Budík je nařízený na 4. hodinu. Vím, že bych měla vstávat, ale zamáčknu ho a posunuji po čtvrthodině. Nakonec tedy dokážu vstát ve 4.55. Udělám si vařící čaj, který mě postaví na nohy a hned za ním kávu. Je mi zima, tak úplně cítím jak mnou ty horké nápoje protékají. Všechno nepotřebné udělám později, teď hlavně zapínám počítač a jdu psát. Znovu od začátku si čtu kostru a už naostro ji doplňuji o náměty ze včerejška, rozepisuji se a dělám nějakou rozumnou úpravu. Rozvláčně snídám a vynechávám všechny nepotřebné činnosti, však ono odpoledne bude času dost to všechno uklidit.Histoire des Relations Internationales a odpolední Histoire Européenne opět nehodlám navštívit, ale už mám vytipované lidi s poznámkami, takže paráda. Jsem ráda, že to tak mohu dělat. Je mi úplně špatně, je mi strašná zima a jsem dost unavená, ale naštěstí mi to ještě myslí a dokážu myslet i na jiné věci než je teplá postel. S tím, jak se postupně rozednívá, jsem na tom lépe a lépe. Referát si čtu stále od začátku a napadají mě pořád nové a nové věci a začínají konečně i přibývat stránky. Nechci k tomu dělat prezentaci v PowerPointu, ale lidem chci dát alespoň papírovou verzi mojí prezentace, takže i tohle musím dát dohromady.Je 7 hodin. Říkám si, že je to docela dost času, do těch 11 co bych se měla začít vypravovat. Tak před půl dvanáctou musím odejít, takže v 11 abych se začala vypravovat, na nějaké šlechtění stejně dnes nemám pomyšlení ani čas, takže bych to měla stíhat. Pořád se mi zdá, že zbývá dost času, ale najednou mi přijde, že začíná nějak letět. Je 7.30, 8.00, 8.40…celková podoba mého referátu spěje ke konci. Čtu ho ještě několikrát,a nedostatky v něm neshledávám. Zbývá dát dohromady prezentaci, kterou chci rozdat spolužákům. Pořád si říkám: „Uklidni se, uklidni se o nic nejde.“Ale přesto cítím, jak začínám být strašně nervózní a začínají se mi klepat ruce. Vypadá to, že to s časem budu stíhat dobře, tak si plánuji, jak si od devíti do deseti lehnu. Je mi dost špatně,jsem příšerně vyčerpaná, chce se mi zvracet a říkám si, že ta hodinka by mi dost pomohla.No, ale najednou je 9.15, 9.30…a mně je jasné, že žádná hodinka odpočinku se konat nebude.Vlastně mi to vyjde tak akorát. Opravdu si musím gratulovat, že jsem vstala přesně akorát. Vytisknu referát, a začínám tisknout papírové prezentace pro svoje spolužáky. Každému to vyjde na 6 stránek, takže docela porod, než se to všechno vytiskne, než to poskládám a dám všechno dohromady.Chci si prezentaci zkusit tak 3x odříkat. Má být zhruba na 15 minut, ale celkově vzato…to není nijak omezeno. Někdo ji měl na 10 minut, jiný na 18..zkrátka každý tak dlouho, dokud měl co říci;-)) Začnu tedy „zkoušet“ v 10. Dost se podivím, když skončím v 10.30!Hmmm..tak to si evidentně 3x neprojedu. Trochu se upravím, a překontroluji materiály. Všechny prezentace mají šest stránek, mám je ve 20 výtiscích, tak doufám že to bude stačit.Všechno je vypnuté, všechno potřebné mám s sebou,takže v relativním klidu mohu odcházet. Text, který budu říkat, si nesu v ruce a mám v plánu si ho ještě po cestě přečíst a odříkat. Venku sice není až takové vedro,ale mě je vedro