Škola hrou (Úterý 23.9. 2008)

Ráno vstávám v půl deváté a provádím akci „Mytí vlasů v kajutě“ . Zabere to dost času, protože koupelnička je úplně celá mokrá a musím ještě vytřít. Když si vysuším vlasy, najednou se rozezní požární poplach. Někteří studenti o překot běží ven a houfují si. Koukám na ně z okna. Oni na mě koukají dost divně, jakože proč taky nejsem venku. Trochu se bojím. Volám Daně. Jde ke mně. Cestou potkává uklízečku, která jí sděluje že jde pouze o cvičení a vytírá dál podlahu. Tohle mě trochu rozruší, takže se tak tak stihnu připravit, než v 11.45 přijde Dana. Dnes mám v plánu si (díky vlastnictví etudiantské karty, cha cha) založit vlastní kartu na obědy a přestat vyžírat Danu. Padne 50 euros a to ještě vracím 25 euros za minulé obědy. No, není to sranda. Zpráva dne je, že by měli vařit i o víkendu na oběd i večeři. (Že by konec samovaření s Číňany v zádech?) Po obědě jdeme do pekárny rozmazlit chuťové buňky a dopřát jim čokoládový hřbet. Není mi úplně jasné, jak bez tohohle kusu pečiva budu existovat po odjezdu z Francie. Od 14 hodin nás čeká přednáška Relations internationales et transferts culturels. Nevím, co přesně si pod tímto názvem představit. A dneska se to ani nemám dozvědět. Čtvrt hodiny všichni pokřikují a pak se hromadně zvednou. Jeden student nám vysvětluje, že „ le prof“ tam není a že to prostě odpadlo. „Super“protože když jsem ten předmět neviděla, nevím, jestli si ho můžu dovolit zapsat. Nakonec ze školy odcházíme také a jdeme donést do banky nějaké dokumenty, které jsme neměly při zařizování účtu. Po krátkém zastavení na koleji jdu na předmět Historie des Idées Politiques modernes, na který se velmi těším, neboť jsem ho velmi úspěšně již absolvovala v Praze. Zajímal by mě francouzský pohled. Nicméně ten mě naprosto rozdrtí. V hale je k prasknutí a neboť Dana si dala jiný předmět, jsem tam sama. Všude kolem si posedají Francouzi (žádný Erasmus, konečně francouzská francouzština!-nic proti Španělům:-)slečna po mé pravici mi oznamuje (bez ptaní, asi vypadám zoufale) že kdybych cokoli potřebovala, ať jí řeknu. Do třídy vejde „le prof“. Vypadá šíleně, něco jako Václav „Upír“ Krejčí, vlasy mu stojí do výšky, brejličky se mu na nose pohupují vždy když mluví (hýbe u toho nosem!) a vůbec….vypadá jako bláznivý učitel chemie (kterému před chvílí něco bouchlo přímo v ruce). Nelení a rozdává mraky papírů. Že prý jako učební texty. Není to ani napsáno normálním písmem, úplně mi z toho tečou oči. (Asi vám sem dám ukázku) a korunuje to prohlášením, že nás nezná což je škoda a že je potřeba získat přehled, tak ať mu na kus papíru napíšeme (a diktuje: ) jméno, příjmení, obor studia, ročník studia, adresu (?!!!), telefonní číslo (???), jazyky kterými mluvíme a taky důvod, proč jsme si vybrali jeho kurz a co od něj po tom roce čekáme. (Já se přišla jen podívat?!) Tohle mě úplně rozdrtí. Na co to potřebuje, sakra?! Pak neváhá spustit palbu slov, kterým není rozumět. Ten člověk zaprvé neumí mluvit do mikrofonu, strašně funí a není mu vůbec rozumět. Pak zjišťuju ještě smutnější věc-on neumí mluvit vůbec! Zakoktává se, chvíli mlčí a pak se strašně rozjede, že všichni vyprsknou smíchy. Teď přišla přesně ta chvíle, o které jsem tolikrát slyšela…:“No, nejdřív nerozumíte ani jedno slovo, a pak tak za několik měsíců se to zlepší“. To je přesně můj případ. Huhňá si něco o absolutismu a já absolutně netuším co. Útěchou pro mojí duši je, že o dvě řady přede mnou sedí Pablo. Vypadá v pohodě, ale vím, že nerozumí. Prostě nemá nárok. Celé dvě hodiny si listuje v nějakých papírech a nenapíše si ani čárku. Asi vypadám strašně zoufale, protože o přestávce se ke mně otočí kluk co sedí přede mnou a ptá se odkud jsem. Říkám mu že fakt nic nerozumím, a on mě „uklidňuje“ že toho taky spoustu nestihl. To mě opravdu neuklidní, protože on tomu aspoň rozumí! Hodina naštěstí skončí o dvacet minut dřív. Slečna vedle mě se mě po hodině ptá jestli jsem všechno tak nějak pochytila. Říkám jí po pravdě že nic moc, nebo spíš že nic než moc, že ten člověk je naprosto vadnej. A ona mi řekne, že mám pravdu, a že i pro Francouze tenhle podivný človíček mluví strašně rychle. Polituje mě a mojí jazykovou indispozici a nabídne svou pomoc s čímkoliv. Překvapí mě jak jsou Francouzi přátelští, milí a ochotní. Jdu zdrcená na kolej kde jen koukám do zdi a pak se ,ani nevím jak, přesunu do postele.