politiques modernes, na který se velmi těším, neboť jsem ho velmi úspěšně již absolvovala v Praze. Zajímal by mě francouzský pohled. Nicméně ten mě naprosto rozdrtí. V hale je k prasknutí a neboť Dana si dala jiný předmět, jsem tam sama. Všude kolem si posedají Francouzi (žádný Erasmus, konečně francouzská francouzština!-nic proti Španělům:-)slečna po mé pravici mi oznamuje (bez ptaní, asi vypadám zoufale) že kdybych cokoli potřebovala, ať jí řeknu. Do třídy vejde „le prof“. Vypadá šíleně, něco jako Václav „Upír“ Krejčí, vlasy mu stojí do výšky, brejličky se mu na nose pohupují vždy když mluví (hýbe u toho nosem!) a vůbec….vypadá jako bláznivý učitel chemie (kterému před chvílí něco bouchlo přímo v ruce). Nelení a rozdává mraky papírů. Že prý jako učební texty. Není to ani napsáno normálním písmem, úplně mi z toho tečou oči. (Asi vám sem dám ukázku) a korunuje to prohlášením, že nás nezná což je škoda a že je potřeba získat přehled, tak ať mu na kus papíru napíšeme (a diktuje: ) jméno, příjmení, obor studia, ročník studia, adresu (?!!!), telefonní číslo (???), jazyky kterými mluvíme a taky důvod, proč jsme si vybrali jeho kurz a co od něj po tom roce čekáme. (Já se přišla jen podívat?!) Tohle mě úplně rozdrtí. Na co to potřebuje, sakra?! Pak neváhá spustit palbu slov, kterým není rozumět. Ten člověk zaprvé neumí mluvit do mikrofonu, strašně funí a není mu vůbec rozumět. Pak zjišťuju ještě smutnější věc-on neumí mluvit vůbec! Zakoktává se, chvíli mlčí a pak se strašně rozjede, že všichni vyprsknou smíchy. Teď přišla přesně ta chvíle, o které jsem tolikrát slyšela…:“No, nejdřív nerozumíte ani jedno slovo, a pak tak za několik měsíců se to zlepší“. To je přesně můj případ. Huhňá si něco o absolutismu a já absolutně netuším co. Útěchou pro mojí duši je, že o dvě řady přede mnou sedí Pablo. Vypadá v pohodě, ale vím, že nerozumí. Prostě nemá nárok. Celé dvě hodiny si listuje v nějakých papírech a nenapíše si ani čárku. Asi vypadám strašně zoufale, protože o přestávce se ke mně otočí kluk co sedí přede mnou a ptá se odkud jsem. Říkám mu že fakt nic nerozumím, a on mě „uklidňuje“ že toho taky spoustu nestihl. To mě opravdu neuklidní, protože on tomu aspoň rozumí! Hodina naštěstí skončí o dvacet minut dřív. Slečna vedle mě se mě po hodině ptá jestli jsem všechno tak nějak pochytila. Říkám jí po pravdě že nic moc, nebo spíš že nic než moc, že ten člověk je naprosto vadnej. A ona mi řekne, že mám pravdu, a že i pro Francouze tenhle podivný človíček mluví strašně rychle. Polituje mě a mojí jazykovou indispozici a nabídne svou pomoc s čímkoliv. Překvapí mě jak jsou Francouzi přátelští, milí a ochotní. Jdu zdrcená na kolej kde jen koukám do zdi a pak se ,ani nevím jak, přesunu do postele.

Začíná škola (Pondělí 22.9. 2008)

V noci mi bylo strašně špatně. Vím, že jestli se už konečně nevyspím, bude se mnou konec. Nakonec si můžu si dovolit ten luxus spánku a vstávám přesně ve 12. Nejdu ani na oběd ( a ten hodně miluji) jen abych mohla spát. Ve 13.15 mě vyzvedává Dana a jdeme zařizovat nějaké administrativní věci. (Jak jinak, ve Francii, že) Přesně v 16 hodin nám začíná předmět La Convention européenne des droits de l´homme. Profesorka vypadá jen o málo starší než my a je strašně příjemná. Hned na úvod se ptá, kolik je ve třídě cizinců. Měla by se zeptat obráceně, to by bylo snazší, neboť je přítomno jen 5 Francouzů. Slyšela jsem od různých mých známých, že nejhorší jsou první 2 měsíce, kdy není nikomu rozumět a nikdo si ani neumí udělat žádné poznámky, takže jsem přímo vyvedena z míry když rozumím a dokonce si i píšu poznámky. Nerozumím a ani nemůžu rozumět úplně vše, ale vím o čem je řeč, což je hodně úžasný pocit! Po desetiminutové přestávce kdy paní profesorka odchází kouřit:-) přichází Santiago a Brazilec (už vím, že se jmenuje Jonas). Přestávám se soustředit na lidská práva. Dorazí mě tím, že si sednou spolu. Raději zvolím nenáročnější práci-přepočítávání kreditů. Potřebuji jich 40,protože 20 máme rozložených do povinných předmětů, které jsou pro každého stejné a 40 je na nás. Vychází mi jich 52. Vypsala jsem si všechny předměty, které by mě nějak zajímaly, takže jsem ráda že mám z čeho vybírat. Zbytek rychle uteče a my se přesunujeme do vedlejšího sálu na předmět Culture et Relations internationales au Xxè siècle. Předmět nepojednává úplně o tom, co má v názvu, ale připadá mi spíš jako dějiny umění. Profesorka je též velmi mladá a též velmi příjemná. Ukazuje nám různé obrazy a texty z doby kolonizace a začátku století. Moc mě to baví, nicméně mi není tak docela jasné, z čeho se bude skládat test. Venku je nádherně i ve 20 hodin, takže není problém se po výuce přesunout na kolej pěšky, i když už ode dneška máme zařízené karty na tramvaj a autobus.Po úklidu pokoje jdu zase spát v 1. Celý život se chci "naučit" chodit spát ve 22. Pořád se mi to nevede. Tak snad zítra.

