Tak zase zpátky do Francie..bohužel už naposled (Úterý 14.4.2009)

Tak O.K., už je to tu, je nejvyšší čas odjet směr Strasbourg. Je pondělí večer, je neuvěřitelné, jak to všechno uteklo. Hlavně je ale naprosto neuvěřitelné, že tenhle odjezd se odehrává naprosto v klidu!Pokoj mám uklizený už 3 dny(neskutečné,většinou to dělám pár hodin před odjezdem), tašky zalepené ve foliích dokonce od včera, jsem vykoupaná, mám umyté vlasy..co se to děje?Že bych snad začala dělat věci včas?No, už to tak vypadá. Když jsem byla doma dříve,přemýšleli jsme s taťkou, že pojedeme směr Praha už v 19.30. Ale je to opravdu moc brzy, minule jsme vyjížděli ve 20, a ještě jsme byli skoro půl hodinky na kávě a chvíli jsme ještě seděli v autě, takže není důvod něco měnit. Vyjedeme poměrně v klidu, akorát si připadám přesně jako v den, kdy jsme odjížděli s Radkem. Venku je neuvěřitelné teplo, a já se prostě cítím skoro úplně stejně.Všechno mi připadá úplně stejné. Chvilku si s taťkou povídám, ale pak podřimuji. Vzbudí mě až podivná zácpa…libovala jsem si kdo by asi jel v pondělí ku Praze, že tedy bude volná silnice, ale můj Bože…nám přeci vůbec nedošlo, že je Velikonoční pondělí!!!!!!Takže všichni Pražané se z jihu ze svých chatiček stěhují zpět do Prahy!To snad není možné! Z Benešova k dálnici jedeme dobrých 30-40 minut.No ale takhle to nikdy nemůžeme stihnout!Plánovala jsem si kávu s taťkou a vůbec, tak nějak jsem si plánovala prostě klid. No jo, jenže člověk míní, pán Bůh mění. Vím, že vždycky na Rozvadově bývá tak 30 minut pauza,ale stihli bychom to tam?Stihnutí odjezdu autobusu se začíná jevit čím dál tím nemožněji.Dost mne zachvacuje panika. Naštěstí je ale dálnice dost volná. Je to docela zvláštní, protože jsem čekala že celá tahle nekonečná kolona se šnečím tempem přiblíží do Prahy a ucpe celé centrum. Naštěstí se tak neděje a já v 21.57 dobíhám do autobusu. Uff. Autobus je nevkusně nacpaný. No jo, no, klasika…byly Velikonoce a tak byl doma kdo mohl, Francouzi na výletě a teď se všichni vrací zpět. Hrůza!!Ale jsem nepředstavitelně ráda, že tu vůbec můžu být. Zeptám se jedné slečny, zda-li si mohu přisednout k ní, ale tváří se značně nepříjemně a francouzsky odsekne, že nerozuměla.Takže jí francouzsky požádám, jestli si mohu přisednout k ní;-) Asi to nečekala,tváří se ještě nepříjemněji.Odendává tuny tašek ze sedadla,které teď bude moje.Vedle ní přes uličku sedí její kamarádka. Obě mě tak divně sjedou pohledem…pak se ale překvapivě slečna zeptá, jestli si nechci dát věci nahoru, že mi s tím pomůže.Koukám z okna..ale kudy to jedeme?Tohle přece není cesta z Prahy.Aha, vracíme se zpět!Opět nádraží Florenc. Nakládáme ještě jednu paní.Nechápu to, jak o níc řidič věděl? Musela někam zavolat,ale kam?!Chci to číslo také!Řidič se jí omlouvá,ale včas tam prostě nebyla.Odjížděli jsme ve 22.01. Tak, konečně odjíždíme.Hmm…cesta tedy moc neutíká. Na chvíli usnu,ale jsme teprve před Plzní!Přestávka na Rozvadově 0.15-0.45. Sakra, nemám být už náhodou v Německu?No, ono je to jedno, jsem přesvědčená, že ve Strasbourgu budeme stejně o něco dřív, a oni tam pak stejně musí čekat, takže chápu že nikoho nebaví čekání třeba dvě hodiny.Cestou chvíli spím ,chvíli koukám z okna a začínám být nesnesitelně vzteklá. Chci už vystooooupit!!Už tu nevydržím ani vteřinu. Máme zastávku kdesi v Německu. Je mi krásně.Nedokážu to