Báááááááječný den (Středa 19.11.2008)

Vstávám zase kolem 5. 20. Snídám trochu rychleji, abych měla víc času na sebe. Dneska si musím dát opravdu záležet - jdu totiž do Evropského parlamentu. Hurá! Vypravím se nejlépe jak jen to dokážu a kolem osmé jdu na tramvaj. Chvíli to trvá a tak si čas krátím čtením novin. Na zastávce "Evropský parlament" vystupuje, zdá se, snad celá tramvaj. Vypadá to téměř jak den otevřených dveří, ale prostě jen jdou všichni do práce. Jsem okouzlená. EP v Bruselu na mě taky udělal dojem, ale tohle je něco ještě lepšího. Exkurzi zorganizovala jedna Italka, opravdu ji obdivuji, že si vzala na starost tolik lidí. Ujímá se nás takový srandovní chlapík, který nám v přednáškové místnosti líčí co všechno EP musí udělat. Říká to ovšem takovou formou, že vlastně sám shazuje to, co říká. A ještě se to mu směje..mám z něj dobrý pocit, je prostě vidět, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu a pracuje tu rád. Potom se můžeme jít podívat přímo na plenární zasedání. No, projednává se automobilový průmysl, takže nic moc. Zase musím obdivovat práci tlumočníků. Je to něco neskutečného, to se prostě musí vidět. Jsou opravdu neuvěřitelní, překládat takové nesmysly vyžaduje neuvěřitelnou slovní zásobu a velké nasazení. Slyšela jsem, že často tlumočníky vezou rovnou do nemocnice, protože někdy se stane že zkolabují. Chápu, to nasazení je obrovské. Nejlépe asi překládá muž z francouzštiny. Mluví poměrně rychle až zírám s otevřenou pusou, jak brilantně překládá. Nejhorší překlad hodnotím překvapivě z italštiny, to mě docela překvapí. Sedíme tam asi půl hodiny a pak odcházíme. Celá exkurze trvala téměř 3 hodiny, což je úžasné. Na první přednášce vedle mě seděl Brazilec. Dokonce si místo vedle mě vybrat dobrovolně. Hmm, být to před měsícem, tak asi budu ráda, ale dneska?! Zblízka vidím ty chlupy co mu rostou po tváři a dělá se mi nevolno. Zato Santiago….hmmm….to je vyloženě můj typ. Má skvěle padnoucí oblek, úžasnou košili, je evidentně čerstvě oholen…jo, tak ten má úroveň. Do EP se nakvartýroval na stáž, takže musí vypadat reprezentativně, což se mu víc než daří. (Miláčku, na Tebe ale nikdo nemá, jsi nejelegantnější kluk na světě a šííííleeeně moc se mi líbíš:-)) Musím sebou trochu hodit, protože mě ještě dneska čeká italština. Kupodivu dneska ráno odpadl předmět Historie des Relations Internationales. Tak si alespoň nemusím od nikoho půjčovat poznámky. Na italštinu zřejmě přijdu se zpožděním, ale co, Evropský parlament je přece Evropský parlament! Vejdu do školy když slyším důvěrně známý zvuk. Zase alarm!!! To už snad nemůže být pravda?! Příčinou nočních alarmů jsou studenti. Tlačítko totiž může ze srandy zmáčknout naprosto každý. Není pod sklem, ani na klíč…nic..takže když si chce někdo udělat srandu, zmáčkne prostě poplach. Ale ve škole? To je trochu moc i na mě. Vyženou nás, nějaké dvě zasloužilé soudružky si navlečou reflexní vesty a něco stále organizují. Po 15 minutách se vracíme zpět. Sice vznikne trochu odboj, kdy jeden chlapec hystericky křičí, že se bojí o svůj život a že přece kvůli studiu nezemře:-)) ale vyučující se jen zasmějí a naženou nás všechny zpět. Na dnešní italštinu jsem se dost bála. Měli jsme dost úkolů a já bohužel mám jen jeden. Nebylo kdy, a musím spát, protože mi vážně jde o život. Naštěstí se společně opravuje test z minula. No, mám 13,5 bodů v 20. Což je paráda, myslela jsem že budu mít tak jeden. Super, mám víc i než někteří Francouzi.Ale určitě ne víc než „mamánek“. To je totiž případ. „Mamánek“ je jeden kluk, jehož přezdívka mě napadla v prvním okamžiku kdy jsem ho viděla. Takhle si prostě představuji někoho, kdo bude žít s maminkou až do šedesáti (jeho šedesáti) a taky je to poctivec nejpoctivější , což ale v jeho případě hraničí s rektálním alpinismem. Mám s ním jen tu italštinu, ale stačí. Mám skvělou náladu z EP, cítím se ve formě. Signor Censi se ptá na nějaká slovesa. Poměrně často, vlastně pořád, kdy na nějaké v textu narazíme. „Mamánek“ , který pochopitelně sedí v první lavici, se hned hlásí. Jak Plha ze známého českého filmu. Mám ho už dost. Tsss…to tak. Při příští „slovesové akci“ se signorovi zpříma podívám do očí a bez přihlášení odříkám slovesa ve všech osobách. Podruhé. Potřetí. Počtvrté. „Mamánek“ šílí. Jeho vlající ruka nikoho nezajímá. V očích signora Censiho se zaleskne obdiv a po tváři mu přejede potutelný úsměv. „Mamánek“ se po mně otáčí a zbytek třídy tady. Je to hodně příjemný pocit! Dnes si to opravdu užívám. S úsměvem na tváři opouštím školu a rozhoduji se nejít na ohavně nudnou Histoire Européenne a ni na Le monde russe. Místo toho si odkládám věci na koleji a mířím do nákupní galerie Rivetoile. Projdu naprosto každý obchod co tam je, aby mi něco neuteklo. Nakupuji poslední vánoční dárky. Pak se stavím v H & M a zkouším si různé kabáty, čepice a vůbec všechno, co se mi líbí. Jdu se podívat do koutku se spodním prádlem. Prohlížím si krajkové prádlo, když mám divný pocit, že za mnou někdo stojí..kolem mě projde dost podivný černoch, který tam dělá hlídače a řekne mi že prý krásně voním! Fuj, je mi z něj dost nevolno. Jdu k jinému regálu. Mám divný pocit….a zcela oprávněně! On mi kouká přes rameno! Jaká drzost. Jdu pryč. Jdu do svého oblíbeného obchodu Tally Weijl. Prohlížím si červené tílko. Najednou přichází prodavač, kluk kolem 25, a říká ať si to určitě zkusím, a ukážu se mu, že mi řekne jak mi to sluší. Cožeee??!! Co se jako všem dneska stalo? Pobaveně odcházím pryč. Stavuji se ještě pro bagetu a jdu domů. Následuje povinný :-)) díl Ordinace a večeře. Mám úžasnou náladu. Navíc mi píše moje kamarádka Ivana a já se také rozhoduji napsat svému italskému vyučujícímu v Čechách. Cítím zkrátka potřebu vypsat se mu ze všech dojmů z mafie. Mám radost jak mi to hezky jde od ruky. Mám ze sebe vážně radost. No co, musím se přece pochválit, protože nikdo jiný to za mě neudělá! Snažím se jít spát brzy, ale bohužel je zase 23.30. No, alespoň to.