La route de vins (Neděle 21.9. 2008)

Ráno nemůžu uvěřit tomu že jsem vstala po pouhých dvou hodinách spánku. Pohybuji se značně zpomaleně a dělám si s sebou svačinku. Pěkně poctivou, bagetu, rajská jablíčka, okurku, hroznové víno….když už má být pique-nique tak ať to tedy stojí za to. Poslední dobou se čím dál tím méně věnuji tomu, abych po ránu vypadala jako člověk. Chtělo by to napravit. V tomhle mikroprostoru se však úplně vše dělá velmi těžko. Snídaně je problém, oblékání problém - není si co kam odložit a hned se musí uklízet. Když dám vše (a mě) dohromady, ťukne Dana a vyrážíme směr l´IEP. Akorát přijíždí bus, který mě opravdu pobaví. Pak mě začne štvát. Když si sednu, nemůžu dát před sebe nohy, kolena bych potřebovala mít tak o 5 cm dál, bezva, celou cestu mám obě nohy do uličky. Pohodlí jak řemen. Cestou spím a nevnímám jistě velmi zajímavé objekty, o kterých Antoine vypráví do mikrofonu. Zhruba v půl desáté se dostáváme k zámku/hradu (?) Le Haut-Kœnigsbourg. (Ano, stále jsme ve Francii!!) kde absolvujeme prohlídku, která sestává ze stálého stoupání a klesání po všemožných schodech. Stavba mě zaujala, ale víceméně tím kde se nachází (viz fotogalerie) než interiéry. Prohlídka trvá docela dlouho a je příšerná zima.Zaplať pán Bůh končíme. (je mi opravdu nechutná zima, a to mám několik vrstev!) Měli jsme štěstí, zrovna když odcházíme, nahrne se dovnitř asi miliarda lidí. Aspoň že jsme to měli v klidu. Autobus odjíždí ve 12. Cestou zase nevím o světě a tak se vzbudím až když přijíždíme do vesničky Riquewihr (bezva název). Nakonec se umoudřuje počasí a ti nejodvážnější jdou „pique-niqueovat“ rovnou na trávník. Na to je mi pořád ještě dost velká zima. Máme volno až do půl třetí. S Danou volna využijeme prohlídkou vesničky, která očividně sestává z jedné ulice. Avšak překrásné. Atmosféra mě opravdu dostane. Přeje nám počasí, všude voní místní speciality (převážně sladké) a všude nám dávají degustovat. Paráda! Nakupuji hromadu pohledů a Dana nějaké sladkosti. Pátek, sobotu a dnešní den hodnotím jako opravdu překrásné. Tolik jsme toho viděli…tolik zážitků a vjemů..nevycházím z údivu. V půl třetí máme sraz a jdeme do vinotéky. Francouzi pořád pijí, buď víno nebo pivo. Po prohlídce a přednášce o zrání a výrobě vína docházíme do sálu, kde máme možnost degustovat 4 druhy vín. První je šumivé, další jsou bílá. Povídáme a čas příjemně utíká. U stolu sedíme s Angličankami a mluvíme tak asi Frenglish. Pěkný to jazyk. Hlavně že si rozumíme. Během dne vypozoruji, že Santiago očividně spí se svou španělskou spolubojovnicí. Zajímavá informace. Bohužel čas rychle utíká a kolem 16.45 je čas k odchodu. Jako dárek dostáváme svoji degustační skleničku. Cestou do Strasbourgu kupodivu nespím ale užívám si krajinu. Je to opravdu výjimečná krása. Naprosto všude jsou vinice. Je to fascinující pohled. Přibližujeme se do města a zanedlouho je čas vystoupit. Zatleskáme Aline a Antoinovi za krásný výlet a vystupuje se. Těším se na svůj pokojíček, a hlavně na postel v něm. Zítra začíná škola. Ne ještě úplně naostro, ale začíná. Je takový zkušební týden. Máme možnost se dojít podívat na předměty o které bychom měli zájem a teprve potom si je zapsat, což je super. Doufám, že všechno dobře dopadne a mě se tu i po prvním školním dnu bude pořád líbit.

Obchůzka památek a výšlap na katedrálu (Sobota 20.9. 2008)

Dnes ráno mám budíček na čtvrt jedenáct, což mi ale stejně nevyhovuje, protože pořád nejsem vyspalá. Nasnídám se a vypravím asi za 20 minut, což je světový rekord. Když mě vyzvedne Dana, jdeme ještě společně s Kristinou na nákup. Potraviny docházejí. Do cesty nám vstoupí pekárna kde neodolám a kupuji vše možné i nemožné. Pokračujeme do LIDLu, kde se dá nakoupit snad levněji než u nás. Zelenina teda nic moc, ale na všechno ostatní neskutečně levno. Nejde tam ale koupit úplně všechno. Pokračujeme dále do supermarketu SIMPLY, který je úžasně nazdobený a příjemně se tam nakupuje, nicméně je tam o dost dráž. Fronty v obou obchodech raději ani nezmiňuji. Potom se s vypětím všech sil vyškrábeme do svých pokojů (už několik dní nejezdí výtah), Ve dvacetiminutové siestě moje chuťové buňky zažívají orgasmus, protože jim naservíruji čokoládový hřbet, neskutečnou lahůdku. Listové těsto plněné nechutně výbornou čokoládou. Jsme tak akorát posilněny na odpoledne plné památek. K výhodám svátku Patrimoine patří vstupné zdarma do všech památek. Je nádherně, dnes je 19 stupňů a děkujeme Bohu že nám dopřál tak krásné počasí právě když se chystáme na výstup na katedrálu. Nejdřív si ji prohlédneme zevnitř, zapálíme svíčky a protlačíme se hromadou lidí zase ven. Pak katedrálu obejdeme, dostaneme lístek, že máme vstup zadarmo (nechápu, lístek zadarmo!!) Ach ty papíry) a šplháme se nahoru. Je to ohavný pocit, točí se mi hlava, ale já se překonám! Nevím jestli bych při arachnofobii v rámci léčby snědla pavouka, ale třeba mi léčba šokem (vyšplhat nahoru při nehorázných závratích) pomůže. Když se horko těžko dosápu nahoru, výhled opravdu stojí za to. Strašně fouká, ale je to nádhera. Po nafocení série snímků následuje cesta dolů. Ta je o poznání horší. Když se v pořádku dostaneme na pevnou zem, jdeme nakoupit nějaké suvenýry a podobně. Rozhodujeme se ještě pro návštěvu muzea, když je zdarma, je škoda toho nevyužít. Na muzea moc nejsem, ale tyhle expozice mě dostanou. V suterénu archeologie, v přízemí užité umění, v 1. patře obrazárna. Odcházím opravdu nadšena. Pak se od nás odpojí Kristina a s Danou pokračujeme v prohlídce Petite France. Z lodě to bylo taky krásné, ale procházka mi vezme dech. Je něco jiného procházet se mezi těmi domečky než je vidět z lodě, i když to má taky své kouzlo. Nemůžu se nabažit, navíc je dokonalé počasí. Sice fouká, ale nádherně svítí slunce. Opravdu si užívám svojí přítomnost ve Francii. Když zdálky zní nějaký pouliční zpěvák, opravdu to nemá chybu. Cestou na kolej plánujeme večeři. Polévka je grunt, takže slepičí nás nemine a obyčejné těstoviny s kečupem a středomořským dresingem se mi po celodenním výletu zdají jak ze snu. Večer s Danou plánujeme náš budoucí rozvrh. Měla bych jít brzo spát, zítra jedeme na výlet. Budu vstávat v 5.30 a jdu spát v 3.15!! Hrůza, bojim se jak budu ráno vypadat.

