Ráno mám budíka na 7.30. Když se probudím,rozhodnu se, že si si budíček ještě o něco posunu. Nějak to nestihnu a usínám s telefonem v ruce. Znovu otevřu oči v 9.15. Za 10 minut je tu pro mě Dana!! Bleskově vyletím z postele, hodím něco na sebe, vyčistím zuby a vše stihnu. Cestou do školy stihneme autobus a já tím pádem i snídani v kafeterii ve škole. Naláká mě čokoládový košíček plný malin a vanilkového pudingu. Zapiji to horkou čokoládou a jsem výborně připravena na Sociologie des relations internationales. Dnes mě to skutečně moc nebaví. Docela to uteče a pak míříme na oběd. Cestou vidíme Brazilce na zastávce, ale bohužel nejde na oběd. To, co nám dneska uvařili nicméně není oběd. Jmenuje se to kuře, takže si to dám, ale výsledek si nikdo neumí představit. Myslím že jsou to játra, ledvinky a srdíčka dohromady. Naprosto nehorázným způsobem to smrdí. Nepředstavitelně. Odvážím se ochutnat omáčku. Tipuji, že takhle přesně chutná moč. Je to šílené. Navíc se to rozléhá celou jídelnou. Po šíleném zážitku jdeme do pekárny a nakupujeme si samé dobroty. Když přijdu na kolej, ihned zalezu do postele. Rozhoduji se pro dnešek nejít na předmět Kennedy and his times. Ještě že tak! Dana jde a po hodině mi píše, že jim pouští video a že klasická hodina ve formě výkladu není. Spokojeně si tedy od 14 do 19 s nějakými přestávkami pospím. Když vstanu, jsem značně přespalá. Prosurfuji nějaký čas na netu ale hlavně se pevně rozhoduji dorazit na dnešní velkolepou událost! Koná se integrační večírek mezi Francouzi a Erasmy. Všichni se na mě vykašlou a já se bojím jít sama ale.... na mě si jentak někdo nepřijde! Po těžkém rozhodování se opravdu rozhodnu jít. Hodlám se skutečně zaintegrovat jak se sluší a patří. Akce začíná v 22. S malinkatou dušičkou odcházím v 23 hodin z koleje a mířím do baru. Najdu ho opravdu jednoduše, protože je v prostorách lodi. Hned z venku zahlédnu mé francouzské známé, což mi dodá odvahu vejít. Hned u dveří mě upoutá vyhazovač, který jednoho mladíka skutečně z baru vyhodí. Na mě se usměje a když se ptám jestli se něco platí odpovídá že nikoliv a ještě mi ukáže kde se odkládají kabáty. To už ke mně přichází Mélanie a já si připadám ohromně důležitě že mě mezi sebe vzaly Francouzky. Jedna z nich mě požádá, pokud se dostanu k baru, ať jí koupím panáka. Než se dostanu k baru, je hodina pryč, takže Gin i vodku do sebe pro jistotu obrátím já, protože bych jí stejně v tom chumlu nenašla. Kdo miluje návaly, osahávání ve frontách na pití a teplotu kdesi okolo 50 stupňů, ten si dnes přijde na své. S vypitým alkoholem dostávám chuť tančit. Hrají dost šílenou hudbu, francouzskou, na kterou tančit neumí nikdo. Seznamuji se s dvěma milými dívkami. Nestojím u parketu ani 5 minut a hned mám několik žádostí k tanci. Jeden Maročan je dost neodbytný a navíc nemá ani všechny zuby, takže se rychle vytrácím. Projdu celý bar a hledám Brazilce. Nikde není, marná snaha. Mezitím potkávám milion Erasmů a všichni se rychle hrnou k políbení na obě tváře. Tolik lidí co dnes jsem nepolíbila za celý svůj život! Jdu tančit na nějakou příšernost když už to nevydržím a jdu se zase projít. Dá se říct, že v jednom sále jsou téměř jen Francouzi, ve druhém téměř samí Erasmové. Jsem samozřejmě ve francouzském, přece jen jsem ve Francii a tak nebudu vedle, kde se mluví téměř výhradně anglicky či španělsky. Integrace pěkná, zdraví mě kluci z přednášek, a Španělé, kteří jsou taky v tomhle sále. Začínají hrát dost výborné věci, španělské, takže odcházím do místnosti vedle, kde podle očekávání Španělé spustili opravdovou show. Bez váhání se přidávám k tančícímu minimu. Pak hrají něco