Dneska odjíždím na rok do Francie. Spala jsem kupodivu klidně. Naplánovala jsem si ideální den: Ráno vstávám v deset, všechna zavazadla jsou pohodlně usazena v autě a doma se nachází pouze moje kabelka. Po vydatné snídani uléhám do vany. Potom následuje káva s mamkou, příjemný film na DVD a procházka s nejlepší kamarádkou. Následuje odpoledne ve společnosti sestřičky. Večer sedíme s rodiči a sestřičkou a probíráme jak se mi tam bude líbit, jak budu studovat a podobně. Přesně o půlnoci v klidu vyjíždím.
Realita: Vstávám v 7.30, protože tašek je plný dům a nedá se nikudy chodit. Tašky se nedají přeskočit ani obejít, je potřeba je odnést. Nechce se mi. Vymýšlím důvody proč nejdou odnést-musím se nejdřív nasnídat přece! . Jednou se otočím a hodiny ukazují půl jedné. Záhada, mělo být přibližně 9 hodin. Detail. Běžím ke kamarádce. Když se vrátím, sestřička je doma už 2 hodiny. Tašky stále v domě. Nebyla jsem ve vaně. Neviděla jsem žádný film. Je 17.00. Vanu nestíhám. Sestřička a taťka nosí nonstop tašky do auta, které zřejmě nic dalšího nepojme. V pokoji mám ještě 4 tašky. Je 19.00 - přijíždí můj přítel, který mě veze do země zaslíbené. Jde spát. Poslední tašky v autě. Relativní (!) klid. (Kde mám pas?) Na rozjímání s rodiči zbývají 2 hodiny. (Vanu jsem stihla)V 00.00 jdu budit přítele. Je nemožné se rozloučit. Slzy tečou proudem, odjíždíme v 02.00. Po cestě následuje brouk v hlavě (vážně jsem měla jet na rok sama studovat??) prostřídaný černými myšlenkami (kde vezmu na to abych vrátila stipendium?) a následovaný potoky slz. Nestíhám hledat kapesníky. Plzeň 50 km….usínám. Rozvadov 5 km…hurá!! McDonald´s. Hranolky v 05.00 chutnají nejlíp. Wilkomen. Asi není cesty zpět. Usínám. Freiburg, Magdeburg…určitě je Strasbourg ve Francii? Když vidím ceduli Straβburg 200 km všechno nasvědčuje tomu, že cílová destinace se nachází v Deutschlandu. 200 km není moc…začíná mi být těžce nevolno. Zvracet nebudu, není co, brečet už taky není co. Tak jen sedím a koukám z okna. Straβburg 10 km. Jsme tu. Smutně koukám z okna a připadám si jako ve snu( vážně jsem tu?) Rue de Palerme, 8-jste v cílové destinaci, hlásá navigace. Cité Universitaire Paul Appell. Strašně prší. Mám tunu papírů a chci aby mě nikdo ubytoval. Nechci ale vylézt z auta. (Co když se mě někdo na něco zeptá?) Po 20 minutách přemýšlení vylezu ven. Deštník mám v kufru,nevím ve kterém. Jdu na vrátnici, zmoklá jak slepice, reprezentace sama. Připadá mi, že umím tak akorát Bonjour. Hned na dveřích se dočtu že se budova zavírá v 22.00 ( kdy se paří?) a je přísně zakázáno asi 100 věcí. (Bienvenue a France!)nejistě procházím budovou A. Nevím kam dál. Vracím se na vrátnici, ptám se kde je budova D. Věta: Budova D-kde? Paní naštěstí rozumí. Jdu dle rady přes park do budovy D. Je zamčeno. Otevírá mi paní v zeleným (asi uklízečka?). Ptám se kde se můžu ubytovat. Tady ne, říká paní. Tady je budova D. Já vím, říkám, mám tu bydlet. No, ale pro klíče od pokojů v budově D musíte do budovy B! a nahoru po schodech (Já hloupá, jak logické!) Stepuju před budovou B. Opět zamčeno. Čekám půl hodiny na dešti než nějaký student bude potřebovat do budovy B a odemkne mi. Za chvíli se na mě usměje štěstí. Jdu nahoru po schodech. Jsem v kuchyni(!). Ano, po schodech ano, říká slečna co si zrovna vaří oběd, ale