Oficiální uvítání na l´IEP (Pátek 19.9. 2008)

Vstávám si až se vzbudím, sama od sebe, žádný budík. Neskutečná nádhera!Dnes je zápis a vše kolem toho. Mělo to být přesně od 9 a celodenní, ale díky tomu, že je nás hodně nemohli najít žádný vhodný sál a setkání se přesunulo až na 14.30 hodin. Mme Witkowski (vtipně) navrhla, že by se tedy mohl konat ještě kurz. S Danou se rozhodujeme vegetit. Nakonec se dozvídáme, že na kurzu bylo málo lidí a tak je po hodině (!) pustila. (Ještě že jsem spala!) Dám se dohromady a v půl jedné na mě čeká Dana s Kristinou a jdeme na oběd. Oběd je opravdu nejkrásnější chvíle dne, žiju jen pro něj:-))(A taky pro mojí lásku, ale to jsme někde jinde:-)) Po obědě se procházkou dostáváme k l´IEP. Do dvou vydávali etudiantské karty, a je půl třetí, takže si nedělám iluze. No co, kartu jsem neměla dva týdny, ještě bez ní vydržím. Ve dveřích do sálu mi Aline vrazí mojí Carte d´étudiante!!! Moji drazí, mám vlastní etudiantskou kartu! Pro všechny případy ji přikládám, abyste viděli že si nevymýšlím:-))Na zápise samozřejmě obdržíme další nálož papírů (miluju Francii) a obecné informace co a jak máme zapisovat. To, co se stane potom, mi opravdu vyrazí dech. Do sálu napochoduje asi 20 lidí a za strašného rachotu se prochází po sále. Ten rachot je hudba školní kapely (?) ale je to úžasně rytmické a opravdu to na mě udělá dojem. Uvítají nás a postupně chodí k mikrofonu. Každý se představí za své oddělení a láká nás abychom se připojili. Postupně nás láká prezident sportovního klubu, prezidentka roztleskávaček, šéfredaktorka školního časopisu, někdo z uměleckého „oddělení“, a někdo z ekologické „frakce“. Připadám si jak v americkém filmu (ano, jsem ale ve Francii) a ta vlastní soběstačnost téhle univerzity mi připadá fantastická. Ti studenti pro svoje předsvědčení žijí, organizují akce…prostě mě to obrovsky okouzlilo. Pak se s námi rozloučí a odběhnou. Potom přichází poměrně roztodivný člověk, který nás láká do spárů organizace která se zabývá nikdo neví čím. Z pána tečou potoky potu, zřejmě nikdy nemluvil před takovým počtem lidí. Když skončí, jde se domů. Zhruba za hodinu se koná společná večeře v univerzitní restauraci Gallia, takže si jen na kolej odhodíme triliony papírů a jdeme zpět. Před l´IEP, kde máme sraz, téměř nikdo není,takže se odchází rovnou. Nakonec téměř všichni dorazí přímo do Gallie. Dnes je speciální soirée crêpes, takže jsme zvědavé co bude. No, je to poněkud umělohmotné ale hlad je hlad. Na večeři se probírá další průběh večera. Ve 22.15 je sraz u l´IEP a jde se společně někam, kde jsou francouzští studenti a Erasmus je v menšině. Docela se těšíme a do té doby se jdeme natáhnout, protože je teprve 19 hodin. Před desátou večerní se vychází směr francouzská party. Ve městě jsou svátky Patrimoine a slaví se v mnoha ulicích. V jedné, poblíž naší koleje ,potkáváme skupinku Španělů, z nichž znám Diëga (pravda,Portugalec) Jimenu a našeho slavného Pabla. Domlouváme se, že se sejdeme v Salamanderu. Čekáme,že dnes večer dorazí tak 20 lidí. To, co stojí před l´IEP je hromada lidí čítající zhruba milion členů. Je to neskutečná skupina. Kluk, co se odpoledne vydával za sporťáka nás vede do nějakého baru. Asi tak během vteřiny je všem jasné, že se do něj nikdy nemůžeme vejít. Roztrhne nás do několika různých barů. Objednávám si pivo Desperados v láhvi, protože je nejlevnější. Je ale docela dobré. Za chvíli se u nás zjeví sporťák a hlásá přesun do Samandru, salsa baru. Po vstupu s Danou usuzujeme, že dnešní večer se zřejmě nepovedl a asi po 15 minutách odcházíme. Škoda, akce měla solidně našlápnuto a skončila tak nějak doztracena……….nakonec se ale těším do postele.Nicméně se nám podařilo tak nějak "zaseknout drápek", protože jsme se začaly bavit se Španěly, pak s holkama s Brazílie a vůbec jsme se tak nějak integrovaly. Vlastně se ta akce dá hodnotit dost úspěšně.

Rada Evropy (Čtvrtek 18.9. 2008)

Zase můžu vstávat v 10. Nasnídám se a upravím a po 12 hodině jdeme s Danou a Kristinou na oběd. Po obědě jdeme na autobus, protože celá naše Erasmácká skupina jde do Rady Evropy. Jsme tam už ve 14 hodin, a sraz je až v 14.30. Celých třicet minut využíváme k focení a povídání. V půl třetí jsou všichni na místě a my naprosto nepochopitelně vcházíme do budovy až v 15.15. Hrůza! Čekání ale stálo za to, interiér je krásný a hlavně přednáška zajímavá a paní příjemná. Po chvíli se stěhujeme do jiné místnosti kde nás čeká přednáška (některé i debata) o lidských právech. Trvá to na můj vkus docela dlouho. V nestřežených chvílích se mi hlavou prohání vzpomínky na domov, rodiče a přítele a začíná mi být trochu úzko. Snad až teprve teď jsem si definitivně uvědomila, že jsem opravdu ve Francii, na rok, a sama. Nevím, bylo to jako prozření a nebylo to moc příjemné. Odcházíme v 18 a Lin velí směr Obchodní centrum. Spousta obchodů je známých a ty neznámé rády poznáme. V ETAMU, kde prodávají náááádherné oblečení (od nás znám jen ETAM s prádlem) se neudržím a kupuji si kabát. I když neudržím není to správné slovo. Už jsem jich vyzkoušela řadu a tenhle mi naprosto sedne. Pokusím se ho nějak vhodně zakomponovat do rozpočtu. Dnes se s Danou už večer nevidíme, protože musíme jít spát. Únava je tu nemoc číslo jedna.

Pereme protége (Středa 17.9. 2008)

Vstávám ve sladkých 10 hodin. Dnes měl být kurz dohromady (všechny, i odpolední skupiny) a měl se pouštět nějaký film. Tohle když jsem se dozvěděla, rozhodla jsem se nikam nechodit a pěkně si poležet. Dana se rozhodla stejně a šla někam do města. Během rána se rozhodujeme přeprat si povlečení. Matrace jsou zde navlečené do takových povlaků, které se honosně nazývají protège de matelas, čili něco jako obal na matraci. Je to z gumy (naštěstí, nechutná matrace je naprosto uzavřená)a šíleně to nevoní. Odchytáváme uklízečku a ptáme se zda-li to můžeme vyprat. Tváří se že ano. Nejdříve pereme povlečení, a pak protège, protože tady na to mají speciální program jak na praní tak na sušení. Program praní trvá 60 minut a sušení asi 40. Musím tam vždy dojít a přehodit věci z pračky do sušičky. Když si asi ve 14 hodin povléknu postel do čistého a voňavého, hned do ní s radostí uléhám. Večer je nějaký koncert pod širým nebem. Je šílená zima! Přes den je asi 9 stupňů, což je šílenost. Stěžují si ale i místní, a tak doufáme že se zase brzy oteplí na nějakou normální teplotu vhodnou pro září. Na koncert samozřejmě nejdeme a tak si jen povídáme u Dany na pokoji. Podaří se mi prvně v životě jít normálně spát.

