Boje s etudiantskou kartou (Čtvrtek 11.9. 2008)

Vstávám v půl jedenáctý. Náááááádhera! Na kurzu by se probíral včerejší film a podobný nesmysly. Film znám i pozpátku. Do dvanácti ležím a poslouchám rádio. Pak jdeme s Danou na oběd o několika chodech. Těším se k McDonald´s na WiFi. Bohužel. WiFi aujourd´hui ne marche pas. Dobře, stane se. Odcházíme do Agory. To je studentská organizace, která pomáhá především a hlavně mezinárodním studentům při všem co potřebují. Spoustu věcí umí zařídit (různé slevové karty) a co neumí, s tím vám poradí. Totální pokrytí. Un petit problem: nemám heslo. Nevlastním totiž ještě carte d´étudiante. Jsem tu pár dní ale francouzskou byrokracii považuju za vysoce zábavnou věc. Je nutné uhradit jakési pojištění ve výši 5 euro. Nemám kreditní kartu, jelikož rendez-vous pro založení účtu se bude teprve konat. Hotově to platit nelze. Hotově lze platit až v pondělí 15.9.2008 od 9 do 12 hodin. Ptám se všude možně zda-li když jde platit hotově v pondělí, nemůžu zaplatit asi tak o týden dopředu. V žádném případě. Etudiantská karta mě dopaluje. Bez ní nejste nic. Ji samotnou člověk snad ani nepotřebuje. Jenže je vedena jako čipová karta, takže jí ukážete a rázem vám všechno zařídí. Carte culturelle, carte sportif, kartu do jídelny, carte Wifi(!!!!) ale samotnou ji snad ani nevyužijete. Je jakýmsi předstupněm pro další vyřizování. Jelikož ji zatím jaksi nevlastním, nemám co zařizovat. Obědy za mě svojí kartou platí Dana, jinak bych se ani nenajedla. Jinak oběd o všech těch chodech za 2,80 euro je neskutečná věc. Bohatě obložená bageta či sandwich v supermarketu vyjde na stejně nebo i na víc, takže se chodíme vždycky najíst a do druhého dne skoro nic nepotřebujeme:-) Po boji s Wifi odhazuju počítač na kolej a vydáváme se s Danou do města. Měly bysme navštívit jakousi studentskou restauraci kde bysme se měly dočkat palačinky. Bohužel. Odebíráme se tedy přímo do Crêperie bretonne.Dana má náplň z mandlí, já z banánů a čokolády. Oblizujeme se až za ušima. Dáváme si předsevzetí že pokaždé zajdeme do jiného restauračního zařízení:-) Což nebude problém, jen myslím, že do konce života bysme ale nestihli navštívit ani polovinu.Do nejlepších a nejzajímavějších barů a hospůdek nás vodí (nebo by měli:-) Aline a Antoine. V naší Erasmus skupině se nenachází žádný člověk opačného pohlaví který by mě nějak upoutal. Jediný na koho se můžu dívat je Santiago, Erasmák ze Španělska (jak jinak:-) potřebu družby nicméně nepociťuje. Zato jeho kámoš Pablo (ten co studuje měsíc francouzštinu) by se družil, ale neví jak, francouzsky mu to moc nejde a moc lidí nehabluje espanol. Jsem zvědavá co se stane až začne škola. Vím, že aklimatizace probíhá u různých lidí různě rychle, ale že to u mě spraví jeden víkend, to jsem nečekala ani v nejodvážnějších snech. První den jsem si hrůzou nešla koupit ani rohlík (nemluvte na mě!!) a v pondělí jsem na uvítání rozuměla naprosto všechno naprosto všem. Totální odvaz. Užívám si každou minutu kdy můžu otevřít pusu a něco z ní pustit francouzsky. Ale děsí mě škola...co když se tohle všechno změní a já přestanu rozumět naaaprosto všemu a nepostřehnu ani když se mě někdo na něco zeptá?? Jsem vážně zvědavá.