popsat, ale takhle voní cestování v létě. Když jsem jako dítě jezdila s rodiči do Španělska nebo do Itálie,takhle to vždycky vonělo na všech našich zastávkách.Je to vůně probouzejícího se dne, ranní kávy, teplého pečiva a příslibu něčeho nového. Když to není tak strašně dlouhé, což cesta do Strasbourgu ani není (no jak kdy;-) ráda cestuji autobusem.Takže tohle všechno cítím z toho voňavého vzduchu, který obklopuje naši zastávku kdesi v Německu. Dost se těším do Francie.Naštěstí se mi podaří ještě na chvíli usnout.Hurá!Hurá!Strasbourg!Bude se vystupovat!Vystupuje dost lidí, navíc se dozvídám, že všichni cestující do Metz musí vystoupit a počkat na další autobus.Tento český jede do Lyonu. Cestou na tramvaj vidím autobus Beograd, takže ani nemuseli čekat tak dlouho. Naštěstí mám koupený lístek od minule,takže rovnou mohu skočit do přijíždějící tramvaje.Paráda!Takhle mi štěstí už dlouho nepřálo. V tramvaji je pár lidí co jedou do práce, jinak klídek. Vystupuji na zastávce Esplanade. Zaujme mě zelené město. Odjížděla jsem v zimním kabátě a slabých rukavicích. Nebyla jsem pryč tak dlouho. Trochu mě zamrzí, že jsem prošvihla to kvetení, mám to strašně ráda. Jdu s otevřenou pusou. Město se změnilo k nepoznání! Nááádherně to tu voní. Nechci nic zakřiknout, ale opravdu se nebojím. Tím, jak se posunul čas, je ještě dost tma,ale cítím se opravdu bezpečně.V Praze bych umřela hrůzou. Jdu a užívám si každý svůj krok. Bože, to je nádhera!Všechny ty holé stromy se nádherně zazelenaly! Ptáci nezpívají, ale opravdu doslova řvou, v tomhle tichu jsou slyšet na kilometry. Nemám slov, abych popsala tu krásu kolem sebe. A už vůbec nedokážu popsat, co se stalo s naším miniparkem před kolejí.Nádherně se vybarvil.Krása, krása, krása!Já jsem tak ráááda, že jsem tady! Doploužím se na kolej a zjistím, že nejede výtah.Jak typické, už se tomu jenom zasměji. S vypětím všech sil vynosím tašky do druhého patra.Ještě že nebydlím výš!V půl sedmé otevírám dveře do pokoje.Na to, že jsem vše pečlivě uklidila před odjezdem, je zde docela silná vrstva prachu. Fuj! Zcela evidentně sem vše proniklo přes nepatrné větrání nahoře v okně. Mám ho sice ucpané papírovými kapesníčky a zvenku izolepou, ale asi to budu muset vyměnit. S úlevou sundám tašky.Tak jsem tu. Najednou na mě padá něco hrozného. Že by stesk?Lítost, že tu krásu tady nebudu mít s kým sdílet?Je mi strašně divně, chce se mi zvracet, brečet, spát.Přesně takhle mi bylo, když jsem sem přijela po Vánocích. Tak nějak prázdno.Obepíšu všechny, že jsem v pořádku dorazila.Pořád ta divná prázdnota. Je to děs, mám co dělat abych se nerozbrečela,ale přitom ani nevím sama proč.No, ono je to i z vyčerpání, dobře si pamatuji, jak jsem měla stejné pocity v lednu, a druhý den nebylo po stesku ani památky! Mám trochu času, škola mi začíná až ve 12,ale v 11.30 mám sraz s jednou holkou, takže bych měla odejít tak kolem 11.05. Zalezu si do postele.V pokoji je příšerné vedro a začíná mi sem svítit sluníčko. Teploměr i teď poránu ukazuje neskutečných 28 stupňů. Je mi tak nějak divně, doufám, že to všechno zaspím. Budíka mám na 9.40. Ale stejně se bojím, že zaspím, strach mě budí zhruba každou hodinu. V 9.40 tedy vstávám. Je mi o něco lépe. Jsem ale šíleně nevyspalá. Můj obličej i po 15 minutách úprav nezapře svoji bílo-zelenou mdlou barvu a vůbec…vypadám tak nějak celkově příšerně.Něco