arabského, mám šílenou radost a nahlas zpívám. Někteří Francouzi obdivně zatleskají. Naštěstí je to pro mě dost známá písnička, takže trapas nehrozí. Dorazí mě jedna Kanaďanka, která se mě zeptá, co ta písnička,co zpívám, znamená v češtině! Mám záchvat smíchu. Začínám se opravdu bavit. Narvu se doprostřed a na nikoho nehledím. Holky mi začínají uhýbat. Najednou jde odkudsi Brazilec. Trochu zpanikařím, ale nemyslím, že by to na mě bylo znát. Jde a najednou se jakoby nic zasekne vedle mě a s někým si povídá. V tu samou chvíli začnou hrát perfektně a já začínám tancovat se zavřenýma očima a všichni jsou mi ukradení. Jeden náš ghanský kolega stojí vedle mě a tancujeme tak nějak spolu. Během asi dvou songů všichni odpadnou. Nechápu! Zvedají ale směrem ke mně ruce, jako že bezva a ať určitě pokračujeme dále. Užívám si to jak jen nejvíc umím. Akorát jedna věc mi vrtá hlavou…Brazilec. Pořád stojí za mnou, už dobrou hodinu. Já tancuju tak nějak s ghanským studentem (prostě náš Mireček from Bužumbura) a Brazilec jako s jednou Ruskou. Nejzajímavější na tom všem je fakt, že Ruska tancuje dva metry od Brazilce, ghanský Mireček asi tak 2 m ode mě, ale já s Brazilcem se dotýkáme téměř celou plochou těla zády k sobě. Asi to vypadá dost vadně, protože přichází další a další lidi a blbě koukají. Začnu tančit trochu ostřeji, aby bylo hlavně jemu jasné, že tancuju s ním a ne s „Mirečkem“ a on se k mému údivu vůbec nijak nebrání. Nevím jak na něj. Je o dva roky mladší a nehodlám ho vyplašit. Nicméně ani jednou neuhne, neodsune se…nic. Mireček je ale o dost mozkově pomalejší a myslí si že tancuju s ním a nějak podezřele ke mně natahuje ruce. Tak to bysme si nerozuměli! Mireček se směje a paří si dál. Nějak záhadným způsobem stojíme s Brazilcem čelem k sobě a on se mi ani nepodívá do očí! Když k tomu konečně dojde, špitne neznatelné „ahoj“. A dál kouká kamsi za mě kde nikdo není. Pak jde pryč. Kašlu na něj a odcházím do vedlejšího sálu, kde začali hrát Shakiru a hlavně 50Centa. Moje alkoholem posilněné tělo se kroutí v roztodivných pozicích a chtivé francouzské ručičky ze sebe nestačím sundávat. Otočím se přes rameno a za mnou, mimo taneční parket, stojí Brazilec. Takže přišel, přece jen přišel! Neusmívám se na něj, to je moc podezřelé, ale přímý pohled do očí by snad řekl i blbci vše,on však netečně stojí dál. Myslím, že si toho všimla Adriana, která se mě hned ptá jak se mám a řve na něj, ať jde tančit, že vedle nás je místo. A tak zase začíná ta samá hra, ale nenese žádné ovoce. Co opravdu nemám ráda, jsou nerozhodní hoši. A tak když přijde vskutku sympatický mladík,mnoohem rozhodnější, věnuji mu tanec. Trochu se to protáhne…a z kluka vyleze že je Američan. Příjemně si tancujeme a já vrhám pohledy na Brazilce. Najednou neuhne a kouká jak zpráskaný pes. Pěkně mě naštve! Mým jediným přáním je okamžitě ho vyměnit za toho Američana, ač velmi, velmi sympatického. Američan nedbá dobrých mravů a tancuje jakýsi „dirty dancing“. Když se otočím, Brazilec a vůbec celá brazilská parta je pryč. Šíleně mě to vytočí. Přemýšlím, jestli je mu to jedno, nebo se na to nechtěl dívat a hlavně…přemýšlím jestli jsem to nepřehnala, aby si o mě nemyslel něco špatného. Když přijdu na kolej, rozhodnu se uvést věci na pravou míru, tohle mě vytáčí a už jsem velká holka. Píšu mu zprávu přes internet. Sice bývá online tak jednou do měsíce, ale co se dá dělat. To je jediné spojení na něj. Nemůžu uvěřit tomu, že by celý dnešní večer byl jedna obrovská náhoda, a tak doufám že se aspoň nějak ozve ale zároveň že mi nenapíše, ať mu dám pokoj. Jdu spát. Chci přemýšlet, ale usnu během několika vteřin.
