Takhle jednou na diskotéce (Středa 20.5.2009)

Zvoní budík. Hrůza. Nejsem unavená, ale spíš se mi prostě nechce vstávat. Je mi nějak divně…sice mi zbývá ještě nějaký čas ve Strasbourgu, ale je mi jasné, jak málo toho je a jak rychle to uběhne. Přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Je čas vstávat. Vytáhnu roletu, kam jen to jde. Okno mám otevřené takřka non-stop, to by jinak ani nešlo. Koukám z okna…Bože, je tu tak nádherně, copak mně se chce domů? Nechce. Ach jo. Zaháním černé myšlenky pohledem do zeleně. Vařím vodu na kávu a sleduji novinky na internetu, jinak by to u mne snad ani nešlo. Je mi krásně. Prostě…dokonale. Jsem strašně šťastná. Jdu pouklízet věci po snídani, a když mám pocit, že jsem všem odepsala na jejich maily a vše vyřídila, je 12.05. Kam jen ten čas letí?Mám chuť jít někam do města, když je takhle nádherně a navíc se „musí“ provětrat můj nový šatník, ne?:-) Pouštím si hudbu na Youtube, tancuji, sním  o životě a začínám se vypravovat. Obléknu si nové červené triko a bílou sukni. Hmm..to by šloJPřestala mi totiž fungovat francouzská SIM karta. Pořád jsem myslela, že je to telefonem, že se rozbil či co, ale pak mi dojde, že je to spíš tím, že jsem přes 3 měsíce nedobila kredit. Tady ve Francii je to děsné, V ČR to alespoň vydrží rok, než si člověk znovu dobije. Takže „cíl“ cesty mám, alespoň nepůjdu tak úplně na prázdnoJMaličko se nalíčím, a těším se, jak „vyvětrám“ nové hadříkyJV MONOPRIX se mi také líbily takové zvláštní stíny, takže doufám, že je tam ještě pořád budou mít. Pomalým krokem se vydávám z koleje, a vnímám každý sluneční paprsek. Usmívám se jako blázen. Je mi dokonale. Jsem tu prostě doma. Prohlížím si obchody, protijdoucí lidi,kteří se stále usmívají…mířím směrem na stanici Observatoire. Doma jsem si připadala hezky, ale teď venku si připadám tak nějak…výrazně. Až moc. Sice je ta sukně až ke kolenům, ale stejně…možná je to moc krátké. Prostě se nějak necítím dobře. Vlastně jsem se tu skoro přestala líčit, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že jsem výrazná. Nemám nejmenší chuť vyčnívat z davu..je pravda že to dost dělají právě vlasy,ale nabarvit se tmavou barvou, jen abych lépe zapadla, by bylo popírání mojí identity. Zůstanu taková jaká jsem a hotovo. Sluníčko svítí, já se procházím a zabavuji výše zmíněné stíny v MONOPRIX:-) a ano, dozvídám se, že si leda můžu koupit SIM kartu novou. No děkuji, nechci. Kolem 17.15 se mihnu kolem bankomatu, vyberu 20 euro a ploužím se do LECLERCu, odkud asi  v 18.45 odcházím obtěžkaná balíkem vody a v kabelce odpočívá zvláštní ovoce (je to teda vlastně ovoce?) nashi. Pojídání nových, dosud nepoznaných, potravin se tady stalo mým hobby, ale je fakt že nashi znám už dlouho, vždyť to chutná jak hruška. Je středa, party třeba, ne? Skočím za Danou a domlouváme se, že zajdeme na  party  do L a Java. Každopádně s těma diskotékama tady by se rozhodně mohli polepšit, i když samozřejmě vím, že kromě zahraničních studentů by jim tam asi nikdo nechodil, protože Francouzi se moc rádi sdružují ve svých bytech, kam se jich vejde klidně neuvěřitelných 40, obklopí se jídlem a pitím a na diskotéky je teda moc neužije. Je teplo, když se s Danou scházím, stačí mi mít na sobě slabé kalhoty a triko s krátkým rukávem. Prostě krásný květnový večer. Cestou potkáváme nějaké české holky, tak jen tak krátce pokonverzujeme, já se ještě stihnu vrátit pro telefon a odcházíme. Posedíme i na baru, projdeme město a k půlnoci se dostáváme do La Java. Od vyhazovače se dozvídáme, že je tam poměrně dost lidí. No, nic moc teda. Daně se tam moc nelíbí, zakupuji dvojku bílého za 5 euro a snažím se, aby se mi tam zalíbilo. Začíná se to pomalu plnit. Docela pěkní kluci, holky tradičně ve společenských šatech. Danu se mi nepovede přesvědčit, aby zůstala a odchází domů. Já se teda zabavím sama. Tancuju s nějakým Indem  a když se po mně začne nezdravě sápat, mizím na bar. No, chyba lávky, tam mi zase nadbíhá jeden Arab, znám ho od vidění, a nenechá se odbýt a stále mě pronásleduje.Moc to tam už nevidím a odcházím. Blýská se, brzo brzo začne bouřka. Když mě ten Arab doběhne, že prý kam jsem mu utekla, polije mě horko, mám fakt strach. Co když mě tu někde znásilní?Nevím co mám dělat. (nechodit sama tancovat, já vím) Ale co mám dělat teď?Tváří se neškodně, pořád mele něco o práci a nějakým projektu. Přemýšlím jestli mu mám nakecat jinou adresu nebo tak.Nevím kam bych asi v 5 ráno měla jít, takže teda jdu na kolej a on se mnou. Trochu ze mě spadne strach, vypadá přátelsky, ale ostražitá zůstávám stále. Před hlavním vchodem se na mě ale fakt vrhne.Začne mě nechutně líbat, dost agresivně. Mám fakt strach.Pak se omlouvá, že prý nechce být tak hrr. Popřeju mu dobrou noc a i když do dveří strká nohu, zvládnu je přibouchnout. Fuj!!!Prý by mě rád doprovodil až do pokoje, aby se mi nic nestalo.Určitě by se mi právě stalo,kdyby mě doprovodil. Venku už solidně leje, já sama přijdu dost mokrá. Vklouznu do pokoje a dávám si dobrý pozor na to, aby mě nenásledoval ani proužek světla z chodby.Opatrně nakouknu z okna-no samozřejmě, stojí tam!Čeká kde se jako rozsvítí, blbec. To tak!Mírně nervní z toho, co se mohlo stát, uléhám a asi do vteřiny spím.