bych snědla, ale co?Mamka mi s sebou uvařila vajíčka, tak 2 posnídám nebo spíš poobědvám. Nic lepšího tu není, a stejně mám žaludek tak nějak na vodě. Snažím se trochu se upravit, nebo spíš nějak zkulturnit, ale bohužel, nic nepomáhá. Vypadám opravdu jak po nevyvedeném (nebo naopak po hooodně zdařilém) flámu. Ale musím jít do školy. Prostě musím.Ještě mi píše přes ICQ Lin, jestli dneska probereme to společné téma na předmět Brazílie.Ach jo, a já jsem tak unavená! V 11 jdu z koleje a v 11.30 na mě čeká kamarádka a naštěstí mi půjčuje svoje poznámky k jednomu předmětu, který asi milionkrát odpadl a byl nahrazen v nějakých zvláštních časech, ve kterých nikdo neměl čas, ale ona naštěstí an;-). Pak se jen tak projdu kolem školy a jdu si poslechnout nějaké novinky o Brazílii. Předmět Le Brésil au XXè siècle mě sice téměř vůbec nezaujal, nicméně moje docházka je zde docela nutná. Hodinu před prázdninami nám totiž vyučující jen tak, z ničeho nic, řekl, že si přeje, abychom mu napsali práci o rozsahu 10-15 stran,na společné téma Mezinárodní vztahy a potom ať si každý vybereme své téma. Minule mě vyučující s touhle novinkou pěkně zaskočil. Ihned jsme mu museli napsat naše téma. Tak jsem napsala první hloupost co mě napadla. Jenomže mi bylo jasné, že tohle stejně psát nebudu, a že co nevidět si téma změním. Tak tu sedím, po prázdninách, a stejně se nezměnilo nic, nic lepšího jsem nevymyslela. Sice jsme si o prázdninách volaly s Lin, že tedy dáme hlavy dohromady, ale téma jsme stejně nevymyslely. Nakonec Lin navrhne, že mu to pošleme mailem, že to bude celé víc v klidu. Pane Bože, co já tady tedy dnes dělám? Vyučující opět nedává žádnou přestávku. Děs. Snažím se si dělat poznámky,ale mám žaludek na vodě a je mi celkově tak nějak dost nevolno. Venku je nehorázné vedro. Všichni přijdou v tílkách a šortkách. Sedím tak, že na mě vyučující nevidí, takže vzdávám psaní poznámek a jdu si mazat smsky v telefonu. 13.10, hrůza. 13.20..cože, teprve? 13.30…neee, už chci pryč!13.50..13.55, huráááááá konec!!Uff. Přežila jsem to ve zdraví. Lin si nechává kolo ve škole a tak spolu míříme na mojí kolej. Už ve škole Lin navrhne, že bychom se mohly mezi sebou začít bavit francouzsky. Už mě na to upozorňovala mockrát, ale mě to vždycky přišlo trochu divné, aby se spolu dva lidé co mluví stejným jazykem, dorozumívali nějakým jiným. Ale jsem tak vyčerpaná, že na nějaké rozpaky ani není čas a už se to ze mě sype francouzsky. Ale jak hezky! Snad lépe než když jsem „normálně v provozu“ protože mám čas a sílu mít rozpaky a přemýšlet nad různými časy. Takhle v družné konverzaci dojdeme až ke mně na kolej. Musíme vyřešit nějaké finanční záležitosti, takže pro jistotu raději začneme mluvit česky;-) Mezitím vyřizujeme různé věci a zkoušíme hledat nějaké zdroje na naše nově vymyšlené téma na předmět Brazílie. No, nakonec se dohodneme, že vyučujícímu napíše Lin, a všechno vyřídí. Čas dost neúprosně běží, je 15.20 a to je tak akorát nejvyšší čas zvednout kotvy a vydat se do školy na předmět Cultures et sociétés en Europe depuis 1945 a Lin také má nějaký předmět. Chceme se zastavit v bankomatu, ale nakonec se pro to jaksi z bezpečnostních důvodů rozhodneme až večer po škole. Venku je nádherně, ale bohužel v mém pokoji je nyní teplota 29°. Hrůza. A nedá se ani větrat, protože venku zkrátka stojí vzduch, nejde udělat