Nádherná procházka (Středa 21.1. 2009)

Ráno vstávám opravdu ve velké pohodě..hodiny ukazují 9.45. Paráda. Cítím se docela odpočatě. Nasnídám se, upravím a vyrážím do školy. Po pravdě řečeno, od osmi ráno se každou středu koná předmět Histoire des relations internationales. Je to předmět celoroční, byl již v prvním semestru. Docela jsem na něj chodila, ale i tak jsem si stejně pro jistotu vzala francouzské poznámky. A protože dostat se k nim bylo dost bez problémů, řekla jsem si, že tenhle předmět si v docházce škrtám. Mám od osmi i ve čtvrtek, a dvakrát za sebou vstávat na osmou…tak to už teda není nic pro mě. Navíc v tom nevidím nejmenší smysl. Stejně tak jako v odpolední Histoire Européenne. Přednášející si tam mele páté přes deváté, často mu úplně všechno nerozumím a navíc jako bonus mě to vůbec nezajímá. K poznámkám se dostanu tak jako tak, takže proč tam chodit? Zkrátka jsem se rozhodla, že přestanu dělat zbytečné věci, a k nim patří i docházka na zbytečné předměty. Takže ve středu mi zůstala jenom italština. Takže se vypravím, a do školy přijdu ve 12.05, no co, na italštinu se přece nemusí chodit tolik včas;-)Na hodinu jdu s velkým strachem. Přednášející nám totiž zhruba koncem listopadu říkal, že přes Vánoce nám dá domácí práce, které si potom vybere. Jela jsem před poslední hodinou domů, takže jsem mu to šla říct, aby mi tu práci poslal mailem. Samozřejmě nic neposlal. Takže na hodinu jdu opravdu s malililinkatou dušičkou, jak mě seřve nebo ztrapní před celou třídou a jako bonus mu třeba ještě nebudu rozumět. No opravdu hrůza. Hodina je nicméně proti očekávání opravdu těžce pohodová. Vyučující začne mluvit o nějakém festivalu italských filmů o kterém nemám ani potuchy.Dva kluci se přihlásí, že viděli takové a takové filmy, takže probíhá téměř třicetiminutová diskuse, jestli by ten film doporučili dál, co je na tom zaujalo a podobně. Mluví jen oni, všichni poslouchají. Pak se nás „le prof“ zeptá, zda-li jsme si přečetli a přeložili článek, který nám zadal někdy začátkem prosince. No, já ho neviděla ani zdálky. I ostatní se nějak rozpačitě usmívají. Profesor Censi je ale v naprosté pohodě, usměje se a jdeme to přeložit společně. Je to opravdu zajímavý článek o tom, jak je v Itálii více než běžné (kolem 60%) že dospělé děti (až do 35 let věku!!!)zůstávají žít s rodiči. Sice to ví každý, ale že to jev tak masový, to jsem tedy netušila. Článek je naštěstí dobře srozumitelný, zvládnu ho bez problémů i bez předchozího čtení. K článku se dost diskutuje, jaký na to mají ostatní názor, pak nám signor Censi vypráví o zážitcích z jeho vlastní rodiny a najednou koukám že je 13.20. Máme přestávku. Po přestávce se dokoukává zbytek filmu, který se pouštěl před Vánoci, kdy já jsem tam nebyla. Je to o volbách, opravdu hrůza, ale alespoň nemusí nikdo mluvit:-))Zdá se, že žádnou práci učitel přes Vánoce nedával, protože o ničem nemluví, a ani u nikoho neregistruji nějaké jiné papíry než mám já. Docela dost se mi uleví. Po hodině se rozhodnu pro procházku. Chci jít do města, ale vozit se tramvají v dnešním počasí? Nesmysl.Je nááááááááádherně. Jdu pěšky směr stanice Gallia, kudy jsem ještě nikdy nešla pěšky. Vždy koukám z tramvaje na ty kavárničky, výlohy a podobně tak se je rozhodnu prozkoumat osobně. Dojdu pěšky až na Place de la République. Sem jsem opravdu nikdy pěšky nedošla. Rozhodnu se však místo doleva, kde to znám jak své boty a kudy jezdí tramvaj, jít pořád rovně, protože tady jsem ještě nikdy nebyla. Hodlám si město opravdu důkladně prohlédnout. Jdu stále podél řeky až mě napadne že tudy určitě musím dojít k obchodnímu centru Place des Halles a zajímá mě, jak je to daleko.No, docela dost;-)) Když konečně dojdu k obchodnímu centru, napadne mě zajít na chvíli dovnitř a trochu „načerpat teplo“ protože jsem dost vymrzlá. Při té příležitosti bohužel zajdu do mého oblíbeného obchodu Pimkie, kde si ještě „pro jistotu“ prohlížím nějaké slevy. Najdu šálku a šátek, dohromady asi za 8 euros, to tam přece nemůžu nechat:-))) Pak mě napadne, že vůbec nevím, kudy se dá pěšky dostat na nádraží, takže se pokusím tam dojít pěšky. Bohužel to ale nenajdu, když dojdu ke značce Petite France, opravdu se dost divím, nevěděla jsem že se sem dá dojít i tudy! Opravdu zjišťuji, že Strasbourg je dost malé město, akorát jsem to ještě nepostřehla:-))) Raději zjišťuji, kde je nejbližší zastávka tramvaje. Vím, že se říká, že hlavně periferie Strasbourgu jsou dost nebezpečné, ale centrum že je naprosto v pořádku. Když čekám na tramvaj, přijde mi, jako bych na nějaký okraj již došla, ale nejsem si jistá, tuhle část města vůbec neznám. Vidím několik skupin tak asi 6-8členných podivných výrostků kolem 12-14 let, kteří běhají před tramvají, řvou, ťukají na výlohy a nikdo jim nic neřekne. Překvapí mě to, tohle jsem v centru nikdy neviděla. Přitom ale od opravdového centra jsem vzdálena pouze dvě stanice tramvají! I domy jsou tu nějaké divné. Nicméně tu ale jezdí tramvaj A, což mi udělá radost, protože ta jezdí až k nám na Esplanade. Nicméně, na stanici Gallia vystupuji a jdu čekat na zastávku, odkud jezdí autobus, který staví u nás, ale opravdu těsně před naší kolejí. Jsem dost unavená a taky strašně zmrzlá. Už se těším, až si zalezu do postele s horkým čajem. Přijedu kolem půl páté. Na chvilku si lehám, jen na půl hodinky, ale bohužel se z toho stanou dvě hodiny a já probouzím kolem sedmé. Rozhoduji se, že půjdu kolem 20 nejpozději spát, protože zítra mám od osmi a chci být opravdu fit-jedna hodina je osmi do deseti, druhá hned v závěsu od deseti do dvanácti. Moc se mi to ale nevyplní, píše mi mamka že má čas na Skype, a píšu si ještě s Radkem. Skype ukončíme kolem 22. Nakonec jdu spát kolem 23. No, to se mi to moje předsevzetí moc nevyvedlo. Ale asi jsem přespalá nebo nevím, celou noc sebou házím jak kapr na suchu, slyším pod oknem lidi co se vrací z různé večerní zábavy..až po velmi dlouhé době konečně zaberu.