1 den v Paříži (1.12.2008)

Po probuzení si dávám malou snídani nebo jak se to jmenuje,když to bylo v půl jedné (ale prostě po probuzení je snídaně, ať je v kolik hodin chce,nebo ne? :-) a dávám ještě nějaké věci do kufru. Z domova se odjíždí ve 2. 15. Už v téhle době jsem byla absolutně mimo sebe, totálně nevyspalá a za víkend jsem to bohužel nedohnala. Cesta probíhá velmi hlade a já se na letišti ocitám už ve 4.15. Check-in otevírá v 5.15. Takže zase čekání. Ale alespoň jsem si jednou v klidu prošla letiště. Udělala jsem si pár fotek, prohlédla ještě zavřené obchody…docela rychle to uteklo. Zase to bylo lepší, než dojíždět na poslední chvíli, jako to bylo minule. Asi 10 minut po otevření odbavovací přepážky jsem se setkala s Danou a od této chvíle jsme už trávily těžké chvíle (jojo, nevyspání, to je těžká věc:-) spolu. V 6.30 byl boarding time a v 6.50 jsme letěli. Let byl úúúúžasný. Dana si přesedla a mě zbyly 3 sedačky vedle sebe, takže jsem se mohla pohodlně natáhnout! Je mi jasné že mě museli všichni v letadle „velmi milovat“. Ovšem to nejtěžší mělo přijít. Celé natěšené, když jsme objednávaly lístky na vlak, jsme si v pondělí v Paříži nechaly celý volný den. Což byl po hodině a půl spánku opravdový očistec. Bohužel se velmi nevyvedlo počasí, takže na žádné známé památky jsme se podívat nebyly. Jediné místo, které jsme viděly, byl Notre Dame. Počasí nám opravdu velmi nepřálo. Představovaly jsme si ten den jinak, ale co se dá dělat. Nelituji toho, co jsme viděly, bylo to hezké, ale bylo toho málo. Původní plán byl rozhodně dojít k Eiffelovce, ale hlavně…na Montmartre. Když jsem tam byl v květnu, doslova mě ta čtvrť dostala. Samozřejmě, že je to prostě „kus“ města a nic zvláštního (kromě Sacre Coeur) tam není, ale na mě ta čtvrť dýchla zvláštním kouzlem. Šíleně jsem se na dnešní den těšila. Ale bohužel..trochu se to nevyvedlo. V Paříži už jsme obě byly, a tak jsme se rozhodly, že si dojmy z krásné jarní či letní Paříže nebudeme kazit. Což by se dneska stoprocentně povedlo. Čekaly jsme, že Paříž bude předvánočně osvětlená, a navíc když bylo dneska celý den šero, čekaly jsme , že vše (nebo alespoň něco) bude svítit i přes den. Tak to tedy bohužel. Od naší kamarádky Hélène jsme věděly, že Les Galeries Lafayette jsou úchvatně nasvícené a že není bez toho možné z Paříže odjet. A hlavně, což je praktické, je obchodní centrum vedle nádraží. To mě dost pobavilo, protože jsme to šly přibližně celou věčnost. Bylo to dost daleko. Navíc velice podivnou čtvrtí…chvílemi jsem spekulovala, jestli nejsme třeba v Harlemu. Vše tomu nasvědčovalo. Třeba mě dost zaujalo, že vedle sebe bylo asi milion „kadeřnictví“ , kde se zaplétaly pěkné „rasta vlasy“. A ve všech těch milionech kadeřnictví bylo plno! Což bylo asi nejvíce zarážející. No když jsme tou čtvrtí prošly, tak jsem si trochu oddychla. Ano, výlohy Les Galeries Lafayette byly osvícené, a byly moc hezké, ale byly skutečně dost daleko od nádraží. Ovšem vevnitř..to stálo za to. Vevnitř je to samozřejmě podobné jako ve Strasbourgu, ale asi v milionkrát větším měřítku. Nahoře oblečení těch nejlepších světových značek, rozdělé do pater, pro pány a pro dámy a dole kosmetika, která jen doplňovala značky z horních podlaží. Obzvlášť toto „kosmetické“ patro na mě neuvěřitelně dýchlo luxusem, bylo překrásně vyzdobené, nádherně to tam vonělo…opravdu se mi to moc líbilo. Ale bohužel moje únava, a desetikilový batoh (počítač+pití+knížka+foťák=nemohla jsem ho nechat v úschovně zavazadel) na zádech mi zážitek dosti kazily. Byla jsem úplně mimo sebe, vůbec jsem nevnímala. Čekání na vlak, který jel v 19.12 bylo zcela nekonečné. Na nádraží jsme strávily asi 2 hodiny, ale přišlo mi, že jsme tam věčnost. Cesta vlakem moc rychle neutíkala, tentokrát to trvalo 3 hodiny, vlak jel přes Nancy a měl i více zastávek. Když jsme konečně dorazily do Štrasburku, měla jsem takový zvláštní pocit. Prostě pocit, jako když se vracím domů. Ano, Paříž je krásné město. Má úchvatné památky. Když jsem tam byla v květnu, památky mě dojaly k slzám. Byla jsem naprosto uchvácena, okouzlena, až bych řekla dojatá. Bohužel..dnes se mi Paříž ukázala jen jako obrovské hlavní město. Nemám moc ráda Prahu a dnešní Paříž mi ji nápadně připomínala. Prostě jen šeď, milion lidí, anonymita…na mě to všechno působilo dosti depresivním dojem. Prostě šedivé město. Nechtěla bych tam bydlet. Jako turista-proč ne, ráda se tam podívám co nejčastěji to jen půjde, protože jako turista člověk vidí naprosto odlišné věci, než člověk,který tam žije. Mezi nejhorší věci v Paříži považuji jejich metro. Tenkrát v květnu mi to nějak extra nepřišlo, ale dnes…opravdu bych tam zešílela, kdybych tam měla žít. Menší města mají prostě svojí duši, alespoň podle mého názoru. Těm větším se nějak ztrácí…asi v té jejich velikosti. Oproti tomu Štrasburk..to je město měst! I když je šedivo,mlha a prší..nikdy mi to město nepřijde šedivé. Je v něm něco zvláštního a pro mě to „něco“ je i v Českých Budějovicích, ale zatím jsem to nenašla v Praze. Třeba jednou, někdy…to tam najdu.Doufám. Když jsme viděli nasvícený vánoční Štrasburk..úplně se mi z té nádhery zastavilo srdce. Opravdu jsem se prostě vracela do svého, někam, kde to mám ráda a kde to znám. Navíc jsem se tu opravdu zabydlela…první týdny, když jsem ve svém pokoji strávila celý víkend, byla jsem úplně mimo, připadala jsem si jako v kleci,a snažila jsem se co nejvíce času trávit mimo něj. Ale teď se moje pocity změnily-ráda se naopak před celým světem zavřu ve svém pokojíčku, kde jsem opravdu jako doma. Cestou ve vlaku jsem se snažila přečíst něco na zítřejší Francouzskou disertaci, ale všechno jsem nestihla. No tak uvidíme. Dobrou noc.