Bateau Mouche (Úterý 16.9. 2008)

Vzbouzím se klasicky před šestou. Už se mi úplně motá hlava. Jestli tímhle tempem budu žít dál, asi se nedožiju ani pětadvaceti. Jsem strašně vyčerpaná. Navíc unavený obličej dá větší práci namalovat než ten odpočatý:-)). Ve výsledku vypadají vždy stejně akorát s rozdílem asi 20 minut. Cestu do školy ani nevnímám a jdu jak ve snách. Jsem naprosto mimo, nedokážu ani mluvit. Chce se mi strašně spát. Kurz francouzštiny vůbec neutíká. Rozdělíme se na dvě skupiny a jedna (my) zastupuje nějakou ženu s dětmi co odmítá dojíždět za prací do Paříže a druhá skupina naopak hájí zájmy státu a argumentuje, proč musí žena práci přijmout. Celé je to úplně k ničemu, neboť to nikterak neovlivňuje moji francouzštinu. Tupě zírám před sebe a zmůžu se asi na 3 věty. V hlavě mám pouze a jen oběd, protože ten mě nakopne k přežití odpoledne. Po výuce (netuším jak jsem dožila konce) se jdeme s Danou podívat na trh. Komentujeme všechno co vidíme. Mají krásná rajčata tak říkám že za 2,50 se to ještě dá snést. Najednou se otočí kluk a říká: „Vy jste Češky?“ Koukáme na sebe s Danou jak blázni, protože češtinu přece jen v tomhle městě slyšet moc není. Prohodí dalších pár vět s dost těžkým přízvukem. Dál už chlapec neví a přecházíme do angličtiny. Dozvídáme se, že studoval v Praze přes Erasmus na FTVS. Zveme ho ať jde s námi na oběd. Cestou si povídáme o všem možném a při obědě řešíme Čechy a Francouze. Johathan si postěžuje, že mu chybí „polevka, rizek a medovník a taky pivo“ takže s Danou vymýšlíme plán = my uvaříme polévku,on přeloží cokoliv:-)). Ráno den tragicky začal, kurz měl přímo katastrofální průběh, ale po setkání s Jonathanem se mi trochu nalije krev do žil. Přece jen komunikace s rodilým Francouzem je něco jiného než kurz s ostatními Erasmy. (nic proti nim) Po obědě si jdeme pro něco sladkého do vyhlášené pekárny Au Pain de moc Grand-Père, prostě jak říkáme - "K dědečkovi.“ Pak si asi na tři hodiny zalezu do postýlky a odpoledne strávím krásným sněním. Asi v 17.15 vylezu a rychle jdu k univerzitní restauraci Gallia, kde máme sraz. Jedeme bateau-mouche (krytá loďka) která nás asi 50 minut veze po všech krásách Strasbourgu. A opravdu je na co se dívat. Čtvrť Petite France je úchvatná, stejně tak mě uchvátí když po čase dojedeme k Evropskému parlamentu. Po výletu jdou všichni na společnou večeři ale já při vidině teplého pokoje a hlavně postele utíkám na kolej. Večer se ještě stavuji u Dany a převyprávím jí celý výlet, protože ona tam nebyla. Zase jdu spát nad ránem.

Úspěšní mohou na l´IEP studovat dál (Pondělí 15.9. 2008)

Vstávám klasicky před šestou. Většinou sedím na posteli půl hodiny a poslepu u toho snídám. Jsem po ránu úplně neschopná. Potom si čtvrt hodiny čistím zuby (na zuby jsem vážně úchyl) a potom si půl hodiny žehlím vlasy (ale už jsem s tím téměř přestala, mám pak plnou kajutu vlasů a nebaví mě to pak uklízet) V půl devátý zase ťukne Dana a odebíráme se směr l´IEP. Mme Witkowski, naše profesorka,se rozhodla změnit sál výuky. Posledního kurzu jsme se tak úplně neúčastnily, takže nevíme kam. Naštěstí skupinka studentů postávající před salle 211 nás navede. Židle jsou kolem zdí do kolečka, což je praktické a hlavně ne tak stresující. Mme Witkowski nám oznamuje, že je na pořadu dne návštěva Bibliothèque. Knihovna není moc rozsáhlá,ale hodně útulná a přímo vybízí ke studiu. Nicméně návštěva nezabere víc než 20 minut, takže se za chvíli vracíme do učebny. Na hodině se dozvídáme zajímavé věci, jako třeba že francouzské univerzity jsou otevřeny všem zájemcům o studium a nekoná se na nich výběrové řízení. Chcete studovat medicínu ale nic nevíte? Nevadí, jděte studovat. Problémem je síto ve druhém ročníku, přes které projdou stejně jen ti nejlepší, takže stejně se přirozenou selekcí vyberou jen Ti opravdu vhodní ke studiu. Zato na Grandes Écoles probíhá těžké výběrové řízení a uspěje jen 20 procent uchazečů. Dále je nám trochu vyvrtána díra do hlavy inforamací, na jak prestižm institutu se právě nacházíme. Také se dozvídáme, že pokud někdo z nás Erasmů velmi úspěšně složí závěrečné zkoušky, má možnost na škole studovat dál. Zní to fantasticky, tak že by….snad….???? Po vyčerpávajících informacích se těšíme na nejkrásnější chvíli dne-oběd. Po cestě se domlouváme s Kristinou, že odpoledne půjdeme zařídit účet do banky. Po obědě jdu rovnou do školy, protože dnes probíhají platby v hotovosti. To je opravdu „báječná věc“ protože hotové peníze zde berou pouze jeden den. Jak už jsme se zmínila….jsou tady s tím trochu na hlavu,protože to když to jde jeden den, jde to i druhý,ne? Tady ne. Od ostatních studentů vím, že hned po zaplacení dostali etudiantskou kartu. Když se po ní ptám, paní mi poví, že karta bude samozřejmě za týden.(?!)Nevěřícně odcházím ze školy. Myslela jsem, že mi to zabere půl odpoledne a teď najednou nemám co dělat. S Kristinou mám sraz až v 16 a je 14. Sedím na lavičce v rušné ulici u školy a píšu sms. Mezitím se zamýšlím že bez Dany by tu bylo opravdu strašně smutno. Nemohla bych s nikým promluvit! To je strašná představa. Dochází tu k těžké dělbě podle jazyků…Španělé drží pohromadě, Brazilci drží pohromadě, pak je tak nějak skupina seveřanů (Norky, Dánky, Švédky) a tak podobně a i když jsou všichni ti spolubojovníci moc milí a vždy se rádi baví, řekla bych, že probojovat se do nějaké národní skupiny je dost těžké. Chodím ještě dlouho po městě než se mi na hodinkách objeví 16.00. Kristina navíc dorazí až v 16.30 takže si zimy užiji až dost. Dnes je opravdu nesnesitelně, je jen 9 stupňů. Mrznu venku od oběda, což znamená už 4 hodiny. Když zalezeme do banky, je to vysvobození. Slečna za přepážkou je strašně milá. Vyřídíme účty, elektronické bankovnictví a pojištění pokoje a hurá domů. Po cestě dávám dohromady veškeré drobné i od Kristiny a na kolej se svezeme autobusem. Kristina má permanentku na bus a tramvaj, kterou já díky dlouhé absenci etudiantské karty zatím nevlastním. Večer si jdu postěžovat Daně na nechutnou zimu kterou lze vyřešit jen teplým čajem a něčím dobrým na zub. Zase usínám ve 2 hodiny.