po těch venkovních! Aha. Obcházím budovu a vcházím do Bureau. Jsou tu pouze dva lidi. Jakmile vstoupím, vejde jich zhruba půl milionu. Naštěstí slečna za pultem na mě mluví jako na retardovanou. Rozumím vše a podepisuju všemožné smlouvy. Rázem jsem o 450 euros lehčí. Když se zdá, že je všemu podepisování konec, pošlou mě do budovy A pro klíče. Konečně mám klíče od pokoje! S úlevou se vracím do auta. Akce „ubytování“ byla opravdu zkouška dospělosti. Asi nejhorší na tom všem je, že nemůžu odejít, a někoho poprosit ať to vyřídí..všechno je na mě. Jdeme se mrknout na pokoj. Čekám ukrajinskou ubytovnu. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Pokojíček je náááááááádherný. Sice maličkatý, ale je to krása! Začíná mi vrtat hlavou, kam dám všechny ty věci.Koupelna přezdívaná kajuta neskýtá zrovna mnoho prostoru navíc se započítává do rozlohy 10 m2!! Asi v 11.30 začínáme vynášet první věci. Mezitím někdo ťuká na dveře. Dana! Holka, kterou jsem v životě neviděla, ale ve škole mi na ní dali mail, že jede též do Strasbourgu. Píšeme si už od června co a jak bude po příjezdu. Seznámené jsme během pár minut. Je úplně stejná jako po mailu - vtipná, milá, příjemná. Ideální společnice! Jdeme najít prádelnu a sušárnu. Vracím se do pokoje, je na čase vybalovat. „Vybalování“ spočívá v otevření kufru jen napůl (celý se v pokoji rozložit nedá:-) a vyhrnutí věcí z něj na postel. Tak to jde dál a dál. Mezitím si vybalené věci nahrubo uklízím, protože je mi jasné, že tenhle systém budu stokrát předělávat. Přivážíme další a další kufry. V 18.00 hodin jsou v autě konečně jen prázdné tašky. Zato pokoj vypadá jako skladiště jídla, bot, oblečení a pokud jsme v něm my dva s přítelem, tak i lidí. Pokouším se něco ještě vhodněji rozmístit a v půl dvanácté padám do postele. Zdají se mi nesmysly, naštěstí, žádný hrůzostrašný sen se první (ani žádnou jinou) noc nekoná.
Realita: Vstávám v 7.30, protože tašek je plný dům a nedá se nikudy chodit. Tašky se nedají přeskočit ani obejít, je potřeba je odnést. Nechce se mi. Vymýšlím důvody proč nejdou odnést-musím se nejdřív nasnídat přece! . Jednou se otočím a hodiny ukazují půl jedné. Záhada, mělo být přibližně 9 hodin. Detail. Běžím ke kamarádce. Když se vrátím, sestřička je doma už 2 hodiny. Tašky stále v domě. Nebyla jsem ve vaně. Neviděla jsem žádný film. Je 17.00. Vanu nestíhám. Sestřička a taťka nosí nonstop tašky do auta, které zřejmě nic dalšího nepojme. V pokoji mám ještě 4 tašky. Je 19.00 - přijíždí můj přítel, který mě veze do země zaslíbené. Jde spát. Poslední tašky v autě. Relativní (!) klid. (Kde mám pas?) Na rozjímání s rodiči zbývají 2 hodiny. (Vanu jsem stihla)V 00.00 jdu budit přítele. Je nemožné se rozloučit. Slzy tečou proudem, odjíždíme v 02.00. Po cestě následuje brouk v hlavě (vážně jsem měla jet na rok sama studovat??) prostřídaný černými myšlenkami (kde vezmu na to abych vrátila stipendium?) a následovaný potoky slz. Nestíhám hledat kapesníky. Plzeň 50 km….usínám. Rozvadov 5 km…hurá!! McDonald´s. Hranolky v 05.00 chutnají nejlíp. Wilkomen. Asi není cesty zpět. Usínám. Freiburg, Magdeburg…určitě je Strasbourg ve Francii? Když vidím ceduli Straβburg 200 km všechno nasvědčuje tomu, že cílová destinace se nachází v Deutschlandu. 