Pereme(a nebo ne?) (Pátek 21.11. 2008)

Bleeeeee…co se to venku děje?? Hrůza!! Plánovala jsem si, že dneska budu prát. Všechny ručníky, ložní prádlo apod. pěkně na 60 stupňů, ať je všechno čisťounké. Venku je naprosto nechutné počasí. Teploměr ukazuje 4 stupně. Cože?! Fuj. Je příšerný, opravdu příšerný vítr. Opírá se mi dost silně do oken a já přemýšlím, co se stane, jestli to okno neudrží. Všude fouká meluzína, pod dveřmi mi píská (něco jako prážky tu nefunguje) takže si zatáhnu venkovní roletu v naději, že alespoň trochu utlumím nárazy větru do mého okna. No, trochu to pomohlo. Dneska hodlám být zalezlá doma a ven se nechci ani dívat. Počasí mě donutí k jinému plánu, prát tedy dneska rozhodně nebudu. Zato Dana..asi v 10.15 mi píše, že už má prádlo v pračce(!) a že pak pere bílé, jestli se přidám. Jelikož minule jsem "prací" anabázi podstoupila já, dneska to na sebe bere Dana. Má však od rána problémy, první pračku vypere, ale není kde sušit a při druhém kole s bílým prádlem jí taky zrovna štěstí nepřeje. Pračka je rozbitá, takže nic nedělá, ale žeton už nevrátí. Dana si sice jde stěžovat na vrátnici, ale tam jí zase řeknou, že nejsou dostupné žetony a že kasu, kde jsou umístěny, přinese nějaký člověk v 15 hodin. „Paráda“. Dana se ke mně jde vypovídat z příšerného zážitku s praním a musí čekat, až někdo donese kasu. Jojo, prát na koleji není žádná radost. Já mezi tím dávám dohromady šuplíky a krabice. Všude se válí haldy, spíš možná tuny papírů a já v nich už musím udělat pořádek. Asi tak půl dne dávám dohromady krabice. Je v nich úplně všechno-doklady, přednášky, letáčky, „důležité“ brožurky - prostě vše, co jsem ve spěchu potřebovala někam uklidit. Asi kolem 17, kdy se u mě staví Dana už dokonce s vypraným prádlem, mám krabice přebrané. Asi milion papírů jsem vyhodila a ulehčila tak svému pokoji. Potom se vrhám na šuplíky. Tam je to snad ještě horší. Zvládnu jeden. Pak už vážně nemůžu, zalezu si do postýlky a pouštím další díl Soukromých pastí, tentokrát díl Fajn brigáda. Opravdu na mě oba díly ( a viděla jsem i Tatínkovu holčičku vlastně) udělají velký dojem. Člověk se nad nimi musí zamyslet…prostě to ve mně doznívá dost dlouho a nikdy si nepouštím dva díly v jeden den, abych si nerušila dojmy. Rozhlédnu se po pokoji a mám radost, v jakém krásném a útulném pokoji můžu bydlet. Cítím se tu jako doma, mám tu všechny svoje věci, oblečení, knížky…všechno. Taky jsem si tu rozvěsila plakáty, fotky..jsem tu moc ráda. Je prostě opravdu neskutečné mít svůj téměř identický pokoj, jaký mám doma u rodičů, v centru tohohle nádherného města. Už dlouho si tu nepřipadám jako cizinec…a dnes jsem tu vlastně na den přesně už 12. týden.To je opravdu neskutečné. Samozřejmě je mi nad Slunce jasné že čas plyne všude stejně,ale tady letí stejně rychleji:-)) Ani tomu nemůžu uvěřit, že jsem tu tak dlouho. Koukám na filmy, přemýšlím, a kolem druhé ranní jdu spát.