Pereme a vaříme (Neděle 14.9.2008)

Vstávám v 9.30. V deset má přijít Dana a máme jít prát. Dana záhadně dneska sehnala žetony na praní. Nejdříve si troufneme na tmavé. (když se nepovede, snad to nikdo nepozná) Hlavní budova je zamčená (Kde si máme vyprat?) jdeme do druhé budovy. Naštěstí nám někdo podrží dveře, jinak bychom řešily opět stejný problém. Pračku ovládneme rychle, zato sušičky se bojíme…nakonec dáme program Horký vzduch, který zní nejméně nebezpečně. Za 30 minut je prádlo skutečně lehce prosušené ale stejně mokré. Nevadí, sušíme na pokoji. Potom jdeme ve třech kuchtit. Naše československá skupina si vystačí parádně. Najíme se luxusně. Po obědě přichází proces barvení mých vlasů. (Díky, Dano!) Kolem 18 hodiny si troufneme vyprat bílé. Pračku ovládáme jedna radost a na sušičce nastavujeme odvážnější program. Za 40 minut se rozplýváme nad jemňounkým a voňavým prádlem a usuzujeme, že asi budeme dál prát a sušit jen jedno triko jen tak pro radost, protože to je vážně nádhera! (Ještě vyžehlit musím:-/. Množí se mi oblečení, je potřeba ho hned žehlit! Jdu na to:-/ Bezva, zase jsou 2 hodiny.

"Akce IKEA" Sobota 13.9.2008

Dávám si budíčka na půl jedenáctou. Jsem vzhůru v osm. Donutím se ještě usnout, přece nebudu vzhůru od osmi! Zhruba v jednu hodinu jdeme s holkama vařit. Těstoviny a instantní šťáva to jistí. Po obědě nás Dana zve k sobě na kafíčko. Vyluxujeme francouzské polomáčené sušenky. Internet je bezva věc..okupujeme Danu zhruba do 4. Respektive její síť:-) Během odpoledne se domlouváme na návštěvě IKEY. Kristina nemá žádné nádobí a my s Danou se chceme mrknout na novinky. Na internetu a podle mapek ze školy dáme dohromady nejkratší trasu a během 10 minut vyrážíme. Pěšky 5 minut na tramvaj, za dvě zastávky přestoupit a pak na konečnou. Dál jede autobus IKEA. Během cesty se nás nějaká paní ptá, jakým to mluvíme jazykem. Po odpovědi že česky se záhadně usměje. Kdyby byla aspoň jediná,ale…už je čtvrtá v pořadí! Nejdříve jdeme do prvního patra se poladit jak mají zařízené pokoje, pak se občerstvíme a asi v 18.30 jdeme nakupovat. Kupuji si květinu – živého tvora do pokoje, hurá, nebudu tam až tak sama:-) A svíčky s vůní právě vypraného prádla. Ve 20 hodin se dozvídáme že se zavírá. Zaplatíme a jdeme na bus. Je snad samozřejmé že když mají do 20, pojede pak poslední bus. Ano, poslední bus jede, ale v 17 hodin…je nám trochu divně. IKEA autobus projížděl kus po rušné silnici, zbytek pod mostem. Znamená to že teď, v dešti a větru, bez znalosti cesty půjdeme zpět na konečnou tramvaje? Dál to už je snadné, ale jak se dostat na Rotonde? (Konečná tramvaje) Propadám beznaději…Kristina se jde dovnitř zeptat zda-li opravdu nic nejede…zaslechne ji mladý manželský pár a nabízí jí, že nás odvezou do centra. Pracně se nasoukáme do jejich auta. Hurá, jedeme. Pán jede asi 5 minut a jsme v centru. (Tramvaj jela dvacet minut a objížděla kde co) Cestou nás varuje ať si vždy hlídáme čas, že zrovna na stanici Rotonde je v noci dost nebezpečno. Voilà, tak to bychom měli. Děkujeme za záchranu života. Z centra jsme u nás na koleji zhruba za 10 minut. Užíváme si bezpečí kajuty (už nikdy nebudu nadávat na svůj pokoj) a rozbalujeme věci. Záhadným způsobem jdu spát ve 2.30.

Soirée Salsa (Pátek 12.9. 2008)