naprosto neúnosné, takže jdu jen ve svetříku a kabát si nesu v ruce.Pořád se snažím si říkat, že o nic nejde,ale bohužel mi už srdce skáče až v krku,třesou se mi ruce a v dekoltu mi vyskočily játrové skrvny. Hmmm..přesně tohle jsem tušila, takže si krk halím do „módní šálky“ jejíž účel není tak úplně dekorativní, spíš maskovací. Ale to vím jenom já;-)) Jsem dost nervní, takže jdu po ulici a drmolím text,ale tempem, které by mi záviděl lecjaký Ital. Sama se divím, že to vůbec přečtu. Jdu docela rychle a drmolím ještě rychleji. V 11.55 stojím před školou.Fuuj, já jsem ale příšerně nervózní!Ve třídě jsem po dlouhé době opravdu včas,takže si to ještě jednou zkusím projet.Do třídy vejdou 2 lidi. Hmmm….to není mnoho, to se mi líbí!:-)Třetí, kdo vejde, je sám pan profesor;-)) no, bohužel, lidé se trousí pořád. Prezentovat budu asi před více než 3 lidmi, i když to by bylo dokonalé;-)) “Le prof“ nečeká a rovnou začíná, že dnes jsou dvě exposé(významný pohled) a pak jen tak chodí po třídě, přijde ke mně a zeptá se jestli jsem tedy dorazila v pořádku (No jak já jsem ale poctivá!!!:-)a říká, že dnes jsou tedy předpokládány rovnou dvě exposé, pak se významně zahledí mým směrem, zazubí se a říká, ať tedy jdu. Ptám se jestli teď hned a on říká: "No jasně, pojďte, na co byste chtěla čekat“ ;-))Moje játrové skvny v dekoltu a podivná horkost, která mi zalévala tváře v nepravidelných obrazcích, je ta tam. Dostavila se pro změnu smrtelná zima.Nadechnu se, seberu papíry a jdu si stoupnout před celou třídu. Přivítám je a oznámím jim, že jim hned rozdám papíry, které budou doprovázet mou prezentaci.Vidím jak někteří uznale protáhnou obličeje, což mě dost potěší;-)) No, pouštím se do toho. S prvními řádky ze mě opadne nervozita a jediné co mi vadí, jsou mrtvolně ledové prsty, až mě začínají brnět. Občas se po očku podívám na vyučujícího, co jako on na to. Upřeně mě pozoruje.Snažím se udržovat kontakt s lidmi, i když je to těžké. Nepřednáším ráda. Snažím se mluvit pomalu, protože vidím, že si někteří dělají poznámky. Ale občas mi to ujede a mluvím jako šílenec. Dobrá zpráva je, že si to uvědomuji a snažím se to v následující větě napravit.Když jsem si to doma zkoušela, zabralo to asi 30 minut, ale s tím, že v tom byly zahrnuty různé opravy a podobně. Na kolik to vyjde teď?Musím se pochválit, dokonce stíhám myslet i na postoj, nadechování a podobně. Na konci všem poděkuji za pozornost. Většinou se za prezentace všem tleskalo. Dojdu do lavice a nic. Smrtelné ticho. Vyučující kouká nějak podivně. Nikdo ani nepípne. Zapluji do lavice jako pěna.Co se sakra děje? “Tak, co si o tom myslíte?“ ptá se vyučující. Nikdo nic neříká. Proč?! “No, musím říct, že to bylo naprosto perfektní.“, řekne vyučující. Cože?!Tenhle chlapík ještě nikdy nikoho nepochválil!! “Já si vždycky dělám poznámky, vy jste si je stačili dělat?“ obrátí se „le prof“ směrem ke třídě. „A musím říct, že to, že jsem si nestihl dělat poznámky, mě samotného dost mrzí, protože z exposé takové kvality je to velká škoda!