Takové normální pondělí (10.11.2008)

Moc odpočatě si nepřipadám, ale vstávám v 9. Jakž takž to jde. Dneska se rozhodnu se připravit do školy tak nějak „jako dřív“ tzn. pečlivě si vyžehlit vlasy a namalovat se. Doma, v ČR, jsem to dělala každé ráno, a nikdy mi to nevadilo. Ale ve Francii se to nějak nedá. Jsem tak grogy, že prostě vstanu 15 minut před odchodem, vyčistím zuby, svážu si vlasy, přejedu řasy řasenkou a jdu. Snídám ve škole, protože snídaně je věc, která mi po ránu trvá nejdéle, většinou tak 40 minut. Jo jo, je to tak, snažila jsem se zrychlit, ale nějak to nešlo. Takže tak. No a dneska mám fůru času, tak je prostor udělat ze sebe člověka. Konečně mám taky příležitost vyzkoušet nově zakoupené stíny. Vyřídím nějaké věci do školy, pak se začnu vypravovat a kolem 15.30 vyrážím do školy. Jdu na předmět předměty Convention européenne des droits de l´homme. Vždycky mě to tak nějak bavilo, ale poslední tak 3 hodiny absolutně netuším, o čem je jako řeč. Jsem velmi šťastná, že jsem si nezapsala žádné jiné právo, protože to bych zřejmě nezvládla. Přece jen nejsem právník, a kromě povinných předmětů jako Evropské právo či Mezinárodní právo absolvované v Praze do práva nevidím. Vymýšlíme, od koho si půjčíme poznámky. Další předmět, Culture et Relations internationales au Xxè siècle absolutně zbožňuji. Dneska jsme si museli vyměnit sál, což je škoda, protože není k dispozici žádný přístroj na promítání, ani počítač..nic. Přednášející slibuje vše přinést příště. Přednáška je opravdu zajímavá, a je to jeden z mála předmětů, který je opravdu zajímavý. Vedle mě sedí jedna Ruska, která se mě jednou zeptala, jestli všichni v Praze chodí tak krásně elegantně oblečení jako já, čímž mě fakt dostala:-)) Od té doby má na mě samé zajímavé dotazy, a mezi její poslední na dnešní hodině patřil ten, zda-li mám svoje zuby nebo nové (ve 20???????) a jestli svoje, tak jestli je mám vybělené. Když říkám, že svoje, nemine mě přednáška o tom, jak mají Rusové špatné zuby a ten, kdo si to může dovolit, platí těžké peníze za nové. Hmm…Po přednášce mířím do pokoje, kde odhazuji věci a mířím rovnou k Daně, kde obdivuji její dárky pro rodinu. Rozplýváme se nad vším a debatujeme nad dalšími dárky, když spatříme, že je 12. Odcházím spát.