Takové normální úterý (Úterý 18.11. 2008)

Ráno vstávám v 5.20. Chci se v klidu nasnídat a řádně se vypravit do školy. Snídám téměř hodinu. Než všechno vyndám z lednice, najím se a umyji po sobě nádobí, pod 50 minut to nikdy nestihnu. Vždycky si pustím Ordinaci nebo třeba Objektiv na ČT24 a krásně se u toho najím. Pak si jdu poctivou půlhodinu rovnat vlasy, a pak si na sobě dám záležet. Nechápu kde se ve mně bere vůbec nějaká energie, protože jsem na dnešek spala asi tak dvě hodiny.Šla jsem spát kolem půl jedné ale ve 4 ráno mě vzbudil požární alarm.Je to něco strašného. Už se to dvakrát stalo, ale vždy je to příšerné. Poprvé jsem se málem rozbrečela. Třásla jsem se, hledala jsem překotně pas, peníze, bankovní karty a karty o pojištění, vypojovala počítač..víc bych toho odnést nestihla. Byl to dost odporný zážitek a myslela jsem, nebo spíš doufala, že zůstanu podobných akcí ušetřena. Tak to bohužel. Ve 4 mě vzbudí naprosto tragický zvuk. Jenže já se už nebojím. Akorát mi vždycky buší srdce jako splašené, protože je to opravdu šílený šok. Koukám z okna, a venku stojí poměrně dost lidí. Koukám se nahoru do oken nad sebou, oheň nikde nevidím, nic necítím. Ostatní jen vylezou z pokojů, ale ven nejde nikdo. Rozrušení zalézáme a jdu spát. Trochu neklidná, ale přece usínám. Za 50 minut znovu. Zase alarm. Vyleze vedle bydlící černoch, začne imitovat zvuk alarmu a směje se, že on teda do téhle zimy rozhodně nevyleze. No, to já taky ne. Jdu spát. Musím si drobně posunout budík. Pokouší se o mě infarkt. Po výše zmíněné přípravě na mě v osm klepe Dana. Jdeme na předmět Méthodologie de la dissertation française. Zase se dost bojím. To je opravdu šílený předmět. Navíc ve mně nějak nic nezanechal. Naštěstí po mně nikdo nic nechce. Přednášející donese každému dokument, který se skládá z 20 stránek a máme si ho rychle přečíst. Rámcově mu porozumím, ale dopodrobna bych na to potřebovala mnohem víc času-jedná o dokument, v němž je zachycen průběh jednání o porušení či neporušení lidských práv. Zabýváme se tím celou hodinu. Naštěstí to docela dost rychle uteče. Dostáváme úkol, ale když je na hodinkách 10 hodin, jsem šííleeně šťastná. Po škole jdeme s Danou na kolej, vezmeme Dany kufr a jedeme do supermarketu SIMPLY. Jedeme si totiž pro vody. Opravdu není možné tahat ty balíky vod v ruce, takže kufr je výborné řešení. Štrasburská voda je opravdu nechutná,a to skutečně nepřeháním. První měsíc jsem moc nepila čaj ani kávu, protože mi to nepřišlo dobré, pila jsem jen balenou vodu. A teď jsem si kávu zalila horkou balenou vodou a –opravdu chutnala jako káva! Takže bohužel jsem dospěla do stádia, kdy vařím z balené vody. Ta z kohoutku je skutečně nepoužitelná. Po nákupu jdeme zase na kolej vše uklidit a potom jdeme na oběd. Celý den jsem strašně vyčerpaná. Natož po vydatném obědě….to je se mnou konec. Bohužel dnes už začal předmět Relations internationales et transferts culturels, který byl za celý semestr pouze jednou. Tenhle předmět je něco naaaaaproooosto traaaagickééééého. O srozumitelnost nejde, rozumím poměrně dobře, ale ten obsah! Plácá něco o nějakých národních identitách a já mám pocit že asi omdlím. Navíc nedostaneme ani minutovou přestávku. Mám pocit že na mě přednášející kouká, takže usnout nemůžu, ale nemám k tomu daleko. Sedíme s Danou asi ve třetí řadě a je to naprosto šílené. Nemyslím, že by ta hodina vůbec kdy mohla skončit. Když se to konečně stane, jsem štěstím bez sebe.Čtu se po sobě poznámky, a nemůžu věřit vlastní očím, moje poznámky jsou naprosto nepoužitelné..asi jsem vážně spala, protože je tam třeba slovo franouzsky, slovo italsky a do toho hlavní postavy Ordinace v růžové zahradě. Prostě záchvat blázna. Konec hodiny je jako vysvobození. Po hodině jdu s Danou na tramvaj, ona jede domů já do knihovny. Jdu si tam vyzvednout knihu na prezentaci z italštiny. Tím zabiji hodinu, která mi zbývá do dalšího předmětu. Nerozhodla jsem se snad jít na Histoire des Idées Politiques modernes, to opravdu nehrozí, ale dneska začala italština. Jít na Histoire des Idées Politiques modernes by se rovnalo sebevraždě, navíc tenhle profesor pro mě mluví spíš čínsky než francouzsky, takže tam nechodím ani když je mi dobře. Co si ale opravdu nechci nechat ujít, je dnešní hodina italštiny pro začátečníky. Nevím co čekat, takže se bojím i těším zároveň. Je tam 12 lidí, z toho tři znám ze středečních kursů. Ovšem zrovna tihle lidé mě dost zaskočí….když se psal mafiánský test, hrozně se všem videím smáli a teď dělali chyby v základních slovesech! Nechci se nijak vytahovat, ale tahle hodina byla hodně pod mojí úroveň. Dotace je pouhých 60 minut týdně, navíc za chvíli jsou Vánoce, zkouškové…než se začne něco pořádného dít, uběhne alespoň rok. Signor Censi se stále dotazuje na nějaká slovesa, takže mu je odříkám a je to:-)) Jsem ráda, že jsem tu byla, viděla o co jde, a už jsem nikdy nepůjdu:-)) Po příchodu na kolej si dám nějakou dobrůtku, mrknu na jeden díl Ordinace, užiji si teplé sprchy a jdu spát. Ovšem v naprosto neuvěřitelný čas, budík ukazuje 22.00!!:-) Hurá, to je asi poprvé za tu dobu co jsem tady, kdy jdu spát takhle brzy. Mám ovšem pocit, že je asi tak 5 ráno. Mám pocit že se jaksi vznáším mimo své tělo, vůbec nevnímám a nemůžu si třeba vzpomenout, co jsem ráno měla k snídani. Upadám do postele a celá šťastná se zahrabu do peřin a nemíním nikdy vylézt.