“ Nevěřím vlastním uším, páááni. „Mluvila jste rychleji než nějaký Ital.To vám neříkám proto abych Vám ublížil,ale jen tak pro příště…co zlepšit.Je zcela evidentní, že jste s tím musela strávit hodně času, bylo to velmi propracované, velmi kompletní, s dokonalou dokumentací pro nás. Dělám si vždy soupis gramatických chyb, ale u Vás jsem žádné nezaznamenal. Z mé strany žádné výtky.“ Cožeeeeeeeee??!!! Mám chuť začít skákat sto metrů. Cožeeee??!!Tenhle chlapík, který nikdy nikoho nepochválí, na mě spustí takovou lavinu lichotek? Juchůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů. Sedím v poslední řadě, takže se na mě začnou obracet Francouzi s úsměvem na rtech. Šíleně mě to potěší. Takže to by byly poznámky k projevu. Ale jak vím, vždycky přijdou ještě otázky k tématu, a z těch mám strach. „No“ zubí se vyučující, „řekla jste, že prezident má sídlo v Quirinale. „Není to snad pravda?“vyděsím se. „Ale je, jistěže, všechno co jste odprezentovala je samozřejmě pravda. Ale řekněte mi, kde sídlí Camera dei deputati?“ a oblaží mě svým úsměvem. Hmmm…přede mnou sedící Francouz evidentně tuší, že nevím a briskně odpoví. „No, a kde sídlí Senát?! Kolega zareaguje znovu. „No tak dobře, já už končím“ usměje se vyučující. „Akorát“ nechce mi dát pokoj…"myslím že to bylo správně,ale řekněte jak se vyslovuje to a to?“ a zkouší mě tam ze všeho možného. Ale nyní obstojím. Pak mě ještě vyzkouší z číslovek. Tak to bychom měli. Hrůza, které jsem se děsila již od jejího zadání, což bylo někdy v říjnu, je konečně za mnou!“Musím říct“, obrátí se vyučující výhrůžně k Francouzům..že je to jeden z nejlepších referátů, které jsme tu za ten rok měli.Bylo opravdu přínosné slyšet referát od cizince. Děkuji Vám.“ No já se snad picnu!Tolik chváááááááááály. Jéééééé;-)) Vyučující se na mě stále usmívá a já jsem celá blažená. Všimnu si, že jsem tam byla 35 minut!A to jsem občas docela drmolila. Hodnocení a podobně zabralo dost času,takže je 13.10 a dostáváme pauzu. V té ke mně přijde jeden Francouz a říká mi, že moje exposé bylo naprosto perfektní a že se mu to moc líbilo a jestli bych mu to mohla poslat na mail. Málem omdlím! Bože, já jsem tak šťastná!Po pauze má proběhnout druhé exposé. Kluk se snaží zprovoznit plátno, ale marně. Odebíráme se do druhého sálu. Dneska se nám to pěkně sešlo, dva kluci co mají společné exposé po mně, mluví o jisté politické straně. Musím bohužel zkonstatovat, že mluví šíleně. Já jsem byla šíleně nervózní,alespoň na začátku. A „le prof“ mi také mimo jiné řekl, že bylo hezké, že jsem neměla moc velkou trému. Cha cha;-)) No a tihle kluci působí spíš jako strašní šašci, pohodáři. Takže mě docela překvapí jejich hodně viditelná tréma.Toho jednoho podezřívám,že si to snad ani nepřečetl, než tam šel. Nebo že by byl tolik nervózní? Mají tam i strašně chyb. Exposé skončí v 13.58. Vyučující tedy rozhodně nikoho nešetří. Není zlý ani zákeřný,ale zkrátka každému řekne pravdu: “Chápu, že jste museli být dost nervózní, to jsme viděli, ale to je normální.Vadila mi tahle a tahle chyba.Samozřejmě jsem si nedělal seznam všech vašich chyb, protože to bych nestihl, ale z naprosto opačného důvodu než u předchozího exposé.