Stihnu se vypravit včas. Po cestě do školy s Danou řešíme, že jsme asi nějaký “out”. Už proběhla třetí party Erasmus, a my nebyly ani na jedný. Jenže hlavně-je nám to jedno, protože se nám vůbec nikam nechce. Pro nás je odměna posezení v crêperie, v kavárně, nebo když si koupíme pravý francouzský croissant....utrácet za alkohol mi přijde zbytečný.Nicméně.... dneska je Soirée Salsa, takže třeba ten názor ještě přehodnotím:-) Ráno v půl devátý máme rendez-vous před l´IEP a tramvají se přesuneme ke Conseil Régional. Prší a je značně nechutně. Když jsem těžce nevyspalá, nevim o co jde na přednáškách v Praze, a to se mluví česky. Tohle jsem neměla šanci pobrat.Rozuměla jsem slovíčkům, nicméně do vět mi to mozek přestal spojovat. Dvě hodiny přednášky a následné debaty jsou na mě opravdu moc. Po prezentaci následuje občerstvení, kterého je poněkud málo:-) Zhruba do dvanácti se dopravíme přímo k naší menze. Tušim že prvotní záměr nicméně není jídlo. Je to něco jako obrovská seznamovací kancelář. Všichni se prohlíží, hodnotí ostatní (aspoň my s Danou určitěJ:-) nicméně tam to končí. Mají tady prapodivné zvyky....já jsem zvyklá z koleje z ČR, že uklízečka přebírá pokoj na konci roku. Tady jsou trochu na hlavu, přebírají na začátku i na konci. (Pro jistotu, že) A všechen ten inventář si zkontrolují. Nicméně....já jsem vše ohavné poslala domů,protože bych se tu s tím nevešla. K ohavnostem počítám erární peřinu a polštář ( zatuchlinu jsem větrala celý víkend) a navrch přidávám těžce použité prostěradlo (Protège-toi, protège-moi! – no jo, ti přede mnou to evidentně nefasovali:-) Na pokoji se musí nechat podepsaný papír, že jste vše přijali v O.K. stavu a ve stejném stavu to hodláte vrátit. Za žádnou (!!) cenu se nesmí nic odnášet z pokoje. Vysvětlovat nikomu nic nehodlám, takže každý den od půl druhý do půl čtvrtý se někam uklidím. (to chodí ta slavná kontrola inventáře) Tuhle nezbytnou dobu trávíme ve městě. Přesněji…v Monoprix. Obchod s kosmetikou. Těžká většina z toho do Čech nikdy nedorazí. Přitom jsou to značky známé i u nás jako L´ORÉAL, GARNIER, MAYBELLINE a tak podobně. Kupuju si první radost-mléko na žehlení vlasů, stejně mi dochází. Naše další kroky směřují do NORMY, diskontu potravin. Slušný nákup za 4 eura. Myslím, že za jídlo se tu dá nejvíc ušetřit, ale záleží opravdu kde se nakupuje. Časem město poznáme ještě lépe a nákupy budou ještě levnější. Doufám:-) Cestou se zastavím v budově A, kde zamýšlím koupit žetony na praní. Pán říká, že žetony se prodávají zásadně v kanceláři. Je půl páté, kancelář je zavřená. (Pro Saturnina znalé-Kde mám koupit žetony když je kancelář zavřená?-V kanceláři, jedině v kanceláři. A když je zavřená?-V kanceláři, jedině v kanceláři….atd.) Po vyčerpávajícím nákupu a ještě vyčerpávajícím rozhovoru ulehnu do postele. Uklízečka nic nepodepsala. Spím asi 3 hodiny. Kolem 20 hodin ke mně přichází Kristina. Slovenka, která přijela teprve včera. Není tu přes Erasmus, ale přes stipendium francouzské vlády a je tu úplně sama. Vážně ji obdivuju. Já jsem tu taky sama, ale přece jen naše Erasmácka grupa, to je něco. Daně zapojili internet. Sláva. Užíváme si připojení všechny tři a plánujeme výlety do okolí. Trochu se zapomeneme a máme asi 5-10 minut na to abychom se vypravily. V klubu Salamandre to teda moc nežije, přicházíme asi v půl jedenácté. Od 23.15 je totálně plno. Vlezný + konzumace= 10 euro. Hudba je úžasná. Tancuju rovnou se dvěma učiteli salsy (postupně:-) začínám přehodnocovat Erasmus party:-) Zjistila jsem, že Santiago není zdaleka jediný na koho se dá dívat. Jeden Brazilec (jméno zatím nevím,ale zjistím:-) má strašně smutný oči. Vypadá jako….nevim, ale prostě hezky. Večer se ubírá tak nějak normálně a po druhý vycházíme na kolej. Je to pár minut cesty.

Boje s etudiantskou kartou (Čtvrtek 11.9. 2008)

Vstávám v půl jedenáctý. Náááááádhera! Na kurzu by se probíral včerejší film a podobný nesmysly. Film znám i pozpátku. Do dvanácti ležím a poslouchám rádio. Pak jdeme s Danou na oběd o několika chodech. Těším se k McDonald´s na WiFi. Bohužel. WiFi aujourd´hui ne marche pas. Dobře, stane se. Odcházíme do Agory. To je studentská organizace, která pomáhá především a hlavně mezinárodním studentům při všem co potřebují. Spoustu věcí umí zařídit (různé slevové karty) a co neumí, s tím vám poradí. Totální pokrytí. Un petit problem: nemám heslo. Nevlastním totiž ještě carte d´étudiante. Jsem tu pár dní ale francouzskou byrokracii považuju za vysoce zábavnou věc. Je nutné uhradit jakési pojištění ve výši 5 euro. Nemám kreditní kartu, jelikož rendez-vous pro založení účtu se bude teprve konat. Hotově to platit nelze. Hotově lze platit až v pondělí 15.9.2008 od 9 do 12 hodin. Ptám se všude možně zda-li když jde platit hotově v pondělí, nemůžu zaplatit asi tak o týden dopředu. V žádném případě. Etudiantská karta mě dopaluje. Bez ní nejste nic. Ji samotnou člověk snad ani nepotřebuje. Jenže je vedena jako čipová karta, takže jí ukážete a rázem vám všechno zařídí. Carte culturelle, carte sportif, kartu do jídelny, carte Wifi(!!!!) ale samotnou ji snad ani nevyužijete. Je jakýmsi předstupněm pro další vyřizování. Jelikož ji zatím jaksi nevlastním, nemám co zařizovat. Obědy za mě svojí kartou platí Dana, jinak bych se ani nenajedla. Jinak oběd o všech těch chodech za 2,80 euro je neskutečná věc. Bohatě obložená bageta či sandwich v supermarketu vyjde na stejně nebo i na víc, takže se chodíme vždycky najíst a do druhého dne skoro nic nepotřebujeme:-) Po boji s Wifi odhazuju počítač na kolej a vydáváme se s Danou do města. Měly bysme navštívit jakousi studentskou restauraci kde bysme se měly dočkat palačinky. Bohužel. Odebíráme se tedy přímo do Crêperie bretonne.Dana má náplň z mandlí, já z banánů a čokolády. Oblizujeme se až za ušima. Dáváme si předsevzetí že pokaždé zajdeme do jiného restauračního zařízení:-) Což nebude problém, jen myslím, že do konce života bysme ale nestihli navštívit ani polovinu.Do nejlepších a nejzajímavějších barů a hospůdek nás vodí (nebo by měli:-) Aline a Antoine. V naší Erasmus skupině se nenachází žádný člověk opačného pohlaví který by mě nějak upoutal. Jediný na koho se můžu dívat je Santiago, Erasmák ze Španělska (jak jinak:-) potřebu družby nicméně nepociťuje. Zato jeho kámoš Pablo (ten co studuje měsíc francouzštinu) by se družil, ale neví jak, francouzsky mu to moc nejde a moc lidí nehabluje espanol. Jsem zvědavá co se stane až začne škola. Vím, že aklimatizace probíhá u různých lidí různě rychle, ale že to u mě spraví jeden víkend, to jsem nečekala ani v nejodvážnějších snech. První den jsem si hrůzou nešla koupit ani rohlík (nemluvte na mě!!) a v pondělí jsem na uvítání rozuměla naprosto všechno naprosto všem. Totální odvaz. Užívám si každou minutu kdy můžu otevřít pusu a něco z ní pustit francouzsky. Ale děsí mě škola...co když se tohle všechno změní a já přestanu rozumět naaaprosto všemu a nepostřehnu ani když se mě někdo na něco zeptá?? Jsem vážně zvědavá.

