Milovaný parlament (Středa 25.2.2009)

Budík zvoní v 5.15. Hrůza. Poležím si ještě do 5.30. Pak si ustelu, postavím vodu na čaj, uklidím nějaké drobnosti a připravím si snídani. Je to hrozné, jak ten čas běží. Pak si v klidu vyžehlím vlasy. Opravdu mám ráda klid a kvůli němu si i ráda vstanu. Pak si stihnu i zavolat s mamkou. Pak se náležitě upravím a po půl deváté na mě klepe Dana a vyrážíme na autobus. Dnes v rádiu hlásili že má být celý den sluníčko, a očividně mají pravdu, od půl osmé mi nádherně svítí do okna. Venku je sice o poznání chladněji než včera, ale zase je ted den o dost hezčí. Času máme dost, takže volným krokem vyrazíme na autobus a potom z autobusu do parlamentu. Jsme tu opravdu dost brzy, společně setkání má být kolem 9.15 a hlavní řečník dne tu má být až v deset. Dnešním řečníkem je Jean-Louis Quemonne, jeho řeč se týká všech možných aspektů EU. Je to opravdu zajímavé, strašně si to užívám. Řeč končí v půl dvanácté, potom následují otázky studentů. Dnes mám s sebou počítač, takže v mezerách mám čas si udělat svoji práci, protože každý den přijít domů večer a stihnout se akorát tak osprchovat a najíst, je opravdu dost o život.Celé dopolední vystoupení končí ve 12.08.Já potom mířím rovnou do města. Přemýšlím, zda-li to stihnu, ale nakonec usoudím, že je opravdu času dost. Rozloučím se s Danou, která má pro dnešek vlastní program a jdu na tramvaj na zastávku Droit de l´homme. Je to opravdu zvláštní být tady. Často jsem si to prohlížela jen v průvodci, těšila jsem se že si tyhle budovy jednou prohlédnu a opravdu jsem tady. Nemůžu tomu uvěřit. Linkou E se přemisťuji na Place de République, kde potřebuji přestoupit na linku C. Akorát vidím jak odjíždí, takže se rozhodnu do centra dojít pěšky.Je nádherně. Je trochu chladněji oproti ostatním dnům, zato ale svítí sluníčko je takový veselejší pohled na svět. Projdu až do centra, a potom se rozhodnu jít přímo přes Place de Kléber.Je tak nádherně! Dojdu si pro nějaké podrobnosti, kvůli kterým jsem sem původně vyrazila a potom jdu zase přes náměstí zpět, tentokrát už na Place Broglie, kde chytnu tramvaj. Hned další zastávku na Place de République přestupuji. Mám štěstí, tramvaj jeden za minutu. Uvědomuji si jak je výjimečné, jak jsem v životě šťastná, ale jestli mi to může dojít ještě o něco více, tak to má na svědomí obrázek, ,který se mi naskytne. Dívka, maximálně stejně stará jako já, se slepeckou holí. Je to strašné, hned se jí ptám, zda-li jí mohu pomoci. Pak jí řeknu kam má jít a loučím se. Na zpáteční cestě se rozhodnu vystoupit o zastávku dříve, což znamená Parlament Européen a zbytek dojít procházkou pěšky. Je to dokonalé, nemá to chybu. Udělám pár fotek a volným krokem dojdu kolem Rady Evropy zpátky do parlamentu. Začíná se opět ve 14.15. Opět předstoupí vedoucí skupiny, má max. 15 minutový monolog a potom 30 minut otázek. Začátek klasika, bitka o každé slovo, ale potom….monolog za poslední komisi má Laura, Italka, která je tu na Erasmu. Strašně ji obdivuji. Čte docela hezky a přednáší pěkně a a přesvědčivě. Občas mi do očí vstoupí slzy, ani nevím proč, prostě mi přijde opravdu strašně silná, předstoupit takhle před všechny. Počítám, že následné otázky za ní zodpoví někdo jiný, ale to se přepočítám. Vyzvou jednoho Francouze, aby přišel zodpovědět otázky, ale Laura tam zůstane. Tak polovinu otázek zodpoví ona. Je opravdu dokonalá! Hodně příspěvků mají Erasmové a na závěr zazní obrovský potlesk. Dneska to bylo opravdu kouzelné. Jsem opravdu nenáročná, můj oblíbený spolužák mě jen pozdraví a to mi ke spokojenosti naprosto stačí. Potom jdeme s Danou na autobus, který nás odveze téměř před naši kolej. Dana ještě pokračuje na poštu,já jdu domů. Cestou se rozhodnu, že zajdu ještě do obchodní galerie Rivetoile, do supermarketu LECLERC. Jdu pomalu a užívám si každý krok. V supermarketu chci jenom tuňáka a suchary, jinak hodlám odejít, ale do cesty mi vstoupí asi tak tuna jahod za směšnou cenu. Beru raději dva košíčky:-) Domů přicházím po šesté hodině. Cestou se ještě stavím v prádelně, kde zjistím, že jsou obě pračky prázdné. Rychle běžím do pokoje, kde svléknu povlečení z postele, přidám ručníky a podobně a běžím zase zpět. Do druhé ruky čapnu druhou tašku, ve které čekají na vyprání trika. Už se je snažím vyprat od konce ledna, ale prostě nebylo kdy. Pračky věčně všechny plné a jak to nechvátalo, přestalo mě to zajímat. Když se tam přiřítím zpět, jedna pračka už je plná. Ach jo. Tak alespoň ty lůžkoviny a ručníky, to je důležité, bez toho druhého se opět obejdu. Dana chtěla prát taky, tak jí říkám, že může jít prát po mně. Vyrazí mi dech,když zjistím, že ta pračka co pere, je její;-) Nakonec se rozhodujeme počkat, až dopere i moje pračka a dát věci do sušičky spolu. Docela se načekáme, Dany pračka dopere kolem 19. hodiny a moje až kolem 19.20. No ale jsem ráda, že je sušička dost velká a vejdou se tam obě naše pračky. To bych se totiž jinak dost načekala. Využiji volné pračky po Daně a konečně dám vyprat to, co chci už od konce ledna.Rozhoduji se to potom ani nesušit, protože to jsou samé drobnosti, které mohu dosušit v pokoji. Dana jde volat, takže se domluvíme že prádlo ze sušičky dojdu vyzvednout já. Jdu tam po půl deváté a říkám si, že už mi to určitě někdo vyndá, ale jaké je moje překvapení když tam musím čekat téměř až do devíti hodin. Potom prádlo donesu Daně a jdu si zase zpátky povléknout postel. Do toho ještě napíšu nějaké maily mamce a Radkovi, podívám se jeden díl Ordinace a postahuji nějaké novinky z internetu. Přes facebook si chvíli dopisuji s Laurou, které jsem napsala že byla naprosto úžasná a ona mi odepisuje že netušila že mluvím italsky, tak si chvíli dopisujeme a já mám šílenou radost. Dělám opravdu jen to nejnutnější, žádné zbytečnosti a jdu spát v půl jedné. To je hrůza. A to jsem přišla docela brzy.Pořád se někam ženu, ale mít takovýhle život každý den je opravdu únavné. To je jen přijít, skočit do sprchy, něco sníst, podívat se na internet a jít spát. A stejně tohle celé, i když je to jen to nejnutnější zabere docela dost času. Jsem už opravdu docela unavená,když padám do postele jsem opravdu dost šťastná.