“ (Ty jooo;-)) Chlapci nějak zrůžoví. No, moc se s nimi teda nepáral. Lidé se už pomalu zvedají, je 14.05 tak také odcházím. Joooooo!Tak teď už můžu spát do sytosti, mám všechno hotovo!!Ale že by se mi v tom dnešním nádherné počasí chtělo jít domů, zatáhnout rolety a spát, tak to se mi tedy vůbec nechce. Jsem šíleně unavená, to je pravda, ale zároveň mám ohromnou radost. Hned co vyjdu ze školy, volám miláčkovi a skončím s ním až když projdu okolo druhé zastávky,no;-))Pak jdu na stanici tramvaje Gallia a pořád dál a dál až na Place de la République a odtud dále do centra. Venku je opravdu božsky. Usmívám se jako blázen, mám strach, že mi prasknou koutky.Mně je tak nááááádherně!!Akorát mi začíná dost kručet v žaludku. Vezmu to postranní uličkou do MONOPRIX a uhnu hned ke stojánku s jídlem. Hmm..nějaké zeleninové saláty mají, ale proč mám jíst čočku nebo zelí s cukrem,sakra?Jen tak se procházím mezi regály a sleduji nějaké novinky;-))Jsem ale příliš unavená na to, abych zkoumala etikety nebo ceny, tak si řeknu, že sem zajdu, až budu vyspalá a taková víc při vědomí. Místo toho raději sjíždím do suterénu, kde jsou potraviny. Jsou opravdu dokonalé, všechno vypadá nádherně, je to moc hezky naaranžované. Ha!První čokoláda bez cukru!Pořád ji hledám a nenacházím, tak konečně. Poberu banány, jahody a podobně.I dnes, kdy mám teplý kabát, je mi v tomhle obchodě šílená zima. Vyjdu ven a mířím do knihkupectví Kléber. Chci si koupit malou mapu Paříže. Chtěla jsem už včera po zkoušce, ale byla jsem tak strašně unavená,že jsem to nechala na dnešek. Odložím nákup stranou a kochám se mapami.Některé jsou úplně stejné, i když se jinak jmenují. Třeba To nejlepší z Paříže, Paříž na kole, Paříž pěšky..jsou v nich vyznačené stejné trasy, označené stejné památky…prohlížím je podrobně a asi po 40 minutovém prozkoumávání vyberu dvě a platím. Potom se rozhodnu zajít do obchodního domu Fnac. Teď jsem viděla tolik knih, že mě to navnadilo se začíst do dalších a dalších;-)) Jsem šíleně unavená,ale venku je nádherně a domů se mi prostě nechce.Takže vcházím do Fnacu. Všechno si prohlížím, nejvíce mě zaujmou knihy o italské kultuře, různé grafy a tak…ty si koupím než v červnu odjedu domů;-)) Nakonec se rozhodnu pro knihy Marley & Moi a Un Homme. Tak jsem zvědavá. Když platím, je půl šesté. To je naprosto neuvěřitelnéé!!!Plánuji si, jak půjdu kolem 19.hodiny spát, ale je mi jasné, že to spíš nedodržím;-)) Z knížek mám radost a pomalým krokem se ubírám k domovu. Dorazím po šesté. No, to tedy v 19 asi spát nebudu!Nahlédnu do knížek a dám si sprchu. Jsem doma zmrzlá a tohle je přesně to, co potřebuji.Pak si dám něco k jídlu a kolem osmé na mě ťuká Dana, že prý se jde zeptat, jak se mi povedlo exposé. Docela se zapovídáme a odchází po půl deváté. Já ještě na chvíli usedám k počítači. Už se chystám spát. Je mi dost divně..prostě si nic nepamatuji, úplně mi to vynechává.Nicméně zase nedokážu jít spát podle svých snů, do postele se dostanu kolem půl jedenácté. Navzdory naprosto brutální únavě nemůžu spát. Hučí mi v uších a nutí mě to zvracet, jenže není co. No, opravdu se bojím, jak se mi bude moje tělo mstít v dalších letech, když mu takhle dávám. Nakonec se mi podaří usnout. Hurá.
