Jak jsem málem nedojela domů (Úterý 16.12. 2008)

Ráno vstávám kolem půl sedmé. Klidně bych si i pospala, ale dnes jedu domů a jsem trochu nervózní a nějak nemůžu dospat. V noci jsem se ještě 4x vzbudila, takže je vlastně probuzení vysvobozením. Snažím se z chabých zásob se alespoň trochu normálně nasnídat. Bohužel, marná snaha, snídám jen mandarinku. Chvíli koukám na Ordinaci, ale asi po deseti minutách mě to přestane bavit. Po dlouhé době se pečlivě nalíčím a narovnám si vlasy. Kolem osmé se pro mě staví Dana a jdeme na poslední hodinu Méthodologie de la dissertation française. Jaká úleva! Už nikdy více. Na hodinu jdu trochu v obavách, jak asi dopadla má minulá práce. Přednášející v klidu dorazí o 15 minut později. Jsem ráda:-)).Vykládá dál nějaké nesmysly. Všichni pořád tak nějak čekáme. Až se jí jedna Španělka zeptá. Přednášející s údivem v hlase odpoví, že výsledky zkoušek budou přece nejdříve v lednu nebo v únoru ! Hmmm...tak nic. Vyučující nás pouští už v půl desáté. Nikdo pořádně neví, proč vlastně říkala další nové věci, když test byl už napsaný a nikdo jí moc pozornosti nevěnoval:-) Celá šťastná vypadnu ze školy. Po mizerné snídani mi dost kručí v břiše. Jdeme s Danou pěšky ze školy a už se opravdu moc těším až si dám teplé panini. Nikdy v životě jsem to nejedla, ale díky Daně vím jak to chutná, takže se už fakt dost těším. Teplé panini mě opravdu zahřeje a sním ho ještě po cestě. S Danou se dohodneme, že ani jedna z nás dnes nehodlá navštívit přednášku Relations internationales et transferts culturels a mě kvůli mému odjezdu mine i Histoire des Idées Politiques modernes. Jsem ráda, že mi zbyl celý den na dobalení posledních věcí a že se snad i na chvíli natáhnu. Přijdu do pokoje a dojím panini. Mňam! Pak se porozhlédnu po pokoji a ujasním si všechny věci, které je potřeba docpat do kufru. Hmm…nezdá se, že by se tam všechny měly vejít. Uklidím pokoj, abych se vrátila do čistého a zároveň průběžně přihazuji další věci do kufru. To samé provedu i s koupelnou. Když mám vše zabaleno a uklizeno, je nutno zavřít tašku. Sednu si na ní a ztěžka zapínám zip. Ufff…zapnuto!Jsem šťastná, protože všechno vychází podle plánu a já si alespoň na hodinku můžu jít lehnout. Těsně před tím, než zazvoní budík, přijde Dana. Nese mi čokoládu na cestu. Jak milé:-))pak za ní ještě na chvíli zajdu a jdu ještě na pokoj. Je 15.00. Na 16.00 plánuji odchod. Když jsem u Dany, navrhne mi že můžu jít s ní, kolem 15.30, protože ona jde ještě do školy a pomůže mi s kufrem, protože nám nejezdí výtah. Nakonec proč ne, jsem dost nervózní, jestli mám všechno s sebou a tak bude jen lepší když ty nervy „prokecám“ s Danou. Jdu do pokoje všechno zkontrolovat a překontrolovat. Kolem 15.30 přichází Dana. Konečně zamykám pokoj. Mám divný pocit-mám opravdu všechno? Pomáhá mi snést kufr do přízemí. Opouštím kolej. Hurá. Skvostný pocit. Vím že lístek na navette, čili na autobus, který jezdí z konečné tramvaje na letiště, se dají lístky ve velkých automatech na lístky zaplatit bankovní kartou. Mám při sobě asi 2 eura. Hmm..to není moc. Rozloučím se s Danou a jdu na tramvaj. Linka E, kterou potřebuji, jede až za dlouho. Jdu k automatu a chci si koupit lístek. Prohlížím všechny nabídky stále důkladněji, ale nic nenajdu. Takže si ho budu muset koupit u řidiče a nemám u sebe hotovost. Bezva. Takže s tím kufrem můžu vrátit asi tak 400 metrů nazpět. To se mi nechce. Přebíhám ulici a vybírám nejmenší možný obnos, 20 euros, u francouzské obdoby Komerční banky,což není moje banka. No co, zaplatím sice poplatek za výběr z bankomatu jiné banky, ale tramvaj naštěstí stihnu. Strasbourg je opravdu dokonale pokryt sítí tramvají; co mě na nich ale vytáčí, je jejich rychlost. Plouží se dost pomalu. Když po dvaceti minutách jízdy vystoupím na konečné, jsem vážně šťastná. Ještě že jsem šla s Danou brzy, alespoň se všechno pěkně stihlo. Vystoupím, a hledám zastávku navette, na kterou jsme se byly podívat s Danou už někdy v říjnu a sama Dana z ní několikrát odjížděla na letiště. Dívám se pečlivě, ale nikde nic nevidím. No co, prostě počkám až přijede autobus. Stále nic.Jdu se podívat po celém dlouhém nástupišti. Nakonec se ptám jedné paní, jestli neví kde přesně je zastávka, kterou hledám. Bohužel neví. Uvidím velkou ceduli, že zastávka autobusu číslo 7 je přesunuta o 30 m nahoru. Hmm…to je docela divné, přece jen, tam má stát navette! Žádný autobus zatím nepřijel. Vracím se zpátky na „původní“ zastávku. Přijdu blíž a uvidím papír, kde se píše že od 14. prosince (teprve od včerejška!!) je zrušen spoj na letiště. Zájemci ať využijí služeb Gare Strasbourg. Zmocňuje se mě dost šílená panika. Volám Daně. Má hodinu. Píšu zoufalou smsku ať odejde z hodiny a vezme mi telefon. Jela bych rovnou na nádraží, ale nevím, zda-li Gare Strasbourg je ta samá budova jako Gare Centrale. Dana také neví. Ptá se nějakých studentů, ale nejsou si naprosto jisti. Začínám být dost zoufalá. Je 16. 