Kabááááátek!!! (Pátek 20.3.2009)

Vstávám kolem tři čtvrtě na deset. Žádné velké vypravování. V obchodě se otevírá až v 10 hodin, tak žádné strachy. Příjemnou procházkou dojdu na náměstí a vstupuji do obchodu. Kabátky mají, ale žádný v mé velikosti. Ach jo. Napadne mě opravdu zoufalý počin-včera jsem si ho zkoušela těsně před zavřením a dnes jsem tu 20 minut po otevření, co když ho prostě z té hromady, co lidé vracejí z kabinek, nestihli uklidit?Jdu ke kabinkám a …je TAM!!Hurá! Zkouším si ho, prohlížím se ze všech stran,a rozhodnu se tenhle kabátek vlastnit. Mám neskutečnou radost, že tu na mě počkal! Potom se jen tak loudám po náměstí až mě napadne zajít do knihkupectví, kde mají primárně cizojazyčnou literaturu, do knihkupectví Libraire du monde entier. Zdržím se tam neskutečně dlouho. Miluji knihy!!Zaujme mě originální a španělské vydání Gomorry a spousta jiných knih. Po uklidnění a nasazení střízlivého jednání zabavuji jednu knihu a to pro pokročilejší začátečníky španělštiny. Odcházím po čtvrt na jednu. Hmm….na to že jsem šla jen pro kabát;-)) Musím zavolat miláčkovi, protože jsem strašně šťastná a musím se s ním o to rozdělit. Volným krokem dojdu na kolej a je přesně půl druhé. Mám ze svého úlovku ohromnou radost. Pustím se do nějakých administrativních záležitostí, konečně odepíši na všechny maily a vzkazy, zkontroluji webové stránky všech mých univerzit, poklidím maličkosti v pokoji. Hrůza. 18.30. Mám z dnešního dne ale velkou radost. Pustím si znovu film Paříži, miluji Tě, klasicky k němu musím zakousnout brambůrky, to je snad k filmu povinnost. Zase si musím popřemýšlet o životě. Těch povídek je moc a vím že tenhle „film“ mnoho lidí zklamal. Přiznám, mě trochu také. Na poprvé. Ale viděla jsem ho od té doby několikrát. Zdaleka ne všechny povídky jsou dobré, zdaleka ne všechny mají co říct, a vždycky mě příjemně překvapí, když v nějaké diskusi se svými přáteli o tomto filmu zjistím, že každému z nás řekla něco jiného. Je jich víc, které mě oslovily, ale asi úplně nejvíc povídka poslední, o Američance, která se konečně rozhodne navštívit Paříž. Navíc její neuvěřitelně americká francouzština mi evokuje všechny přítomné Američany, kteří se mnou studují, a zkrátka-ona-to jsem já!Věčně sama, jsou pro ní důlěžité všechny pachy, vůně, vjemy, všechno to co dělají „praví“ Pařížané. Jak já to znám! A scéna z věžáku mě dostala-nemá se komu svěřit, jak je jí na světě krásně, uvědomuje si, že člověk je zkrátka na světě sám. Nic to ovšem není proti scéně závěrečné-jí bagetu v parku, protože tak to přece Francouzi dělají, chce také okusit pocit toho pravého „pařížství“. No prostě tahle povídka je něco. S těžce filozofickými otázkami uléhám kolem 23. hodiny ke spánku.