Taková obyčejná středa (Středa 4.2.2009)

Ráno vstávám kolem 10. Opravdu jsem ráda, že znám nějaké lidi na Histoire des relations internationales, protože poznámky budu potřebovat, ale chodit tam…?Hrůza, vstávala bych před šestou? Fuj. Pustím se odbyklých činnost. Klasika. Ustelu postel, vyvětrám, dám postavit na čaj…to už jsou opravdu až robotické pohyby. Nasnídám se, umyji nádobí, začnu se upravovat a kolem půl dvanácté vyrážím do školy, na italštinu. Bože, mě se ale dnes tak strašně nechce. Čekám na autobus, který stále nejede. Má už 15 minut zpoždění,ale představa, jak se hnu ze zastávky a on akorát přijede by se v mém případě nestala jen představou, ale krutou realitou, takže stále čekám. Do školy dorazím ve 12.15. No, to je přece také pěkné:-)Hlavně že jsem tu, ne?:-)Vejdu do sálu a tam nikdo. Na tabuli najdu vzkaz pro všechny opozdilce, že se kvůli prezentaci přesunuli do jiného sálu. Na chodbě alespoň potkám svého oblíbeného spolužáka. Uklidím se na místo a začnu si dělat výpisky. Kolem 13. hodiny dostaneme přestávku a přesunujeme se zpět do našeho původního sálu. Potom signor Censi opět začne vyprávět svoje historky a já nevím co se dnes děje ale rozumím mu absolutně slovo od slova. Musím se smát s ostatními, kteří propukají v hurónský smích. Když signor Censi zjistí, že se konečně směju také(no jo, tak po tolika hodinách už to chtělo,že;-))usměje se na mě a vypráví dál. (A že se tedy umí usmívat;-)Když chceme začít překládat článek, je 13.55. Nemůžu tomu uvěřit!Dneska poprvé lituji, že hodina už končí. Je to věčná škoda. Na Histoire Européenne se opět nechystám, poznámky snad seženu bez problémů. Místo toho se vycházkovým krokem vypravím na tramvaj. Je krásně, rozhodnu se nakonec jít pěšky. Jdu pomalým krokem až na konec ulice, kde stojí škola, je dost dlouhá, ale to nevadí, dnes je skvostné počasí. Když dojdu na konec, míjím bankomat, ze kterého vybírám nejnižší možný obnos a napadá mě, že zamířím do některé z místních kaváren a budu se tam učit. Nakonec, všechny potřebné věci mám s sebou, aniž bych to plánovala, tak proč ne. Když přecházím další ulici, zaujme mě na jejím konci zvláštní budova. Co to je? Proč bych to vlastně nešla zjistit?Projdu zase další dlouhatánskou ulicí, prohlížím a fotím si domy, zahrady…až se dostanu k budově knihovny. Aha,tak knihovna to je!Snad nikdy jsem ji z téhle strany neviděla.Projdu Place de la République a jdu směr centrum. Cestou míjím městskou policii. O téhle své slabosti jsem také až do příjezdu do Francie neměla potuchy-ale,je tu a stále silnější;-)))slabost pro policii. Všichni ti kluci v těch uniformách a rozkošných čepičkách…..hmm!Takhle má vypadat policie!Všichni spíš vypadají jak manekýni. Zahloubaná do myšlenek o místních policistech do jednoho málem vrazím. Omluvím se a jdu dál. Pak mi to nedá a otočím se….otočí se taky:-))Super! Usmívám se jako měsíček na hnoji a jdu dál do města. Mířím do galerie Lafayette, kde vystoupám až do posledního patra a jdu hledat nějaké pohledy, kterými bych si vyzdobila pokoj a taky hledám nějaký speciální, který by se hodil pro mojí lásku. Najdu;-))Napadá mě, že bych si měla také někdy udělat výlet do Německa,protože tam těchhle kravinek mají v jednom obchodě miliony, ale nakonec si vystačím s místním zbožím a pár pohledu vyberu. Než si vše vyberu a prohlídnu, je po páté hodině. Hmmmm…tak to už do žádné kavárny nejdu. To bych domů dorazila Bůh ví kdy. Odploužím se z obchodu a jdu městem domů. Je mi krásně. Opravdu si užívám každou minutu kterou tady můžu být. Není to fráze, vím, že se pořád opakuji, když ono to ale vážně nemá chybičku!!Cestou si pochutnávám na výborném čokoládovém bonbonu bez cukru a v klidu dojdu domů. Udělám si něco k jídlu, stavím se na facebooku, vyřídím maily, podívám se, co je kde nového a pak jen tak sedím a koukám z okna. Dvě hodiny.Nevím, proč si místo toho nejdu lehnout. Pak se proberu a konečně upadám do postele. Kolem jedné.Ach jo.