200 km není moc…začíná mi být těžce nevolno. Zvracet nebudu, není co, brečet už taky není co. Tak jen sedím a koukám z okna. Straβburg 10 km. Jsme tu. Smutně koukám z okna a připadám si jako ve snu( vážně jsem tu?) Rue de Palerme, 8-jste v cílové destinaci, hlásá navigace. Cité Universitaire Paul Appell. Strašně prší. Mám tunu papírů a chci aby mě nikdo ubytoval. Nechci ale vylézt z auta. (Co když se mě někdo na něco zeptá?) Po 20 minutách přemýšlení vylezu ven. Deštník mám v kufru,nevím ve kterém. Jdu na vrátnici, zmoklá jak slepice, reprezentace sama. Připadá mi, že umím tak akorát Bonjour. Hned na dveřích se dočtu že se budova zavírá v 22.00 ( kdy se paří?) a je přísně zakázáno asi 100 věcí. (Bienvenue a France!)nejistě procházím budovou A. Nevím kam dál. Vracím se na vrátnici, ptám se kde je budova D. Věta: Budova D-kde? Paní naštěstí rozumí. Jdu dle rady přes park do budovy D. Je zamčeno. Otevírá mi paní v zeleným (asi uklízečka?). Ptám se kde se můžu ubytovat. Tady ne, říká paní. Tady je budova D. Já vím, říkám, mám tu bydlet. No, ale pro klíče od pokojů v budově D musíte do budovy B! a nahoru po schodech (Já hloupá, jak logické!) Stepuju před budovou B. Opět zamčeno. Čekám půl hodiny na dešti než nějaký student bude potřebovat do budovy B a odemkne mi. Za chvíli se na mě usměje štěstí. Jdu nahoru po schodech. Jsem v kuchyni(!). Ano, po schodech ano, říká slečna co si zrovna vaří oběd, ale po těch venkovních! Aha. Obcházím budovu a vcházím do Bureau. Jsou tu pouze dva lidi. Jakmile vstoupím, vejde jich zhruba půl milionu. Naštěstí slečna za pultem na mě mluví jako na retardovanou. Rozumím vše a podepisuju všemožné smlouvy. Rázem jsem o 450 euros lehčí. Když se zdá, že je všemu podepisování konec, pošlou mě do budovy A pro klíče. Konečně mám klíče od pokoje! S úlevou se vracím do auta. Akce „ubytování“ byla opravdu zkouška dospělosti. Asi nejhorší na tom všem je, že nemůžu odejít, a někoho poprosit ať to vyřídí..všechno je na mě. Jdeme se mrknout na pokoj. Čekám ukrajinskou ubytovnu. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Pokojíček je náááááááádherný. Sice maličkatý, ale je to krása! Začíná mi vrtat hlavou, kam dám všechny ty věci.Koupelna přezdívaná kajuta neskýtá zrovna mnoho prostoru navíc se započítává do rozlohy 10 m2!! Asi v 11.30 začínáme vynášet první věci. Mezitím někdo ťuká na dveře. Dana! Holka, kterou jsem v životě neviděla, ale ve škole mi na ní dali mail, že jede též do Strasbourgu. Píšeme si už od června co a jak bude po příjezdu. Seznámené jsme během pár minut. Je úplně stejná jako po mailu - vtipná, milá, příjemná. Ideální společnice! Jdeme najít prádelnu a sušárnu. Vracím se do pokoje, je na čase vybalovat. „Vybalování“ spočívá v otevření kufru jen napůl (celý se v pokoji rozložit nedá:-) a vyhrnutí věcí z něj na postel. Tak to jde dál a dál. Mezitím si vybalené věci nahrubo uklízím, protože je mi jasné, že tenhle systém budu stokrát předělávat. Přivážíme další a další kufry. V 18.00 hodin jsou v autě konečně jen prázdné tašky. Zato pokoj vypadá jako skladiště jídla, bot, oblečení a pokud jsme v něm my dva s přítelem, tak i lidí. Pokouším se něco ještě vhodněji rozmístit a v půl dvanácté padám do postele. Zdají se mi nesmysly, naštěstí, žádný hrůzostrašný sen se první (ani žádnou jinou) noc nekoná.
0 komentářů:
Okomentovat