45. Ptám se několika lidí jaké přesně že to je nádraží, ale nevědí. Dana slibuje, že se dojde podívat do knihovny na internet. Nemůžu čekat. Čas kvapí. Jestli dojedu na Gare Centrale a Gare Strasbourg bude jiné nádraží, dnes se už nedostanu domů. Popadnu věci a vyrážím zpět na tramvaj. Čeká mě znovu 20 minut cesty k mé nástupní stanici Esplanade plus dalších několik minut na nádraží. Vlezu do tramvaje a vytipuji si pár důchodců, protože vypadají, že vědí všechno:-)) První oslovený pán má obrovské naslouchátko a já si „gratuluji“ ke svému výběru. Nicméně nás slyší druhý pán, který se všeho ujme a začne mi všechno vysvětlovat. Prohlásí, že mě doprovodí až na nádraží. To mi přijde opravdu milé. Začne mi vysvětlovat, že autobusy navette staví na konečné. Musím mu vysvětlit, že to už tak docela není pravda. Ubezpečí mě, že oba názvy označují pouze jednu budovu. Vzápětí mi volá Dana a potvrzuje mi to samé, co vyhledala s knihovnicí na internetu, tedy to, že Gare Centrale a Gare Strasbourg je jedna a ta samá budova. Jsem sice o trochu více v klidu, ale jsem nervózní z toho, kolik je hodin. Pánovi vysvětluji, že na nádraží jsem už byla, takže mohu dál pokračovat sama. Nicméně je to od něj nesmírně milé!!Přestoupím na linku D, která se nevkusně pomalu proplétá městem. Jsem nervní jak sáňky v létě. Ještě dvě zastávky, ještě jedna…hurá!vystupuji. Rychle vyjedu schody a vbíhám do prostoru SNCF, kde je čekárna a spousta přepážek. Přepážek je hodně druhů, pro skupiny, slevové a trilion dalších, ale zajímá mě jen jedna, ke které ihned naběhnu, tzn. – OKAMŽITÝ ODJEZD. Ptám se, zda-li se tu dá koupit lístek na navette. Dozvídám se, že samozřejmě. Uff, tak aspoň něco. Stojí 2, 90 euros. Je to vůbec možné?Takhle levné? Kolik by to stálo se studentskou slevou?Opravdu sranda. Nicméně stále nevím, jaký je to vlak, takže se ještě musím zeptat na tohle. Když jedete z Českých Budějovic do Tábora, automaticky sednete na rychlík do Prahy, protože víte že Tábor je logicky po cestě, ale jak tohle mám ksakru vědět já? Navíc jsem si vzpomněla na jednu příhodu z Bruselu, kdy jsme s naší průvodkyní čekali na vlak do Lucemburku a ona na nás volala:“Nenastupujte, do odjezdu našeho vlaku ještě přijedou 3 další“. Tenkrát jsem to nechápala, dokud to nepotkalo i mě dneska. Paní u přepážky mi řekla že musím vlakem směr Mulhouse, čímž mi zrovna trn z paty nevytrhla, protože na Mulhouse jely všechny vlaky, co v té půlhodině odjížděly. Výtahem vyjíždím k příslušné koleji a čekám. Do odjezdu mého vlaku jely ještě 3. Z tohohle vážně nemůžu! Nastupuji (snad) do správného vlaku. Údajně to má trvat 9 minut. No, vlak jede rozhodně o něco déle. Z Entzheimu, kam mě doveze vlak, to trvá na letiště jen pár minut, stačí jen projít nadchodem. Celá zadýchaná doběhnu k přepážce v 17.55. Kufr má téměř 25 kg. Ještě s hrůzou čekám, kdy po mě budou chtít eura za nadváhu zavazadel. Naštěstí to nikdo neřeší a neřeší ani má kabinová zavazadla, batoh 10kg kabelka 6 kg. Uff, tak to bychom měli. Projdu zdlouhavou bezpečnostní kontrolou. Jsem opravdu šťastná, když sedím přímo před dveřmi, za kterými čeká autobus. Konečně se dveře otevírají a my můžeme do autobusu, který nás zaveze až k miniletadlu. Když vidím ty vrtulky, musím se opravdu smát. Moc hodná letuška, když vidí můj obrovský batoh, usadí moji „spolusedící“ na jinou sedačku, abych mohla všechno mít na druhé židli. Prolistuji časopis, dostanu bagetku a už se jde na přistání. Let trvá 1 hodinu 15 minut. Fakt bezva! Čekám dlouho na tašku, ale to už mi nevadí. Vyzvedává mě taťka a já jsem opravdu šťastná že ho vidím a že se konečně podívám domů. Po cestě se ještě zastavujeme na kávu a po příjezdu domů mě čeká přivítání s mamkou a sestřičkou. Naprosto vyčerpaná upadám konečně do své vlastní postýlky.