ani průvan..hrůza. Po mých úpravách zevnějšku nejsou ani stopy, jsem smrtelně bílá a nedá se s tím nic dělat. Kupodivu mi několik lidí řekne, že nevěděli, že jsem tak krásně bílá(to je lichotka,nebo urážka?) a pár lidí se za mnou významně otočí. Těžko hádat jestli obdivně nebo soucitně. S Lin se rozcházíme ve škole, ani nevím kam jde ona a já jdu na Cultures et sociétés en Europe depuis 1945. Naštěstí je na dnešek film a žádný článek. Ještě jsem kvůli tomu ráno volala Daně. Celé dvě hodiny koukáme na dost dobrý film Ae fond kiss, je o vztahu skotské učitelky a Pákistánce, který vyrostl sice v Británii, nicméně je svazován rodovými tradicemi. Moje tematika. O tomhle tematu (migrace, menšiny) bych se mohla baivt stále a opravdu už jsem se vážně zamýšlela nad tím, zda-li bych se této problematice nechtěla věnovat do budoucna.Film končí v 18.10, takže píšu Lin, že se asi mineme, ona však naštěstí odepisuje, že taky bude končit později. Čekám tedy před školou. Je naprosto neskutečné, že je takové vedro i večer! Je to nááááádhera. Čekala jsem že bude chladno, ale kdepak, tady je už skutečné léto a i s teplými večery. Volným krokem dojdeme poblíž naší koleje, kde sídlí bankomat BNP Paribas, vyrovnáme se spolu, rozloučíme a rozcházíme se vstříc svým povinnostem. Rozhodnu se, že je opravdu potřeba dojít do LECLERCu. Na další vajíčko pro změnu k večeři nějak nemám chuť. Venku je tak božsky! Opravdu dokonale. Mám jen džíny a triko, ale je mi na omdlení. V LECLERCu poberu hlavně vodu, moje oblíbené smoothie, každé za 3,50 euro ale no tak ať!!Hned po zaplacení půlku jahodovo-banánového vypiji. Pěkně vychlazené…mňam! Jdu tím nejpomalejším krokem a vnímám každou vteřinku. Tady je tak nádherně!! Všechno se tu hrozně moc změnilo,za tu dobu, co jsem tu nebyla. Každý strom vypadá jinak. Ne všechny vykvetly, ale každý se změnil. Musím tu nádheru vyfotit. Jenže ruce mám plné. Tak až někdy. Dojdu na kolej a málem mě klepne. V pokoji je rovných 30°. A to celý den větrám, kdybych nevětrala, je tu 40°. Ach jo, to je tedy něco. Vybalím nákup a přemýšlím, že se zajdu podívat na takový teploměr ven, kolik že je vlastně stupňů. Převléknu se do minisukně. Nemám opálené nohy a dost nelibě to nesu, ale to je teď jedno. To je otázka života a smrti. Je tak nááádherně a mě je vedro i v té sukni.Obejdu kousek bloku, udělám pár foteček a asi za 20 minut se vracím. Musím uznat, že jako blondýna v minisukni se tady dost necítím. Mám sice dlouhé triko ale z neznámých důvodů se cítím tak nějak vulgárně. Přitom minisukní jsem dnes viděla hodně, ale prostě…je to zvláštní, až divný pocit. Jdu domů. Je skoro 20 hodin. Mám nevybalené tašky a měla bych s tím něco dělat. Hlavně jsem si libovala v tom, jak mám krásně uklizený pokoj než jsem odjela, ale když otevřu šuplíky pod postelí, je na nich asi centimetrová vrstva hnusu. To není jen prach ale něco šíleného. V tomhle já odmítám bydlet! Takže to zase budu muset uklízet znovu. Ach jooooo.Chci dneska,ale to bych snad ani nemohla vydržet.To prostě počká. Dělám tak nějak nic. Koukám, kde co lítá, zkouknu novinky na Facebooku a na mailu, přečtu bulvární nesmysly. Pak sprcha. Je tam pouhých asi 100°. Zdá se to být nemožné, ale ve 21.40 si jdu lehnout. Než se celá zachumlám a všechno je 21.45. To snad ani není možné! Já mám nohy ve vodorovné poloze!Hurá!Já ležím!!Dobrouuuu noc.