Brazilec (Čtvrtek 25.9. 2008)

Ráno chci vstávat v 7.15, ale nějak se nezadaří. Vstávám v půl deváté. Detail. V půl desáté na mě ťukne Dana, a ještě musí chudák chvíli čekat. Ráno nás čeká předmět Sociologie des relations internationales. Předmět se mi moc líbí, ale přesto v pauze odbíhám na předmět Union européenne un espace de sécurité, de liberté et de justice . Pán mě nezaujme absolutně vůbec. Je dost těžce zženštilý a stále si drží svoji levou „ručičku“ u prsou což vypadá značně nevkusně. Jeho hodinovou přednášku využívám k přepočítání kreditů v rozvrhu. Po hodině jsme domluvené s Adrianou, že se půjdeme podívat na kubánskou salsu. Ze školy jdeme ve čtyřech-já, Dana, Adriana a Brazilec. Cestou se dohadujeme kde že vlastně je Sportovní centrum. Nemůžu uvěřit tomu, že jde Brazilec asi tak 2 kroky ode mě. Jednou jsme se potkali na chodbě, nikdo jiný tam nebyl, on tak blbě koukal a ani mě nepozdravil. Což je vadný, protože se přece všichni zdravíme. No a teď jde vedle mě, jako že to je vlastně docela normální. Za chvíli se od nás odpojuje a my s holkama míříme do Sportovního centra. Je to tam naprosto úžasný, mraky sálů - posilovna, sál na aerobic, sál na tanec, sál na box atd. atd. nevycházím z údivu. Salsa nicméně není ve čtvrtek,ale v pátek a to ještě až v pátek příští a ne zítra. Odcházíme tedy společně směr jídelna. Dana se od nás cestou odpojuje. Zůstávám na několik hodin s Adrianou sama. Zjišťuji, že jsem schopna vést několikahodinovou konverzaci ve francouzštině, což mě dost nakopne. Neříkám, že je to gramaticky správně, ale prostě si rozumíme a je to úžasnej pocit. Občas nám to sklouzne k angličtině, ale to opravdu jen ve výjimečném případě, kdy chci Adrianě sdělit, že v IKEE mají nádherně voňavé svíčky a zarazím se na slově „svíčky“. Na obědě potkáváme ještě dvě holky - jednu z Kypru, jednu z Ruska. Obě jsou moc příjemné, takže povídáme a oběd stydne. Po obědě navrhuji Adrianě prohlídku mého pokoje. Hrozně prý chtěla bydlet na koleji, ale nestihla podat žádost včas, takže teď bydlí na privátě. Z pokoje je úplně nadšená a hlavně ze všech těch věcí, co tu mám, protože ona si přivezla jen jeden kufr. Slibujeme si na příští víkend další výlet do IKEY. Potom doprovázím Adrianu k jejímu privátu a cestou se odpojuji směrem banka. Když dorazím do banky, můžu jít zaplať pán Bůh hned na řadu, což se tu často nestává. Dorazil mi dopis, že si můžu vyzvednou kartu. Podávám paní dopis. Ptá se jestli mi dorazila potvrzovací sms. Říkám, že žádnou nemám. Ale že mám tenhle úřední dopis. „No,“ říká paní, „tohle je jen dopis, víte co“ a usmívá se. „Máte ještě potvrzovací sms, že si opravdu můžete kartu vyzvednout?“ Tak tohle mi hlava nebere. Jelikož žádnou přiblblou smsku nevlastním, odporoučím se z pobočky ve značně rozladěném stavu. Cestou si říkám že sjedu na kolej a za hodinku zase zpátky do školy. Je to trochu jinak….na autobus, který má jezdit každých 10 minut, čekám 40 minut a žádný nepřijede. Lístek jsem si chtěla koupit u řidiče,ale napadá mě, že čekání na bus si zkrátím koupením lístku v automatu za rohem. Cestou přemýšlím co asi zrovna dělá Brazilec a jestli si taky zapsal odpolední předmět jako já. Ve svém zamyšlení moc nevnímám okolí a tak když hledám po kapsách drobné na lístek, se skloněnou hlavou téměř nabourám do „protijdoucího“. Když zvednu hlavu a zjistím že to je BRAZILEC, krve by se ve mně nedořezal. Myslela jsem že takhle přihlouple trapné náhody se dějí jen ve filmu. Konečně mě aspoň pozdraví. Trochu splašeně mi bije srdce a on naštěstí nastupuje do přijíždějící tramvaje, aby neviděl, že se mi poněkud rozkutálely drobné. Na podivné setkání musím myslet ještě hodně dlouho. Na kolej nakonec nestíhám a jdu si do trafiky pro svůj první francouzský Cosmopolitan. Udělá mi radost že si můžu přečíst článek a pochopím bez problémů o co jde. Cestou listuji v časopise a poměrně rychle tak dorazím k l´IEP. Dana mi psala ať jí držím místo, takže to hodlám udělat. Chci vytáhnout desky se všemi nezbytnými papíry a podívat se, kde že se vlastně přednáška koná. Jsem decentně v šoku, když desky v kabelce nenajdu. Napadne mě, že když jsem ukazovala Adrianě pokoj, asi jsem je nedopatřením vytáhla z kabelky. Z plakátu v přízemí se dozvím, kde že se vlastně přednáška koná. Předmět Droit Constitutionnel de l´Union Européenne učí profesorka, která vypadá na první pohled docela přísně, ale nakonec se zdá být docela milá. Nicméně předmět mi připadá poměrně náročný. Představa, jak se tohle vše podrobně učím ve francouzštině mě dost vyděsí. Jasně že se budu muset učit ve francouzštině i všechno ostatní, ale tohle je potřeba naučit se hodně precizně. Myslím, že i tak toho budu mít až kam, takže se rozhoduju předmět v pauze opustit. S Danou na druhou hodinu přecházíme na předmět Kennedy and his times. Angličtina!! Taková lahoda pro uši:-) Zbožně si prohlížíme učitele, Angličana, když vykládá rodokmen Kennedyho rodiny. Sice jsem čekala výklad např. o vlivu Kennedyho politiky a podobně, ale výklad o tom, co mu řekl dědeček když byl ještě dítě a podobně, mě zcela odzbrojí. Nicméně předmět je příjemný, takže se rozhoduji si ho zapsat. Předmět končí o celých 10 minut dřív, což je moc fajn a upalujeme na kolej. Když přijdu do pokoje, čekám že moje „zapomenuté“ desky leží na posteli. Jaké je moje překvapení když desky ani za hodinu hledání nikde nenajdu. Zmocní se mě strach. Začíná mnou zmítat strašná hrůza. Zítra se odevzdává rozvrh! Ty oficiální papíry by mi na studijním ještě znovu vydali, o to až tak nejde, ale mám v těch deskách všechny svoje výpisky co se kreditů a předmětů týče. Jsem úplně hrůzou bez sebe. Zuřivě přemýšlím kde jsem desky mohla zapomenout. V 19.15 vybíhám do Sportovního centra, protože mě napadlo, že jsem desky odložila když jsem spatřila automat na kávu. Bohužel, nic nenacházím. Asi ve dvě hodiny jdu spát a už dopředu jsem naštvaná, že budu muset ráno vstávat a jít po městě hledat desky.