Slzy, prázdnota a osamění aneb na světě je stejně každý člověk sám (Sobota 27.9. 2008)

Ráno vstávám v úžasných 9.45. Takhle sladce jsem se dlouho nevyspala. Včera celé odpoledne a dneska takhle krásně pozdě vstávám…hned co vstanu se pouštím do úklidu. Snažím se tu mít uklizeno pořád, ale přece jen včera jsem téměř celý den spala a tak je potřeba uklidit nádobí, knížky a podobně. Dneska za Danou přijeli rodiče. Vyšlo jim nádherné počasí a tak si užívají Petite France a podobně. Já se mezitím vrtám ve svých věcech, dělám co je třeba a mezitím mi do pokoje svítí sluníčko. Cítím se strašně šťastná, prostě už taková „zabydlená“. Přesně ve 12.00 si dělám obědo-snídani, protože to je moje první jídlo. Pak jdu na chvíli pozdravit Dany rodiče, kteří mi přivezli barvu na vlasy!!Paráda, mám strašnou radost. Ve třetí se loučím s Danou která chce jít spát. Celé odpoledne pro mě! Dana chce uklidit „výbuch v kajutě“ jak nazývá dary od rodičů:-) já jen tak zapínám Skype, kam za chvíli přijde mamka. Začínáme mluvit v 15 hodin. Trochu mě překvapí, když skončíme v 18.30. Pustím se do nějakých papírů. Za chvíli volá sestřička. Už od čtvrtka vím, že se dnes koná Glamour Erasmus party. Žiju tím už od čtvrtka a šíleně se těším. Pořád přemýšlím co si vezmu na sebe a tak. Dám si sprchu a ještě trochu povídám se sestřičkou. V rádiu hrajou úžasnou hudbu, spoustu známých songů, takže si tu tancuju a pěkně se poladím na dnešní večer. Asi v 21 hodin mi píše Dana, ať se na ní nezlobím, ale že dneska na tu party nepůjde. Píšu tedy přes facebook jedné krávě, kterou dost nemám v lásce, nicméně teď bych jí byla vděčná, kdyby mě doprovázela, začínám totiž být v zoufalé situaci. Než to stihnu dopsat, tak se ta blbka odpojí. Píšu ještě naší slovenské spolubojovnici, která mi odepisuje, že musí připravovat žalobu a že tedy nikam nejde. Najednou mi blikne Adriana online. Ah, spása! Zjišťuji situaci. Adriana určitě dneska půjde. Domlouváme se, že na sebe počkáme na stanici tramvaje Observatoire. Je to ode mě poměrně daleko, asi 15 minut cesty a při představě jak tam jdu, se mi ježí hrůzou vlasy na hlavě. Vyskákají mi z toho hrůzou červené skvrny po obličeji, které ani nemůžu zamalovat. Jelikož Adriana jde, začínám se v 22 vypravovat. Za chvíli mi píše, že je teď s kamarádkou venku, a že až bude u zastávky Observatoire, zavolá mi a dá mi vše vědět. Asi hodinu mi zabere rovnání vlasů, které pro jistotu hooojně nalakuji. Pořád se mi to nezdá, až jsem po hodině naprosto spokojená. Další téměř hodinu věnuji líčení. Snad nikdy jsem se takhle dlouho nevypravovala. Ale přece jen Glamour party…navíc moje první party tady…to si zaslouží náležitou výpravu. Beru si černé kalhoty a saténový top. Nepamatuji si, že by mi někdy výprava na večerní akci dala takhle zabrat. Ale myslím že se to vyplatilo, připadám si opravdu v Glamour stylu. Povedlo se mi „rozsvítit“ vlasy, které jsem hojně potřela tuhým leskem. Šíleně se těším a v hlavě nechávám rozjet různé příběhy, které bych dnes večer ráda prožila. Chtěla bych potkat různé holky a začít se s nimi bavit, protože to se mi pořád moc nepovedlo, protože jazykové skupiny drží opravdu hodně pohromadě. Už v pokoji nasazuji kapuci, protože nechci zbytečně upoutávat svými vlasy, na které jsem dnešní večer opravdu hrdá. Dobře dělám, neboť hned v přízemí stojí dva Arabové. Jelikož mi koukají jen oči, nijak extra je nezaujmu. Cestou se pořád otáčím, ale zdá se, že je pravda, že je tu bezpečno. Asi tak v půlce cesty mi píše Adriana, že asi bude mít velké zpoždění, protože neví kde bar je. Navrhuji, že na