Home, sweet home

Tak mám za sebou týden doma. Uteklo to zase jako voda. Měla jsem předsevzetí, že všechno dovezené oblečení vyperu a vyžehlím ,což se stalo, ale ne tak docela mojí zásluhou(děkuju maminko) a uklidím si to tak nějak po svém do skříně, hrozně jsem nechtěla, aby tam na mě v červnu čekala nějaká děsivá hromada. No, to se bohužel přesně stalo, takže jsem se před odjezdem lítostí a vzteky rozbrečela. Ale jinak to byl krásný týden. Do Prahy jsme se v sobotu s Anetou dostaly kolem 15. hodiny a cesta naprosto dokonale uběhla. Taťka mě vyzvedl, dali jsme si u Mc Donald´s jako tradičně nějakou dobrůtku a jelo se směr domov. Konverzaci jsem jakž takž zvládla prvních pár chvil, poté jsem usnula tuším uprostřed věty. Před pátou mě vítal domov, a v něm maminka ,sestřička a taky asi tuna jídla. Vybalila jsem kufry, rozdělila věci a chvíli jen tak koukala, povídala si s rodiči…a kolem 23. hodiny konečně postýlka!!. Hurá, jdu spát do vlastní postýlky! Týden strašně rychle utekl,neděle v kruhu rodinném, pondělí u lékaře, potom ve městě, s maminkou na vynikajícím obědě, pak zase ve městě, celý večer u babičky, úterý celý den s maminkou doma,která kvůli mně nešla do práce(díky mami!), celou středu na Job Days v Praze(super akce), ve čtvrtek po ránu u kadeřnice, pak nekonečné čekání na lékaře, konečně příjezd domů, trocha spánku(na vytvořeném účesu "bezva"), oslava výročí s přítelem, celý pátek prolenošený s přítelem, sobota jakbysmet, odjezd miláčka v sobotu pozdě večer, v neděli návštěva nejlepší kamarádky a uklízet nebo se snad učit se budu kdy?No, nikdy, to je právě ono. Bláznivé pondělí, zakončené vzteklým pláčem a odjezd. Docela šílený týden, pořád v jednom kole.Uff. A aby těch šíleností nebylo málo,zažila jsem jedno obrovské zklamání. Můj sen, naše společná cesta po Provence s Danou, se rozplynula. Dana mi oznámila, že ze studijních účelů pojede raději než se mnou po Azurovém pobřeží a Provence ke kamarádce do Británie, prý procvičit angličtinu. Zdržím se veškerých komentářů. Všechno to prostě padlo, to je opravdu k nevíře! Probrala jsem to s miláčkem, s rodiči…opravdu se zdržím komentářů. Ale je to vrchol. Jsem ráda že jsem při tomhle ohavném zklamání mohla být doma. Zase jsem si uvědomila, jaký poklad se skrývá v mém příteli, ale to já vím dávno, už přes 6 let.