Heineken (Středa 10.9.2008)

Decentně jsem zaspala. Tak tak se stihnu připravit než mě vyzvedne Dana. Jdeme zase tou samou krásnou cestou do školy. Všude je zeleno, je krásně teplo…vážně to tady miluju!! Od 9 nám pouští film L´auberge espagnole. Tenhle film zbožňuju od tý doby co jsem ho viděla. Dneska jsem ho viděla asi popadesátý. Pak se jde domů. My s Danou na oběd do jídelny vedle koleje. Čítá 4 chody-předkrm(salát a houska) hlavní jídlo(4 druhy na výběr), dessert (jogurt nebo sýr), ovoce. Obezitě vstříc! Po obědě jdu nakupovat svoje první francouzské nefalšované croissanty a navštěvujeme místní Lidl. Dvoulitrový džus, dvoje sušenky=2 eura. Vyhodnocuji to jako vhodnou prodejnu pro moje další působení. Když nákup odložíme na pokoj, utíkáme na setkání s ostatními Erasmáky. Jdeme do Heinekenu. Naši „vedoucí“ Aline a Antoine nás dopraví místní dopravou na konec města kde se rozkládá pivovar Heineken. Nikdy jsem v pivovaru nebyla. Prohlídka mě opravdu uchvátí. Seznamuju se se Švédkou, která mi popisuje, jak minulý rok byla au-pair fille v Paříži. Prohlídku ukončuje degustace. Jen jednoho piva! Taky toho mohlo být víc:-) Večer jdu za Danou na pokoj a povečeříme croissanty a kávu. Vive la France. Do 3 hodin do rána dělám ze skladiště pokoj. Rozhoduju se, že zítra nepůjdu do školy.

Rendez-vous v bance (Úterý 9.9.2008)

V půl devátý na mě ťukne Dana a odebíráme se směr IEP. Během jazykového kurzu zjišťuju, že neumím francouzsky nejhůř na světě. Bezkonkurenčně „nej“ je jeden Španěl, který údajně „apprendre le français“ jeden měsíc! Miluju ho, jestli vystuduje on, tak já musím taky. Nikomu nic špatného nepřeju, ale…mám radost:-) Po kurzu (náplní jsou cvičení a představování) odcházíme s další Češkou Lin zařídit účet v bance. Dozvídáme se, že bohužel nikdo na světě nám nemůže zařídit účet hned, a že je potřeba přijít příští středu (!!??) na rendez-vous a někdo se nás ujme a teprve to zařídíme. Decentně se mi tenčí zásoba peněz. Jdu se uklidnit na WiFi do Mc Donald´s . Zkouška dospělosti číslo dvě: Nákup známek v přístroji na známky. S pomocí postarší paní nad přístrojem vítězím. Už chci net na pokoji!!! Večerní předsevzetí: Uklidit pokoj jednou provždy.(=naskládat věci do skříně tak, aby na mě nepadaly)Realita: V 23.45 přicházím od Dany a padám do postele. Ještě jsem se nevyspala.

První den kurzu (Pondělí 8.9.2008)

V půl deváté odcházíme směr SCIENCES PO. V salle 210 je poměrně dost lidí. Uvítávají nás dva studenti Aline a Antoine, kteří se o nás v pobytu budou starat. Všichni vypadají moc sympaticky, začíná se mi tu líbit. Dostaneme hromadu papírů, kterou je samozřejmě potřeba ihned vyplnit. Na první dva týdny je připraven opravdu bezpočet akcí. Po všech nezbytnostech, uvítáních a vyplňování následuje od 11.30 do 13.30 občerstvení. Ale jaké!! Kaviár, losos, šampus…vítejte ve Francii. Od l´IEP (INSTITUT D´ÉTUDES POLITIQUES) dostáváme tašku, ve které jsou všechny nezbytnosti. Nějaké papíry od různých bank, letáčky do kin, mapa, příručka jak se pohybovat po městě, kam zajít a tak. Když vytáhnu balíček s nápisem Protège-toi, protège-moi! vážně nevěřím svým očím. Kondom hned první den…evidentně nejdůležitější věc pro úspěšné absolvování programu Erasmus. Ve 14.00 se píše rozřazovací test, jehož úroveň je asi stonásobně vyšší než moje znalosti. V 17.00 se dozvídáme rozdělení do skupin. Naštěstí máme jednu Mme, která mi byla příjemná hned od začátku. Jsme s Danou ve stejné skupině, tak aspoň občas spolu můžeme někam vyrazit odpoledne. Hned po výsledcích testů je sraz přede l´IEP a Antoine nás vede do bar-restaurantu LE BRASSEUR. Za 13 euros dostáváme téměř neomezenou dávku tarte flambés, alsaské speciality. Ochutnáme jich několik, ačkoliv máme objednány 4. Přejedený se vracíme na Paul Appell (Cité Universitaire), do našeho druhého domova. Uklízím skladiště. Už mě to nebaví. Ve 3 jdu spát.

Loučení a slzy (Neděle 7.9.2008)

Dávám si budíček na 11.00 paráda. Z mého skladiště se uklizený pokoj zatím nestal. K obědu kuchtíme (asi 2 minuty) polotovar z Deutschlandu. Na odpoledne jsme s Danou domluvené na návštěvu Mc Donald´s . Mají WiFi!!!Zaseknu se téměř na 4 hodiny, zkrátka co stačí moje baterka. Večer zakecáváme strachy z pondělního rána.

Loučení a slzy (Sobota 6.9. 2008)

Ráno odjíždí přítel domů. Loučení nebere konce. Nevím jistě jestli ho vůbec pustím pryč. 06.00-Radek je definitivně pryč. Sedím na posteli a brečím jak želva. Bůh je milostivý a nechá mě usnout. V 10 se vzbouzím. Na rozdíl od včerejšího slunečného počasí nechutně prší. Venku je černo. Měla bych si uklidit skladiště. Uklidím pár triček. Jdeme s Danou do města. Najít školu, nějaký jiný instituce, prohlídnout centrum. Po příchodu jdeme s Danou vařit. Polévku do litru vaříme pouhopouhých 30 minut (je na 5). Nejde plotýnka. Nakonec se to dá jíst. Zve mě k sobě do pokoje. Tak příjemně se mi s ní povídá! Napadá mě co bych dělala kdyby tu nebyla. Asi bych tak půl roku brečela,stýskalo by se mi a myslela bych na hlouposti. Takhle se mi sice stýská taky, ale není rozhodně čas na to myslet.Chechtáme se celou dobu. Je dvanáct, odcházím spát.

Stěhování (Pátek 5.9.2008)

Ráno se vstává v 9. Nedá se tu hnout. Ve 14 jsme ready podívat se do centra. Je blizoučko, tak 15 minut krásnou procházkou. Konečně vidím štrasburskou katedrálu, kterou znám z všemožných pohlednic a knížek asi půl roku dopředu. Město je nádhera sama, centrum je jen pro pěší, všichni jezdí na kole…svítí sluníčko…naprosto se rozplývám. Svazuje mě strach, že když vlezu do obchodu, budu muset s někým mluvit. Jsme hlady. Zachrání nás až samoobslužný supermarket. Kolem 19 se vracíme. Jdeme prozkoumat místní kuchyni. Vaří zde čínská přesila. Nehřeje plotýnka. Žádná. Žádám o radu přítomnou Číňanku. Konečně se vaří voda a za chvíli je i co jíst. Do postele upadám opět kolem půlnoci.