ní počkám na nějaké tramvajové zastávce. Zpátky dorazí smska že děkuje, ale že jí teď kamarádka řekla, kde že přesně ten bar je, a že se uvidíme až vevnitř. To mě mírně vyvede z míry. Ještě píšu Kristině, Češce, která studuje v Anglii, jestli jde taky dnes na party, protože já bych moc ráda šla, ale nechci tam být sama. Odpověď žádná. Cestou začínám nejistět. Strach už nemám, cesta je opravdu bezpečná. Když konečně dorazím na Place Saint-Nicolas-aux-Ondes, je všude ohromné množství lidí. Nenápadně procházím kolem baru Plazoleta, kde se party koná. Před barem stojí asi 40 lidí, a všichni kouří, ale já neznám ani jednoho. Oknem ven problikávají barevná světýlka a já se strašně těším, jak si konečně zatancuju. Procházím kolem jiných barů, které jsou hned vedle, ale z hloučků kolem nikoho neznám. To mě zarazí. Mělo tu být tolik lidí od nás! Rozhodnu se vyčkat na Adrianu. Před Plazoletou se shromažďuje stále více a více lidí. V době, kdy se já přicházím bavit, oni odchází domů. Doma jsem si připadala krásně, ale teď vlastně nevím jestli mám vhodné oblečení. Všechny slečny okolo mají minisukně a podpatky o výšce asi 100 cm. Také podle toho chodí. Nicméně nevypadají vulgárně, ale velmi elegantně. Kluci mají saka. Začínám si představovat jak se proderu venkustojícím davem a vstoupím dovnitř. Odložím si a co budu dělat?? Od stolu na mě budou koukat lidi z kurzu, kteří ale nezvednou ruku abych se přidala k jejich stolu. Budu tam chodit sama a všichni si budou myslet že jsem buď strašně nafoukaná, úplně blbá, nebo že jsem si přišla ulovit někoho pro dnešní večer. Nikdy bych nešla do klubu sama. Nekouřím, takže si ani z dlouhé chvíle nezapálím…takže to tam budu sama chodit? A co když je to opravdu jen bar? To znamená že tam vlezu a budu si muset někam sednout? Sama?? Ven se tlačí další davy lidí. Vypadám tam divně..sama. Občas se po mně někdo otočí s nesmyslným výrazem ve tváři. Venku stojící lidi jsou značně rozskupinkováni, zřejmě zase podle jazyků. Z každé skupinky se co chvíli ozve záchvat smíchu. Uvědomuji si, že jsem na světě úplně sama. Přemýšlím, co by se dělo, kdybych se mi nějakým Božím zázrakem povedlo tu zůstat. Zjišťuji, že když bych tu zůstala další rok, asi by to bylo hrozné. Moje kroky by vedly pouze do školy a ze školy zpátky na kolej. S nikým bych nepromluvila, s nikým bych se neseznámila. Nezbylo by mi než sledovat nějaké Erasmus skupiny, do kterých bych ale stejně strachy nezačlenila, takže dost začarovný kruh. Nejsem typ vlezlého člověka, který se připojí k jakékoli skupině lidí a zeptá se jich jak se mají a pak je neopustí do konce jejich života. Jsem dost stydlivá a něco podobného se mi dost příčí. Nikdo nepíše. Opilé partičky se rozrůstají. Nikoho neznám. Uvědomuji si tu bezmoc nad tím vším. Je mi poměrně zima. Čekám přesně do 1 zda-li někde nezahlédnu Adrianu. Nemůžu uvěřit tomu že tam nikde není. V 1.05 se rozhoduji odejít. Cestou mi kanou obrovské slzy. Takhle jsem si svůj Glamour večer nepředstavovala. Doma mi dá další hodinu práci si všechno to pečlivě upravené líčení odstranit. Poprvé za pobyt tady mám pocit prázdnoty a takového „ničeho“. Naprosto zbytečně jdu spát ve 2.30. Kdybych tohle věděla, mohla jsem udělat spoustu práce.Když při pohledu z okna vidím do protější budovy koleje a vidím tam v jednom pokoji asi šest lidí, na kterých je i přes tu dálku poznat, že se výborně baví, je mi strašně. Až si zítra prohlédnu na facebooku album Jenny, budu brečet znova. Jenny je jedna Norka, která se rozhodla že se bude bavit úplně s každým a nedělá jí to žádný problém. Závidím jí.