Jedeme, jedeme (Středa 3.9.2008 + Čtvrtek 4.9.2008)

Dneska odjíždím na rok do Francie. Spala jsem kupodivu klidně. Naplánovala jsem si ideální den: Ráno vstávám v deset, všechna zavazadla jsou pohodlně usazena v autě a doma se nachází pouze moje kabelka. Po vydatné snídani uléhám do vany. Potom následuje káva s mamkou, příjemný film na DVD a procházka s nejlepší kamarádkou. Následuje odpoledne ve společnosti sestřičky. Večer sedíme s rodiči a sestřičkou a probíráme jak se mi tam bude líbit, jak budu studovat a podobně. Přesně o půlnoci v klidu vyjíždím.
Realita: Vstávám v 7.30, protože tašek je plný dům a nedá se nikudy chodit. Tašky se nedají přeskočit ani obejít, je potřeba je odnést. Nechce se mi. Vymýšlím důvody proč nejdou odnést-musím se nejdřív nasnídat přece! . Jednou se otočím a hodiny ukazují půl jedné. Záhada, mělo být přibližně 9 hodin. Detail. Běžím ke kamarádce. Když se vrátím, sestřička je doma už 2 hodiny. Tašky stále v domě. Nebyla jsem ve vaně. Neviděla jsem žádný film. Je 17.00. Vanu nestíhám. Sestřička a taťka nosí nonstop tašky do auta, které zřejmě nic dalšího nepojme. V pokoji mám ještě 4 tašky. Je 19.00 - přijíždí můj přítel, který mě veze do země zaslíbené. Jde spát. Poslední tašky v autě. Relativní (!) klid. (Kde mám pas?) Na rozjímání s rodiči zbývají 2 hodiny. (Vanu jsem stihla)V 00.00 jdu budit přítele. Je nemožné se rozloučit. Slzy tečou proudem, odjíždíme v 02.00. Po cestě následuje brouk v hlavě (vážně jsem měla jet na rok sama studovat??) prostřídaný černými myšlenkami (kde vezmu na to abych vrátila stipendium?) a následovaný potoky slz. Nestíhám hledat kapesníky. Plzeň 50 km….usínám. Rozvadov 5 km…hurá!! McDonald´s. Hranolky v 05.00 chutnají nejlíp. Wilkomen. Asi není cesty zpět. Usínám. Freiburg, Magdeburg…určitě je Strasbourg ve Francii? Když vidím ceduli Straβburg 200 km všechno nasvědčuje tomu, že cílová destinace se nachází v Deutschlandu. 200 km není moc…začíná mi být těžce nevolno. Zvracet nebudu, není co, brečet už taky není co. Tak jen sedím a koukám z okna. Straβburg 10 km. Jsme tu. Smutně koukám z okna a připadám si jako ve snu( vážně jsem tu?) Rue de Palerme, 8-jste v cílové destinaci, hlásá navigace. Cité Universitaire Paul Appell. Strašně prší. Mám tunu papírů a chci aby mě nikdo ubytoval. Nechci ale vylézt z auta. (Co když se mě někdo na něco zeptá?) Po 20 minutách přemýšlení vylezu ven. Deštník mám v kufru,nevím ve kterém. Jdu na vrátnici, zmoklá jak slepice, reprezentace sama. Připadá mi, že umím tak akorát Bonjour. Hned na dveřích se dočtu že se budova zavírá v 22.00 ( kdy se paří?) a je přísně zakázáno asi 100 věcí. (Bienvenue a France!)nejistě procházím budovou A. Nevím kam dál. Vracím se na vrátnici, ptám se kde je budova D. Věta: Budova D-kde? Paní naštěstí rozumí. Jdu dle rady přes park do budovy D. Je zamčeno. Otevírá mi paní v zeleným (asi uklízečka?). Ptám se kde se můžu ubytovat. Tady ne, říká paní. Tady je budova D. Já vím, říkám, mám tu bydlet. No, ale pro klíče od pokojů v budově D musíte do budovy B! a nahoru po schodech (Já hloupá, jak logické!) Stepuju před budovou B. Opět zamčeno. Čekám půl hodiny na dešti než nějaký student bude potřebovat do budovy B a odemkne mi. Za chvíli se na mě usměje štěstí. Jdu nahoru po schodech. Jsem v kuchyni(!). Ano, po schodech ano, říká slečna co si zrovna vaří oběd, ale po těch venkovních! Aha. Obcházím budovu a vcházím do Bureau. Jsou tu pouze dva lidi. Jakmile vstoupím, vejde jich zhruba půl milionu. Naštěstí slečna za pultem na mě mluví jako na retardovanou. Rozumím vše a podepisuju všemožné smlouvy. Rázem jsem o 450 euros lehčí. Když se zdá, že je všemu podepisování konec, pošlou mě do budovy A pro klíče. Konečně mám klíče od pokoje! S úlevou se vracím do auta. Akce „ubytování“ byla opravdu zkouška dospělosti. Asi nejhorší na tom všem je, že nemůžu odejít, a někoho poprosit ať to vyřídí..všechno je na mě. Jdeme se mrknout na pokoj. Čekám ukrajinskou ubytovnu. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Pokojíček je náááááááádherný. Sice maličkatý, ale je to krása! Začíná mi vrtat hlavou, kam dám všechny ty věci.Koupelna přezdívaná kajuta neskýtá zrovna mnoho prostoru navíc se započítává do rozlohy 10 m2!! Asi v 11.30 začínáme vynášet první věci. Mezitím někdo ťuká na dveře. Dana! Holka, kterou jsem v životě neviděla, ale ve škole mi na ní dali mail, že jede též do Strasbourgu. Píšeme si už od června co a jak bude po příjezdu. Seznámené jsme během pár minut. Je úplně stejná jako po mailu - vtipná, milá, příjemná. Ideální společnice! Jdeme najít prádelnu a sušárnu. Vracím se do pokoje, je na čase vybalovat. „Vybalování“ spočívá v otevření kufru jen napůl (celý se v pokoji rozložit nedá:-) a vyhrnutí věcí z něj na postel. Tak to jde dál a dál. Mezitím si vybalené věci nahrubo uklízím, protože je mi jasné, že tenhle systém budu stokrát předělávat. Přivážíme další a další kufry. V 18.00 hodin jsou v autě konečně jen prázdné tašky. Zato pokoj vypadá jako skladiště jídla, bot, oblečení a pokud jsme v něm my dva s přítelem, tak i lidí. Pokouším se něco ještě vhodněji rozmístit a v půl dvanácté padám do postele. Zdají se mi nesmysly, naštěstí, žádný hrůzostrašný sen se první (ani žádnou jinou) noc nekoná.